so 25.7.2009 | Michal Slavík

Do sezony jste šly s cílem postoupit do elitní skupiny, což se Vám nepodařilo. Považujete tedy ročník za nepodařený?
Neúspěšný asi byl, ale ovlivnilo ho i to, že do týmu přišlo hodně nových a mladých hráček. Kolikrát jsme do zápasu šly v patnáctičlenné sestavě, deset holek byly začátečnice a zbylých pět jsme byly my starší, které hrajeme už delší dobu. Když se k nám v nadstavbě ale připojila Kanada (přezdívka Jany Fričové, pozn. red.), tak jsme v šanci na postup věřily. Ani k těm důležitým zápasům jsme se ale bohužel nikdy nesešly v nejsilnější sestavě. Spousta holek pracuje, já jsem začala studovat a jezdila jsem každou sobotu do školy. Postup se tedy nepovedl, ale teď už mě to ani tolik nemrzí. Příští rok to zkusíme znova.

Byla ta sezona vzhledem k nasazení mladých hráček tedy spíše takovou investicí do budoucna?
Určitě to byl trenérův plán. Spoustu holek sesbíral v okolí Karlových Varů, třeba v Kadani nebo Klášterci. Je jim třeba jen deset, ale překvapily nás, jak jsou šikovné, spousta jich trénuje i s mladými kluky. Určitě to tedy investice do budoucnosti je, doufám, že nám ty mladé za pár let pomůžou. Zároveň je to ale běh na dlouhou trať. V týmu bych uvítala i nějakou vyloženou střelkyni.

Byla to největší změna, kterou trenér Jaroslav Kliment jako nástupce Pavla Holého do týmu přinesl?
Z nového trenéra jsme nadšené. Má k nám výborný přístup a ta práce ho opravdu baví. Dělal s námi i letní přípravu, na což jsme v posledních letech nebyly příliš zvyklé. Mladé hráčky se ale snažil začleňovat i bývalý trenér, tenkrát jich ale ještě tolik nebylo. Rozdíl je spíš v tom, kolik jich nastupuje do zápasu. Pan Holý postavil třeba jednu dvě, a současný trenér z nich klidně postaví celou pětku. Celkově tu změnu trenérů hodnotím pozitivně. Některé starší holky znaly pana Holého už hodně dlouho a měly k němu úplně jiný vztah než my mladší. A když máte stejného trenéra devět let, tak už to prostě nedělá dobrotu. Jarda je stejně starý jako my, všechny mu tykáme, ale postupně překonal období, kdy jsme ho nebraly až tak vážně, a vybudoval si u nás autoritu.

V základní části jste prohrály pouze jednou a ještě k tomu na nájezdy. Pak ale přišla nadstavba a týmy ze skupiny A jsou výkonnostně asi přece jen někde jinde, že?
Právě že rozdíly tak velké nebyly. Když jsme tedy poprvé přijely do Plzně, tak na nás vlítly, ale postupně jsme si zvykaly a už to nebylo tak hrozné, jak jsme čekaly. Když jsme s nimi totiž hrály dřív, byl to kolotoč celých šedesát minut. Třeba s Pardubicemi jsme hrály zcela vyrovnaný zápas, dokonce jsme snad byly lepší i my. Nedaly jsme jim ale góly a samy je dostávaly po hloupých dorážkách.

Nemohu se nezastavit u zápasu s Roudnicí. 30:0, to je spíše tenisové skóre, v čem byl ten zápas výjimečný?
Pro mě to byl strašný zápas (smích). Stála jsem v bráně, kolem mě se nic nedělo, jen na druhé straně pořád padaly branky. A já se modlila, aby ty góly už nepadaly, protože každý z nich byl hrozné zdržení. Holky z Roudnice začaly tenhle rok hrát ligu a s námi tenkrát hrály vůbec poprvé, tak z toho byly trochu pryč. Další zápasy v sezoně už byly vyrovnanější (9:1, 12:2, 11:3, pozn. red.). Navíc jsme v sestavě měly Kláru Chmelovou, která jim nastřílela 12 branek. V sezoně pak odešla do Litvínova. Ona je na úplně jiné úrovni než my, navíc za každé situace chce dávat branky. Zato naše hráčky si raději nahrávají a chtějí dávat góly do prázdné brány.

Takových zápasů, kdy jste se v bráně nudila, bylo ale v základní části asi více...
Popravdě jsem během toho roku ztratila chuť k hokeji. Ne že by na mě nešly střely, jde jich třeba dvacet za zápas. Ale většinou jsou jen takové propagační. Nedokážu se po tak dlouhé nečinnosti soustředit a dělá mi pak problémy i takové střely chytit. Nebo celou dobu tlačíme, pak uděláme chybu a najednou na mě jedou dvě protihráčky. Když pak po takových zápasech hrajeme třeba s Plzní, je to velký šok.

Úplně Vás to snad ale od hokeje neodradilo?
To zase ne. Teď mám letní pauzu a pomalu mi hokej zase začíná chybět.

Nepřipadá Vám systém, kdy základní část de facto plní roli přípravných zápasů, trochu nešťastný?
Určitě připadá. Celou dobu hrajeme s týmy, o kterých víme, že je porazíme. A když jednou za sezonu prohrajeme na nájezdy, je to spíše tím, že vlastně o nic nejde a chybí nám pořádná motivace. Hrát pořád dokola se stejnými týmy je prostě o ničem. Čekala jsem, že by se to mohlo změnit, ale bohužel. Takhle jsme základní skupinu vyhrály, ale kdybychom v ní skončily poslední, vyšlo by to nastejno.

Podívejme se blíže na nadstavbová utkání s Plzní, Berounem a Pardubicemi. Měly jste v některém herně na lepší výsledek, nebo Vás soupeřky vždy přehrávaly?
Všechny zápasy jsem na vlastní kůži nezažila, ale i tak můžu říct, že s Pardubicemi jsme byly stoprocentně lepší. V obou zápasech. Už několik let s nimi hrajeme vyrovnaně a letos jsme je dokonce přehrávaly. Je to opravdu jen o gólech. Až mi občas přijde, že holky je ani dávat nechtějí. Kolikrát vystřelí, ale pro dorážku už si nejdou. A to se v zápase projeví. Plzeň byla tedy lepší, ale ne tak extrémně, jak jsme čekaly. Se Slavií, Litvínovem a Kladnem se samozřejmě srovnávat nemůžeme. Na úrovni několika týmů ze skupiny A ale jsme. Rozdíl je v jedné, dvou šikovných hráčkách, které dokážou vstřelit gól. Ty nám zatím chybí.

Ženská liga mi přijde jakou soutěž, kde jsou oproti extralize mužů mnohem větší rozdíly mezi kluby. Třeba postavení Slavie je neotřesitelné. Čím jsou tak velké rozdíly dané? Asi se liší důraz, jaký v klubech na ženský hokej kladou, že?
Důvodů je hned několik. Jedním z nich je, že v ženském hokeji chybí jakýkoli výběr. Když se holka přihlásí, tak hraje. Liší se to samozřejmě i tím přístupem klubů. Slavia má několik hráček ze zámoří, hráčky berou platy, dostávají výstroj. Naopak třeba na Kobře si prý holky musí ročně platit příspěvek deset tisíc. Výkonnostní rozdíly jsou dané i historií. Litvínov a Kladno už tu ligu hrají nějakých dvacet let a mají tam zkušené hráčky. Už třeba ani nehrají, ale ty mladé se mají od koho učit. My nikoho takového nemáme.

Poprvé jste nastupovaly v dresech Energie. O to větší radost jste musely mít z úspěchu A-týmu. Jak moc jste play off sledovaly?
Ve skutečnosti v týmu nemáme zase tolik holek, které by mužský hokej vyloženě žraly. Z těch starších chodíme na zápasy pravidelně jen tři a samozřejmě jsme to hodně prožívaly. Já na Energii chodím už od svých sedmi let a byla to prostě pohádka. Po minulé sezoně jsme si se spoluhráčkou říkaly, že kdyby se play off opakovalo, už bychom to asi tak neprožívaly. Letos jsme ale zjistily, že to bylo ještě lepší (smích). Teď už ale opravdu nevím, co mám od hokeje čekat víc.

A oslavy? Ty Vám určitě vynahradily vlastní postup...
Pamatuju si, že hodně bouřlivé byly hlavně po semifinále se Spartou. A po finále jsem byla tak šťastná, že jsem snad ani neslavila. Až pak s postupem času, kdy mi to pořádně došlo. A postup mi to určitě vynahradilo. Ženský hokej se pořád bere spíš jako taková naše zábava. Když se něco vyhraje, nikde se o tom moc nemluví. V lize mužů je to úplně o něčem jiném.

Jak se připravujete na novou sezonu?
Příprava byla letos po dlouhé době organizovaná a konkrétně pro mě to bylo utrpení. Po tolika letech nicnedělání na suchu to byl šok. Scházely jsme se dvakrát týdně, k tomu se každý připravoval ještě individuálně ve fitku, v bazénu, prostě dle potřeby. Trenér to nazval tak, že v úterý na Růžáku budeme makat a v sobotu na zimním stadionu to bude takové volnější. Na ty úterky vzpomínám doslova se slzami v očích. Šlo hlavně o běhání, které devadesát procent hokejistů nemá rádo. S panem Holým jsme tam uběhly tři kolečka a měly jsme toho dost. Teď jsme jich během tréninku musely zvládnout třeba čtrnáct. Bohužel to ale ještě neskončilo. Čekají nás nejprve zdravotní vyšetření a pak i během přípravy na ledě budeme pořád chodit na tyhle kondiční tréninky. Na led jdeme na začátku srpna, po týdnu se přesuneme do Ostrova, kde nás čeká týdenní soustředění společně s výběrem německých hráček.

Jak se těšíte na přechod do KV Areny? Už jste si se spoluhráčkami prohlédla Vaší budoucí šatnu?
Pro nás to bylo velké zklamání, protože jsme se dozvěděly, že vlastní kabinu mít nebudeme. Vzhledem k tomu, že třeba v tréninkové hale jich je 17, to nedokážeme pochopit. Ať jsem u nás byla v jakékoli moderní hale, vždy tam holky měly svojí šatnu. Strašně jsme se těšily a teď nám je to moc líto. Mít vlastní kabinu je totiž obrovská výhoda. Takhle tu promáčenou výstroj musíme uložit do beden a do příštího zápasu někde schovat. Na hraní a trénování se tam samozřejmě těším, na samotné zápasy áčka už tolik ne. Já prostě na takové ty atrakce, jako je kostka, prostě nejsem. Od návštěv zápasů mě to ale určitě neodradí.

Jaká byla sezona 2008/2009 pro Vás osobně?
Bohužel to byla jedna z nejhorších sezon, co jsem zažila. V říjnu jsem jela na reprezentační sraz, který mi totálně nevyšel. Potom i neúspěšná sezona v lize. Nevím jak ostatním holkám, ale mně se letos hrálo strašně špatně. Moc mi to nešlo a člověk už pak ani nemá chuť do tréninku. Takže jsem byla ráda, když sezona skončila. Doufám, že ta příští bude úplně jiná.

Co se přihodilo v té reprezentaci?
Šlo o týdenní soustředění v Havlíčkově Brodě, kde nás bylo asi třicet. Jedním z hlavních důvodů asi byla kondiční trenérka, která si nás vzala do parády. Co jsem zažila tam, jsem nikde jinde nezažila. Už druhý nebo třetí den jsem byla strašně unavená, ani jsem při zákrocích nechodila na zem, protože bych se nedokázala zvednout. Trenérovi se to samozřejmě nelíbilo. A když je na vás naštvaný trenér nároďáku, tak vás to srazí hodně dolů. Druhá gólmanka na tom byla stejně jako já, ale nepomohlo ani, když jsme obě šly na kobereček. Na konci jsem si ještě natáhla sval... Prostě to pro mě bylo celé špatně.

Letos jste ale na dřinu zvyklá už z přípravy, takže to na příštím kempu bude určitě lepší...
Jestli nějaké příště bude. Jsem vděčná i za to, že jsem si za národní tým zahrála a slyšela jsem na ledě hymnu. Můj sen je podívat se na mistrovství jako jistá dvojka (smích).

Děkuji za rozhovor!