HC Energie Karlovy Vary

Václav Eismann: Splnil se mi sen o titulu

Starší dorostenci dosáhli v uplynulé nejvýraznějšího úspěchu ze všech týmů Energie Karlovy Vary. Pozvednout nad hlavu pohár pro mistra České republiky se nepoštěstí jen tak někomu. „Hráli jsme jako tým a to se ukázalo jako rozhodující,“ říká v posezónním rozhovoru trenér Václav Eismann.

Pane trenére, momentálně prožíváte svá nejúspěšnější hokejová léta. Je to tak?
Ano. Nikdy jsem jako trenér a ani jako hráč na mistrovský titul nedosáhl. Byl to takový sen, který jsem měl, když jsem začínal trénovat. Teď se ten sen naplnil. Musím říci, že to není jenom moje zásluha. Daleko vetší podíl mají na zisku titulu hráči. Samozřejmě také celý realizační tým a všichni představitelé klubu, kteří se podílejí na fungování mládeže.

Vraťme se ale na začátek. Zhodnoťte, prosím, mistrovskou sezonu od prvních minut. Tedy od letní přípravy a pokračujte základní části...
Před základní částí jsme museli začít tvořit nový tým. Po loňské sezoně nám odešli někteří hráči do Kanady, jiní se posunuli do MHL týmu. Velikým přínosem byl pro nás příchod Martina Osmíka, Ondry Beránka a Lukáše Blahy, kteří tým výborně doplnili. Postupně si celé mužstvo začalo budovat svoji tvář, i když výsledky v základní části byly hodně střídavé. Už v té době se ukazovalo, že dokážeme zlomit utkání ve svůj prospěch vůlí a charakterem, když se nám zrovna herně nedaří. Ze základní části se nám podařilo postoupit do finálové skupiny, a to o dva body. Bylo to hodně těsné. Nicméně začínali jsme produkovat kvalitní hokej, který mel odpovídající hodnoty.

Během sezony jste měli delší přestávku kolem Vánoc. Jak jste tuto dobu vyplnili?
Byli jsme na turnaji ve švédském městě Mora a myslím si, že tam se položil první kámen úspěchu celé sezony. Díky finanční podpoře rodičů, klubu a panu Blahovi jsme mohli vycestovat. Odehráli jsme zápasy s několika předními švédskými celky a s rakouským Salzburgem. Kluci sami na sobě zjistili, že dokáží hrát vyrovnané partie s předními celky Skandinávie, a zvedli si sebevědomí. To byl první odrazový můstek k zisku titulu.

Následovala nadstavbová část. V té se začal potvrzovat charakter týmu, který se zrodil ve Švédsku. Je to tak? Přesně tak. My jsme tuto část odehráli velice dobře. Dokázali jsme doma porazit Písek 11:2 a hned poté České Budějovice. Celé mužstvo si přeneslo, říkal jsem tomu švédský vítr, na extraligová kluziště a naše výkony měly stoupající tendenci. Dokázali jsme doma pravidelně bodovat a ztratili jsme body až poslední dvě kola s Vítkovicemi a Třincem. Nutno přiznat, že se nám nedařilo venku, ale na druhou stranu do play-off jsme šli hodně sebevědomě.

Před rozhodující částí sezony jste měli možnost doplnit tým o další hráče. Kdo to byl a jak se těmto klukům dařilo?
My jsme nemohli počítat s hráči z MHL týmu. Na druhou stranu se vrátila dvojice Jirušek – Jakub Vrána, která hrála v zámoří. Snažili jsme se je zapracovat do týmu.

Podařilo se to? Jakým byli tito hráči přínosem?
Budu upřímný. Oba kluci odcházeli do Kanady v lepším stavu, než se k nám vrátili. Tím mám na mysli hokejovou stránku. Míra Jirušek díky svému fyzickému fondu zapadl o něco lépe než Kuba Vrána. Kuba svým angažmá v Kanadě z mého pohledu udělal krok zpátky, co se týče hokejového umění.

Play-off jste začali s Havířovem a začala spanilá jízda vašeho týmu...
Do této série jsme šli s velikou pokorou a respektem. Hráli jsme s nimi dvě vyrovnaná utkání v základní části. Na druhou stranu ale na hráčích byla vidět obrovská touha chtít postoupit. Chyběli nám první dva centři Osmík a Hroch. Řešili jsme to tím, že jsme obránce Šafáře posunuli dopředu. No a povedlo se.

Následovalo čtvrtfinále s Plzní, co říci k této sérii?
Položili jsme hráčům otázku: „Máme Plzeň, co tomu říkáte?“ Odpověď byla taková, že si dovedli představit snazšího soupeře, ale v základní části jsme s nimi udělali ze dvanácti bodů deset. Plzeň měla celkově lepší hráče, ale my lepší tým.

Přišlo semifinále s Duklou Jihlava, a ta předváděla velice solidní hokej...
Dukla hrála výborně. Pozorně bránila a my jsme s tím měli veliké problémy. Na Vysočině jsme vedli padesát vteřin před koncem 3:1, ale dvakrát jsme inkasovali. V brance naskočil za nemocného Frčka Honza Karakal a i díky němu jsme se dostali do finále.

Postoupili jste do finále a čekali jste na soupeře...
Ano, stav mezi Třincem a Pískem byl vyrovnaný. Více jsme si přáli Oceláře, protože kdyby se nám finále nepovedlo, tak by veřejnost více přijala tu skutečnost, že jsme prohráli s nimi než s Pískem, i když i ten má mládež vynikající.

A přání se vám splnilo, ve finále jste hráli s Třincem…
Oba zápasy se rozhodovaly v nastaveném čase a pro nás byl domácí duel těžší. Diváci fandili, a to kluky trochu svazovalo. Nicméně jsme se zvedli, vyrovnali a nakonec vyhráli. Ve druhém zápase rozhodl Sebastian Gorčík a mohlo se slavit.

Díky za rozhovor!