Generální partner



Hlavní partneři
Podpora mládeže

Trénování mě baví víc než hraní, říká Zuzana Radostová

Trénování mě baví víc než hraní, říká Zuzana Radostová

13.10.2016 | Daniel Kubelka

Jako jedna z mála žen v českém hokeji má nejvyšší trenérskou licenci, během své hráčské kariéry si zahrála i s muži ve čtvrté nejvyšší soutěži. Nejvíc ji však baví práce s dětmi, a tak není divu, že Zuzana Radostová, trenérka karlovarské třetí a čtvrté třídy, tráví nejvíce času na zimním stadionu. Finalistku soutěže Díky, trenére jsme vyzpovídali v obsáhlém rozhovoru.

Jak jste se dostala k hokeji?

Když mi bylo dvanáct let, mamka začala hrát hokej, a tak mě vzala s sebou na trénink. Někdo mi tam obul brusle a tak jsem začala bruslit. Za rok už jsem pak hrála první zápasy. U hokeje jsem pak zůstala, vybírala jsem si podle toho i školu, nejdřív střední, pak i vysokou.

Trénovala jste od začátku i s chlapci?

Trénovat jsem začala s holkami. Když jsem šla do 9. třídy, tak jsem začala trénovat s tehdejšími šesťáky. Oni hráli šest let a já teprve dva roky šmatlala na bruslích (smích).

Jak Vás kluci přijali?

Přijali mě v pohodě. Byli zvyklí hlavně trénovat a tohle moc neřešili. Já jsem sice byla vysoká, ale byli na tom o hodně líp, hlavně co se týče techniky.

Zápasy jste nejdřív hrála za ženy, později jste ale hrála soutěže i s muži...

Nejdřív jsem hrála ve Varech za ženy, pak jsem přestoupila na sportovní gymnázium na Kladno. Ve čtvrťáku jsem pak začala hrát za starší dorost Sokolova. Hráli jsme tehdy krajskou soutěž, v té jsme všechny výrazně převyšovali, v baráži už to ale tak slavně nedopadlo (úsměv). Poté jsem ještě hrála rok za ženy v Plzni a za chlapy ještě ve Vřesové krajskou soutěž. Tam už to ale bylo spíš o odvaze než o hokeji. Byla jsem asi jediná holka u nás, co hrála soutěž chlapů.

Jak se k Vám chovali na ledě? Vnímali, že jste žena? Šetřili Vás?

Jak kdy, jak kde. V dorostu hráli tak nějak normálně, tam to ještě tolik nevnímali. V chlapech se stalo, že mi dal někdo dvakrát tělo za zápas a pak si po zápase všiml, že jsem holka, tak se přišel omluvit. Když jsem hrála v Praze za béčko Kobry turnaj, tak tam jsem dostala třeba rukama do obličeje. Tam se s tím nemazali. Ještě jsem hrála za univerzitu EUHL. Někdo tehdy na facebook napsal, že jestli nemám 190cm a 110kg, že tam nemám, co dělat, že mi urvou koleno a podobně. V zápase už to ale tak horké nebylo. Ale bylo to snad jedinkrát, co jsem zažila, že by někomu vadilo, že proti němu hraje holka.

Jak jste se dostala k trénování?

Licenci C už jsem měla ze střední školy, tu jsem získala společně s maturitou. S trénováním jsem začala ve druháku na vysoké, protože jsem potřebovala ke studiu získat praxi. Na Hvězdě jsem tehdy trénovala s juniorkou, což mi domluvil můj kamarád z Kladna. Později jsem se tam dostala i k trénování. Začala jsem u těch nejmenších, u přípravky. Další sezonu už jsem dělala asistentku u 3. třídy. Jak přibývaly tréninky, tak jsem přestala chodit na ty svoje, i zápasů jsem hrála čím dál méně. Hrozně mě to pak začalo bavit a věnovala jsem tomu stále více času.

Nestýská se Vám někdy po zápasech?

Teď už to vychází, že si jdu zahrát jen o Vánocích sranda matche, letos máme v Sokolově asi šestý ročník takové naší All-Star Game (smích). Občas mě to napadne, že kdybych mákla, že bych ještě mohla hrát. Že by se mi po tom ale úplně stýskalo, to ne. Abych hrála nějakou lepší soutěž, na to už nemám kondici, musela bych potrénovat. Denně jsem na zimáku osm hodin a že bych ještě šla večer na svůj trénink, to už si neumím představit.

Jak vůbec probíhal Váš první trénink?

Pamatuji si první trénink jako asistent. Koukala jsem na ty děti a někdo mi řekl, ať s nimi dělám obraty. Jenže nevíte, jak na ty děti mluvit, jestli třeba nahlas nebo jestli nemáte křičet. Na ledě je to navíc něco jiného než třeba v tělocvičně, ten zvuk je jiný, jinak se odráží, takže musíš mluvit o mnoho hlasitěji. Ono to pak vypadá, že na děti řvete, ale není to tak, děti to tak ani nevnímají. To si myslím, že je jedna z věcí, se kterými mají lidi problémy, naučit se s dětmi na ledě mluvit. Po obsahové stránce to pro mě takový problém nebyl. Něco už jsem znala ze školy, další věci si člověk zjistí nebo okouká. Na ty ostatní věci už člověk postupně přijde.

Byla jste nevózní?

Nervózní jsem spíš byla z vedení tréninku, po obsahové stránce to pro mě takový problém nebyl. Je pravda, že když jsem loni poprvé vedla druháky jako hlavní trenérka, tak jsem hodně přemýšlela, jestli to zvládnu po té organizační stránce. Nechtěla jsem na něco zapomenout nebo něco zkazit.

Hokej je pořád dost zaškatulkovaný jako mužský sport. Neměli někdy rodiče problém s tím, že jejich děti vede žena?

Setkala jsem se s tím, když jsem trénovala v Praze. Mohla jsem trénovat kategorii 3. a 4. tříd, kde už jsem předtím dělala asistentku. Nakonec je vedl kluk, který neměl kvalifikaci a navíc na ně mluvil slovensky, což v dnešní době děti už moc neumí, tak na něj často koukaly, co mají dělat. Na rovinu mi řekli, že je vést nebudu, protože jsem ženská. Jinak jsem se s tím moc nesetkala. Když jsem pak začínala ve Varech, tak samozřejmě ze začátku nějaké řeči byly. „Kdo je to ta Radostová, co je to vůbec zač, ježišmarjá, je to ženská,“. Po prvních trénincích už ale bylo všechno v pohodě. Na druhou stranu to pro mě byla možnost překvapit, mohla jsem jim ukázat, že asi něco umím.

Jaké jsou Vaše trenérské ambice?

Nemám příliš ambice se prosadit v dospělém hokeji, baví mě mládež. Práce s A-týmem je úplně jiná, jsou tam hráči od dvaceti třeba do čtyřiceti let. U mládeže s kluky můžeš pracovat určitým způsobem, což u dospělých už tolik nejde. Jsem zastáncem toho, že člověk by si nejdřív měl danou kategorii zažít jako asistent a až pak ji teprve vést. Nedokážu říct konkrétně, kam až bych se chtěla dostat. Líbí se mi, jak to dělá Václav Eismann u staršího dorostu, to je zajímavá práce. Samozřejmě také záleží, jací kluci Vám přijdou. Navíc je obrovský rozdíl, jestli je to extraliga nebo kraj, v práci i v úrovni toho zázemí. Chtěla bych pracovat v co nejlepších podmínkách a na co nejvyšší úrovni, pokud to jen trochu půjde.

Kde všude jste nabrala trenérské zkušenosti?

Začínala jsem v Praze na Hvězdě, pak jsem byla na měsíc a půl v Belgii. Nejvíc zkušeností jsem ale nabrala na kempech. Bývá tam hodně kvalitních trenérů, člověk může nabrat hodně znalostí. Potkala jsem se tam třeba i s Jakubem Petrem, který trénuje reprezentační dvacítku.

Jak se vzděláváte? Mluví se často o sledování moderních trendů...

Navštěvuji trenérské semináře, sleduji videa, ve škole jsme měli i různé specializace. Byli jsme i pomáhat na sympóziu na mistrovství světa. Samozřejmě nejdůležitější je se vzdělávat individuálně. Je to o tom sedět u počítače, mít kontakty se známými trenéry. Díky kempům znám i kouče, kteří trénují ve Švédsku nebo Finsku. O tom to je, být v kontaktu s lidmi, kteří Vám něco ukážou, něco Vás naučí.

Často se mluví o nezveřejňování výsledků u soutěží. Myslíte, že je to dobře?

Myslím si, že je dobře, že se to moc neřeší. Děti to samozřejmě ví, jestli vyhrály nebo ne, uvědomují si to. Když je nechám hrát na tréninku, tak nic neřeší. Někdy za mnou sice přijdou a ptají se, kdo vyhrál, já jim ale řeknu, že nevím (úsměv). „Některé děti skóre počítají, jsou soutěživější. Na druhou stranu jsou takové, které to příliš neřeší. Máme zápas, prohráváme třeba 5:15 a někdo z nich deset minut před koncem stejně řekne: „Tak jdeme, vyhrajeme to,“ (úsměv). Je to ale hodně individuální. Pro děti to není tak důležité, ony si internet neotevřou, jde o rodiče. Vždycky to řeší rodiče. A i když ty výsledky nikde nejsou, stejně to rodiče řeší.

Cítíte ze strany rodičů určité tlaky, že jejich dítě by mělo hrát víc?

Zase je to hodně individuální. Jsou rodiče, kteří jsou schopní přijít a říct, že jejich dítě by nemělo hrát tam a tam. Já jim vysvětlím, z jakého důvodu je na tom určitém místě a ne jinde. Je to těžké, protože pro každého rodiče je to jeho dítě to nejlepší, to je jasné. Někdo to holt vidí objektivně a někdo ne.

Říkala jste, že tu trávíte šest dní v týdnu osm hodin denně, navíc ještě děláte domácí přípravu. Máte vůbec ještě čas na koníčky?

Hokej je můj koníček. Je štěstí, že by mě to mohlo živit a zároveň to mám ráda. Ráda dělám všechny sporty. Když si půjdu zahrát squash, fotbálek nebo basket, tak mě to baví. Také ráda cestuji. Když mám v létě trochu volno, tak se sbalím a letím. Teď jsem byla za kamarádem v Portugalsku, loni jsme za týden objeli Londýn, Paříž a Řím. Když mám volno v týdnu, tak nejraději odpočívám. Ono se to nezdá, ale je to hodně náročné i na psychiku. Takže sebou doma jen plácnu a pustím si film (úsměv).

Řešili jsme ambice, ale kde se vidíte za pět nebo deset let?

Vůbec netuším. Ráda bych si vyzkoušela nějakou sezónní zahraniční stáž. Hodně mě láká Finsko, Švédsko, to jsou země, které mě hokejově táhnou. Na druhou stranu znám lidi, kteří tam byli a odešli s depresemi. Nesvítí tam sluníčko, je tam draho. Zajímavá je pro mě i Amerika, i co se týče jazyka, ale už je to dost daleko od domova.