dnes | Marie Valentová, foto Toledo Walleye, Grand Rapids Griffins

Honzo, po nějaké době jste zase doma. Jak si to užíváte?

Po sezoně mám zhruba tři čtyři týdny. Z toho jsme byli s přítelkyní týden ve Švédsku. Snažím se relaxovat a odpočívat, co nejvíc to jde, protože za chvilku bude čas do toho vlétnout v posilovně, takže toho volna zase až tak moc nebude (úsměv).

Jaké máte nyní plány a jak dlouho se tady zdržíte?

Dohromady asi zhruba nějakých pět týdnů. Potom zase letím do Finska, kde máme přípravu s týmem.

Budete se opět připravovat s a-týmem Energie jako v předchozích sezonách nebo si to necháte až do Finska?

To ještě nevím. Teď mám poměrně čerstvě po sezoně, takže ještě nedokážu říct, jestli ještě půjdu na led před odletem, ale asi bych alespoň na týden chtěl, abych do Finska neletěl úplně bez ledu. Uvidíme, jak to dopadne (úsměv).

Máte před sebou novou etapu, protože se přesouváte do finského týmu Ässät Pori. Co všechno obnáší přesun ze zámoří do Evropy?

Letěl jsem z Ameriky asi se šesti hokejovými taškami plnými věcí, takže to byla sranda (úsměv). Cítil jsem, že potřebuji nějakou změnu, udělat krok dopředu, takže jsme to začali s agentem řešit. Pori se ozvalo jako jedno z prvních a měli jsme pocit, že o mě mají největší zájem, takže jsme se nakonec domluvili. Moc se na to těším a uvidíme, jak to bude vypadat (úsměv).

Loučení s Fish asi nebylo snadné po té době, co jste tam prožil?

No to nebylo. Bylo to trošku emotivní. Ještě navíc, když jsme prohráli ve finále, tak to nikdy není příjemné. Já jsem tam ale pár klukům po sezoně, říkal, že si myslím, že to přijde časem, že si uvědomíme, jaký to byl úspěch se vůbec dostat do finále, protože ať si každý říká co chce, tak ta liga je strašně náročná na cestování a vůbec. Kolikrát se tam hrají tři zápasy ve třech dnech, takže pro tělo to není sranda a je to opravdu náročné. Moc si vážím toho, že jsem měl možnost hrát, troufnu si říct, za top tři organizaci v celé lize. Budu Toledu navždy vděčný a vždy na to budu vzpomínat jen v dobrém (úsměv).

Toledo Vám také hodně pomohlo, když jste se vracel po operaci, kdy jste kvůli zdravotním problémům přišel téměř o celou sezonu. V Toledu jste se měl rozehrát a nakonec jste tam zůstal, takže i o to jsou ty vzpomínky lepší?

Určitě ano. Velké poděkování patří celé organizaci Detroit Red Wings, která nelenila a hned to vzala do svých rukou a vše mi zařídili. Měl jsem tu nejlepší možnou lékařskou péči, kterou jsem v tu chvíli mohl dostat. Poděkování tedy patří nejen Toledu, ale i všem lidem co se tam o mě starali, doktoři, sestřičky a celá organizace Detroitu. V neposlední řadě patří dík i mé rodině v Kanadě, která mi hrozně moc pomohla. Bylo to náročné, ale věřil jsem tomu, že se přes to nějakým způsobem přenesu, a že ti správní lidé mi pomohou a nakonec se tak opravdu stalo (úsměv).

Jak těžké to pro Vás bylo po psychické stránce, protože zdravotní komplikace přišly ve chvíli, kdy jste měl skvěle rozjetou kariéru a nakročeno do NHL, kde jste bojoval o nováčkovskou smlouvu a najednou bylo všechno “pryč”?

Já bych neřekl, že to bylo všechno pryč, ale jenom se to hodně, hodně pozastavilo, protože jsem opravdu víceméně celou sezonu promarodil, takže jsem o ten rok byl bohužel ochuzený. Snažil jsem se zůstat pozitivní, ale bylo to samozřejmě divné, být v prosinci doma. Vůbec nechodit na tréninky a nehrát hokej, na což jsem byl zvyklý celý život. Takže po té psychické stránce to bylo těžké. Jak se pak začal zdravotní stav zlepšovat a už jsem mohl dělat nějaké věci, tak to bylo veselejší. Věřil jsem tomu, že se přes to přenesu, a že budu s hokejem pokračovat.

Už jste zmiňoval, že návrat nebyl snadný. Když se za tou dobou ohlédnete, co Vám nejvíce pomohlo?

Mě v Americe operovali a začátkem prosince jsem byl už z nemocnice doma, tak jsem zjišťoval, jestli by byla možnost být na Vánoce doma. Po té operaci jsem asi tři měsíce nemohl nic dělat, a tak jsem si říkal, že jestli mám tři měsíce sedět na gauči, tak bych raději seděl na gauči doma (smích). Být prostě s rodinou, protože na Vánoce nechce být nikdo sám. Bylo mi to umožněno, takže jsem odletěl domů. Jak se můj stav začal zlepšovat, tak jsem tady chodil jak s panem Kněžickým, tak s panem Zapletalem na led jako trenér. Hodně mi to pomohlo, že jsem byl zase zpátky v hokeji. Sice jsem ještě nemohl hrát, ale už jenom to, že jsem mohl vlézt na led a být tam s těmi gólmany, mi po psychické stránce hodně pomohlo (úsměv).

Loučíte se jako držitel Bruce Taylor Trophy pro mistry Západní konference. Ve finále soutěže jste nakonec padli, ale přesto si myslím, že jste dosáhli skvělého úspěchu. Sám jste říkal kolik je v soutěži týmů a každý by si chtěl zahrát finále a vám se to povedlo. Jak jsem soutěž sledovala, tak jsou to opravdu náročné zápasy, které kolikrát skončily pouze o gól. Jak se z tohoto pohledu ohlížíte za sezonou?

Podle mého názoru je to hodně kvalitní soutěž. Samozřejmě, kdo do toho nevidí, nesleduje zápasy a to, jak to probíhá, tak si může říct, že je to třetí nejvyšší liga v Americe, a že je to nějaký prales (úsměv). Ale ty zápasy jsou opravdu kvalitní a ti hráči mají kvalitu. Hraje se na malém hřišti, takže je to rychlé. Je tam hodně soubojů. Hráči hodně chodí do brány. Ten hokej je kvalitní, až na pár vyjímek. Ono taky když hrajete tři zápasy ve třech dnech, tak to tělo není už tak připravené, jak by asi mělo být (úsměv). Hráči z EHCL podepisují v nejvyšších evropských ligách. Myslím si, že ta liga kvalitu má, zvlášť pro rozvoj mladých hráčů je to velice slušné. V Toledu jsem poznal jedny ze svých nejlepších kamarádů a ty vzpomínky budou opravdu na celý život. Ti lidé co to tam dělají jsou super a věřím tomu, že budou pokračovat v tom co dělají a jednou ten titul domů přivezou (úsměv).

Honzo, v play off jste si vychytal čisté konto a zapsal jste se díky tomu do týmové historie. Ve finále jste pak narazili na Trois-Riviéres Lions, což byl hodně těžký soupeř, který nakonec celou soutěž vyhrál. Jak jste se v týmu srovnávali s tím, že se vám nepovedl ten poslední krůček?

Bylo to těžké. Samozřejmě když už se dostanete takhle daleko, tak pak když to o ten krůček nevyjde, je to těžké. Musím říct, že když se na to dívám zpětně, tak vyhráli zaslouženě. Jejich gólman chytal neskutečně a více méně si myslím, že jim to vyhrál. Nebýt jeho, tak jsme tu šanci měli daleko větší. Po tom prvním zápase jsem opravdu věřil, že to dotáhneme do vítězného konce, ale bohužel to nevyšlo. Ty zápasy byly o gól a vždy ten jeden krůček v tom zápase nám chyběl a oni o něj naopak byli lepší. Jakmile u nás vyhráli druhý zápas, tak byli na koni. Pak se jelo na tři zápasy k nim. Když vyhráli první zápas doma, tak pak už nám toho moc nedovolili. Myslím si, že jedním z problémů bylo to, že jsme vždy dostali první gól. Nikdy jsme ho nedali my a proti takovému týmu, který hraje výborně do defenzivy a má skvělého gólmana se pak zápas těžko otáčí.

Loňská sezona nebyla úspěšná jenom po týmové stránce, ale i po osobní. Když to vezmu přes čísla, tak jste si vychytal pět čistých kont. Úspěšnost jste měl kolem 91 %. Ve dvaceti pěti zápasech jste inkasoval míň jak dva góly. Měl jste bodové i vítězné série …

Byla to asi moje nejlepší sezona v kariéře. Nejspíš nenajdu žádnou jinou, která by byla taková. Když si navíc vzpomenu na ty momenty, co jsme spolu s klukama zažívali. Jaká tam byla parta a do toho fanoušci, kteří byli úžasní. Celé město nás hnalo dopředu, takže po těchto stránkách to určitě byla nejlepší sezona v životě. Jak už jsem říkal mám tam vzpomínky a přátelství, která budou hodně dlouho pokračovat (úsměv).

Když jste zmínil fanoušky, tak musím říct, že byli opravdu skvělí. Jak vás během zápasů povzbuzovali a bylo vždy plné hlediště. Měli jste na spoustu zápasů vyprodáno. Přišlo mi, že Toledo hokejem opravdu neskutečně žije …

To určitě. My jsme letos měli každý domácí zápas vyprodaný. Nebyl jediný zápas, kdy by ten zimák nebyl zaplněný do posledního místa. Bylo to neskutečný. Hlavně pak když začalo play off. To byl kravál, to bylo neuvěřitelné. My jsme začínali play off doma a já jsem chytal první zápas a normálně jsem měl první třetinu husinu, z toho jak ta podpora byla parádní. Každý souboj, každá střela, každý zákrok to byl kravál … Byla to nejlepší atmosféra jakou jsem měl možnost zatím zažít (úsměv).

To asi bude trošku nezvyk ve Finsku, protože finští fanoušci nejsou úplně emotivní …

Uvidíme, jak to bude vypadat (úsměv). Na druhou stranu jen těžko se něco bude vyrovnávat Toledu, co se týče fanoušků, když nepočítám NHL nebo některé týmy v Evropě. Opravdu těžko se tomu bude něco vyrovnávat. To jsem předtím nikdy neviděl a jsem moc rád, že jsem to mohl zažít (úsměv).

V březnu jste odchytal vítěznou premiéru v AHL. To se zatím povedlo pouze devíti nováčkům v historii Grand Rapids Griffins. Jak jste si to užil?

Já jsem se na to těšil. Věděl jsem to asi dva nebo tři dny před tím, že budu chytat. Už když mě povolali nahoru, tak mi říkali, že nějaký zápas určitě dostanu. Snažil jsem se chytat tak jako v Toledu a nějak se tím moc nestresovat (úsměv). Musím říct, že v tom prvním zápase mi pomohli spoluhráči, protože na mě šlo asi jenom nějakých patnáct střel za celý zápas. Byl to krásný zážitek. Je to prostě druhá nejlepší liga na světě a už mi nikdo nevezme, že tu výhru tam mám (úsměv). Pár zápasů jsem si tam odchytal a samozřejmě původní plán byl takový, že bych tam chtěl zůstat o něco déle, ale tak už to někdy chodí a není všem dnům konec (úsměv).

Během svého působení v Toledo Walley jste měl každý rok nového parťáka. Jak jste spolu vycházeli?

Tu první sezonu to bylo trochu jiné, protože John Lethemon byl o něco starší než já. On byl vlastně ten lídr, když to tak řeknu. Patřil k lídrům jak v kabině, tak na ledě. Ne že bych se vyloženě cítil jako dvojka, ale bylo to takové, že pak i v play off to dochytával on a já už jsem byl na střídačce, takže mi přišlo, že i pro trenéry byl číslo jedna. Je to ale výborný kluk a nemůžu na něj říct špatné slovo. Já jsem si tu sezonu s ním užil, předal mi spoustu zkušeností a za to jsem byl moc rád. Já si nepamatuji, že bych měl nějaký problém s gólmanem, se kterým jsem byl ve dvojici, ale letos jsme si Carterem Gylanderem sedli i lidsky a nebylo to tak, že bychom se viděli jenom na zimáku, ale chodili jsme na večeře, anebo hrát i jiné sporty, takže v tomhle to bylo ještě o to hezčí.

Koukala jsem, že jste měli i svůj speciální pozdrav …

(smích) To ano, ten jsme si vymysleli společně.

Přišlo mi, že vás trenéři oproti předloňské sezoně “spravedlivě” střídali a každý jste vždy odchytal zápas bez ohledu na výsledek toho předchozího. Bylo to jedním z důvodů, že jste oba měli výborná čísla?

To jistě. Liga je opravdu náročná na cestování a jak jsem zmiňoval, často se hrály tři zápasy ve třech dnech a to nemůže odchytat jeden gólman. To je prostě nemožné. Pro tým byla výhoda, že jsme měli dva kvalitní gólmany. Myslím si, že i to byl jeden z důvodů, proč jsme došli tak daleko, že jsme měli dva gólmany, kteří byli ready tam vlétnout. Když si vzpomenu na sérii s Fort Wayne, tak my jsme prohrávali 1:2 v sérii. Čtvrtý zápas jsme pak vyhráli ve druhém prodloužení. To chytal Carter a měl nějakých 37 zákroků. Pak jsme hned druhý den hráli další zápas a ten jsem chytal já a vyhráli jsme ho 2:1, ale na střely jsme prohráli asi 12:35, takže to bylo hrozně důležité, že chytal gólman, který byl odpočatý. Myslím si, že to byl jeden z faktorů v té sérii, že jim většinu zápasů odchytal jeden gólman. Tím, že my jsme se točili, tak jsme byli víc fresh a potom v ten správný moment jsme byli schopni vytáhnout zákrok, který týmu pomohl (úsměv).

Nyní budete v Evropě a tím pádem i blíž rodině. Podíváte se častěji domů?

Tak to uvidím, jak to bude vypadat (úsměv). Upřímně se přiznám, že jsem ještě nekoukal na program zápasů. Ta liga ale také bude náročná, je tam snad šedesát zápasů v základní části. Sice je to o něco méně než v Americe, ale pořád je to slušná porce, takže uvidím, kolik toho volného času bude. Minimálně se těším na to, že přijedu domů po sezoně dřív než jsem jezdil teď (úsměv). Takže to bude fajn být tady příští léto a trošku víc si to užít s rodinou.

No každopádně Vás čeká míň cestování na zápasy, přece jenom Finsko je menší než Amerika …

(smích) To asi jo.

Váš bratr Ondřej je obránce a připravuje se nyní s juniorkou Energie. V závěru přípravy jste stihl zajít i na jeho trénink. Sledujete ho také během sezony?

Občas jsem koukal (úsměv). Ondra je ve věku, kdy se hrozně každým rokem mění, takže proto jsem rád, když přijedu po celém roce v Americe, že můžu zajít jak na zápas tak na trénink a podívat se jak mu to jde (úsměv).

Dáváte mu třeba tipy na gólmany?

(smích) Ne, to ne. O tohle já se nestarám. Možná táta, ale já ne (úsměv).

Honzo, jak se těšíte na novou etapu?

Těším se. Bude to něco nového, ale věřím si v tom, že když se na tu sezonu dobře připravím, tak mám šanci tam zase odvést kus práce a posunout se dopředu a uvidíme, jak se to všechno vyvrbí (úsměv). Cíl je pořád NHL a to se nikdy nezmění dokud tam nebudu. Už to ale není tak, že za každou cenu chci odcházet do Ameriky a lámat to přes koleno. Už je to takové, že chci být v týmu, kde o mě mají zájem, kde mám šanci hodně chytat a pokud by se mi sezona, dvě nebo tři povedly, a pak by přišla nějaká nabídka v Americe, tak bych určitě neváhal a vrátil bych se. Momentálně se soustředím na Finsko a tuhle sezonu. Chci se na ni připravit. Odvést tam kus práce a pokud možno si vybojovat pozici prvního gólmana a potom se uvidí (úsměv).

Děkuji za rozhovor a hodně štěstí.