pá 1.12.2006 | Kateřina Bogliová, Jan Chlubna

Určitě si můj první zápas pamatuji. Hráli jsme tuším v Košicích a vysoko jsme prohráli, myslím 3-7. A snad si vzpomenu i na rok, i když to střelím od boku. Možná rok 1983. Je to opravdu dávno, těžko si to člověk hned vybaví.

První zápas a hned tak daleká cesta – až do Košic.

Tehdy se cestovalo příjemně. Tam se všude lítalo. To byly jiné časy. (úsměv)

Na vojně s Jihlavou jste mohl dvakrát vyhrát titul, ale v obou dvou případech jste prohráli poslední rozhodující zápas. Jednou na penalty a podruhé v prodloužení. Jak jste to zklamání prožíval, byl jste tehdy ještě hodně mladý. Jak na vojenskou službu vzpomínáte?

Pro mě to byly obrovské úspěchy. V Jihlavě jsem vstoupil do dospělého hokeje, před tím jsem sice něco málo odehrál v Plzni, ale to hlavní přišlo až na té vojně. A být dvakrát druhý bylo velkým úspěchem. I když tehdy to bylo asi pro Jihlavu trošku zklamání, protože předtím byla asi dvakrát za sebou mistr. Mně osobně to ale hrozně pomohlo. Tam jsem se odrazil do nějaké té kariéry, dostal jsem se do národního mužstva, nejdříve do „B“ týmu a následně i do „A“ týmu. Na vojně mi tedy hrozně moc pomohli. Jak po fyzické stránce, tak po psychické.

Zúčastnil jste se mistrovství světa v roce 1991, jaké vzpomínky vám utkvěly v paměti?

Moc hezkých vzpomínek se mi samozřejmě neuchovalo. Samozřejmě si člověk musí užívat skvělou atmosféru, jaká na mistrovství světa vždycky je. Ale bohužel ten tým nefungoval tak, jak měl, skončili jsme pátí, nebo šestí a já si myslím, že ten tým byl rozbitý už na začátku. Hráči, kteří přijížděli ze zahraničí, stávkovali. Byly tam nějaké problémy kvůli pojistkám a vůbec celá nominace byla rozporuplná. Podle toho to také celé vypadalo. V paměti mi utkvělo hlavně zklamání.

Hrál jste také v zahraničí – které angažmá jste si nejvíc užíval?

Já bych se zmínil hlavně o jednom. Ty ostatní byly spíše jen takové anabáze, a to kvůli tomu, že jsem nemohl hrát za tento první klub, kde jsem začal. Ten klub se jmenoval Füchse Weisswasser, což byla druhá německá liga. Tam jsem hrál dva roky a poté, když se postoupilo do DEL (nejvyšší německá soutěž), ještě další dva roky. Celkem jsem tedy v Německu odehrál 4 roky v jednom mužstvu, ale ve dvou soutěžích - v nižší a v nejvyšší. Tam jsem si to užíval opravdu hodně! Dá se říct, že jsem tam byl v nejlepších hokejových letech a hlavně se nám tam moc líbilo. Byli jsme tam celá rodina. Já jsem možná mohl jít jinam, ale z určitých důvodů jsem zůstával blíž domova, než abych někde lítal. V té době jsem měl určité problémy s dětmi, takže jsme radši volili toto angažmá. Dodneška jsem s lidmi z klubu v kontaktu, navštěvujeme se. Musím říct, že ten vztah s nimi byl velice dobrý.

S Olomoucí jste vyhrál titul, asi to byl jeden z nejlepších okamžiků vaší kariéry.

To bylo během mého zahraničního angažmá. Tehdy už jsem hrál dva roky venku. Já jsem totiž do zahraničí přestupoval z Olomouce. V Plzni jsem měl tehdy menší problémy, ti mě nechtěli pustit. Tak jsem se dostal do Olomouce, kde za mě zaplatili odstupné. Byla to taková složitá situace. To byl tehdy můj první problém s Plzní, když mě nechtěli pustit do zahraničí.

Ale do jiného českého klubu Vás pustili?

To ano, Olomouc za mě zaplatila odstupné dané tabulkou. Ale z ní jsem se hned vydal do Německa. V roce 1994 měla Olomouc výborné mužstvo, postoupila do play-off. My jsme v Německu vypadli brzo, takže jsem se na play-off do Olomouce vrátil. Jsem za to hrozně rád, bylo to něco úžasného!

Jaké to je, přijít do rozjetého týmu a pouze na play-off?

Nás tam bylo pět „cizinců“. Přišel Jirka Dopita, který hrál v Eisbären Berlin, byl tam Láďa Svoboda, nějaký Kanaďan Ken Brown a Zdeněk Eichenmann z Kladna. Hráli jsme de facto jen tři – já, Dopita a Eichenmann. Bylo to zvláštní, naskočit takhle do play-off. Já jsem dorazil do série s Budějovicemi, kdy už Olomouc vedla 2-0 na zápasy. Nastoupil jsem kvůli zpoždění s vyřízením papírů až na domácí zápas a od té doby se jelo na takové vlně euforie. Ale bylo to vážně zvláštní. Každopádně jsem si to opravdu hodně užíval!

Pak jste hrál dlouhá léta v Plzni, jaké nejlepší a nejhorší okamžiky jste tam prožil?

Ano, to byla éra, kdy jsem se vrátil v roce 1996 do Plzně a tady jsem vydržel až do roku 2003. To znamená 7 let. Nejlepší okamžiky byly samozřejmě v dobách, kdy se hrálo play-off a kdy jsme postupovali. Největší úspěch přišel v roce 1999/2000, kdy jsme skončili třetí. To byl obrovský úspěch. Od roku 1996 se začalo mužstvo přebudovávat, chodili tam výborní hráči, jako Dušan Salfický, David Pospíšil, Milan Antoš a další. Objevil se tam třeba Jarda Bednář, potom šel do NHL. Byli tam tehdy vynikající hráči a to plzeňské mužstvo mělo samo o sobě skvělé jádro. A nejhorší okamžiky? Byl jsem tam sedm let a už jsem se i psychicky necítil úplně dobře. Už tam byl příliš velký tlak na nás – na starší hráče. To bych asi považoval za takový nejhorší okamžik.

Následoval odchod do Sparty, jak jste ho prožíval? Plzeňští fanoušci Spartu přímo nesnášejí, zanevřeli také na Vás?

Musím předeslat, že jako první jsem dostal nabídku od Karlových Varů. Už jsme byli i vesměs dohodnutí, ale pak se ze Sparty ozvali Lojza Hadamczik a pan Koželuh. A jejich nabídku jsem nemohl odmítnout. Moc jsem si chtěl po tom všem v Plzni, kdy na mě všechno viselo, hra a všechno v kabině a pak už na mě přehazovali i jiné věci. Takže jsem si chtěl odpočinout a jít si zahrát hokej. Do špičkového týmu, do Sparty, s výbornými spoluhráči. Samozřejmě, že tam byl tlak na hru, ale s tím jsem počítal. Prožil jsem tam dva krásné roky, i když ten první byl trošku horší. To měla Sparta snad nejvíc zranění v historii klubu. Nějak se to zvládlo a nakonec jsme získali třetí místo. I když jsme dost nešťastně vypadli se Slavií. Sice jsme nad nimi vedli už 3-1 na zápasy, ale prohráli jsme 3 utkání za sebou a postup do finále nám utekl. Další rok byla v NHL výluka, přišli skvělí hráči, jako třeba David Výborný, Petr Nedvěd, Karel Pilař. To jsem si tedy opravdu užíval. A i když jsme nakonec vypadli v prvním kole, tak s celou tou sezonou jsem byl já osobně taky spokojen.

A jak Vás dál přijímali plzeňští fanoušci?

Samozřejmě s nimi to bylo trochu těžší. Ti lidé na mě asi zanevřeli, ale dnes je hokej taková kočovná práce, jak já říkám. Musíme si zvyknout, že hráči chodí pryč. Na druhou stranu, na mě už pískali i když jsem byl ještě v plzeňském dresu. Zažilo to víc hráčů, není to asi nic neobvyklého. Prostě když se mužstvu nedaří, tak to vždy odnesou ti služebně nejstarší. Ale já si myslím, že ve sparťanských barvách jsem zase plzeňským fanouškům dokázal, že jsem hokej hrát nezapomněl a že mi to ještě docela jde. Je to pro mě určité zadostiučinění. Ten kdo nechápe o čem hokej je, jaké jsou zákonitosti v různých klubech, tak ten mi může nadávat. Víc je ale podle mého těch, kteří to ocení.

Následoval další kontakt s Karlovými Vary. Rozmýšlel jste se dlouho, než jste na jejich nabídku kývl? Splnilo toto angažmá Vaše očekávání?

Já jsem v podstatě dostál svému slovu. Když jsem tehdy nabídku panu Vaňkovi smetl ze stolu a šel jsem do Sparty. Takže po ukončení působení na Spartě jsem mu zavolal, jestli by ještě měl zájem a v podstatě během jednoho dne jsme se dohodli. To angažmá splnilo určitě všechno, co jsem od něj očekával. Dokonce i něco navíc. Protože jsem tady dostal obrovský prostor, i když jsem po něm až tak netoužil. Ale nakonec to zase vykrystalizovalo tak, že jsem se tu cítil a samozřejmě pořád cítím velmi dobře.

Jak byste zatím hodnotil letošní sezonu z pohledu Karlových Varů? Zažil jste někdy takhle extrémně vyrovnaný ročník soutěže?

Takhle vyrovnanou sezonu jsem nikdy nezažil! Od předposledního místa až třeba na šesté je šest bodů rozdíl, a to všechno po půlce soutěže. To nikdy nebylo. A co se týká nás, tak si myslím, že letos lépe plníme, co jsme si předsevzali. To znamená získat určitý počet bodů v každé čtvrtině tak, aby se to play-off povedlo. Jdeme krůček po krůčku. Oproti loňsku naše mužstvo trochu oslabilo, ale na základě skvělých výkonů našich gólmanů a stabilizované obrany, se nám daří získávat body tak, jak jsem ani nečekal. Zatím se na to dívám dobře, i když mám samozřejmě k hromadě věcem výhrady. Ale každý klub má své možnosti a někdy i míň znamená víc.

Je to pro obránce hodně psychické náročné, když ví, že musí dostat málo branek, jelikož produktivita týmu není ideální.

My sice málo branek dáváme, ale taky jich málo dostáváme. Je to samozřejmě zásluha celého mužstva, protože každý tým musí být správně vyvážený. Nesmí být přeexponovaný vepředu, mít super útočníky a mít špatnou obranu, nebo špatného gólmana. Tady máme skvělé dva brankaře. Když jeden nemůže, druhý ho zastoupí a jak je vidět, Lukáš do toho vlezl a vychytal dvě nuly. Samozřejmě, když naskočí druhý brankář, tak ostražitost týmů stoupá. Důležité je, že my máme obranu velmi vyrovnanou. V útoku bych očekával pravda trošku víc produktivity, ale my to holt musíme hrát tak, na co máme.

Minulý týden vedení města rozhodlo, že se zde postaví multifunkční aréna, vydržíte tu do té doby? :)

Nedokážu říct, jestli ji stihnou postavit letos do jara (smích), takže to asi ne. Ale možná vydržím do kopnutí do základního kamene. Dál už je to pro mě v takovém stadiu, že … Neříkám, že končím, ale že se na to hodně výrazně připravuji. Už toho hokeje mám celkem dost. (úsměv)

Už máte nějakou představu, čemu se budete po skončení kariéry věnovat?

Nějaká představa samozřejmě krystalizuje, měl by se v tom samozřejmě objevovat hokej. A dál nějaké moje aktivity, kterým se věnuji při hokeji už delší dobu. Ale ty nebudu říkat, já mám víc aktivit. (úsměv)

Jaký recept máte na to, že jste skoro ve 40 letech tak skvělý hokejista? Většina hráčů ve vašem věku už dávno nehraje, ať kvůli zdravotním problémům, nebo horší výkonnosti. Čím to, že Vy jste pořád v tak dobré formě?

To jste si řekla vy, že jsem skvělý hokejista. (smích) Věk je jedna věc a hrát hokej ve 40 letech je něco úplně jiného. Nejdůležitější je, aby byl člověk zdravý, aby se mu vyhýbala zranění. V tomhle věku už pak člověk musí počítat s dlouhodobými obtížemi, nejvíc trpí záda a kolena. Já musím zaklepat, že tohle všechno se mi zatím vyhýbá, i když sem tam nějaké zranění chytnu. Myslím si, že tomu člověk musí každý den něco věnovat. Vidím, že čím jsem starší tím musím, ne víc, ale pravidelněji trénovat. To znamená nedělat mezi tréninky velké pauzy a pořád to tělo udržovat v napětí.

Věnoval jste se třeba víc než ostatní nějakým rehabilitacím, apod.?

Já bych neřekl. Ale v určité době, když jsem hrával v Plzni, jsem hrozně málo odpočíval. A nakonec se proti tomu moje tělo postavilo. Takže jsem trochu změnil životosprávu a celý režim dne. Začal jsem hodně odpočívat a myslím si, že se to projevilo. Zlepšila se i psychika a tělo si taky samozřejmě odpočinulo. Pak se dá hrát mnohem déle. Já říkám, že se v posledních dvou letech cítím lépe, než třeba před pěti, šesti rokama.

Kteří útočníci se nejhůř hlídají? Kdo Vám dělal největší problémy?

Nejhůř se hlídají techničtí hráči, kteří mají také rychlost. Na Spartě jsem hrál se skvělými kluky z NHL, tam to bylo vidět, že jsou o kus dál. Ať pojetím, fyzičkou, nebo přehledem ve hře. Když vyberu jednoho hráče z té novodobější historie, aby je všichni znali, tak velice špatně se hlídal Milan Hejduk. Protože je strašně nevyzpytatelný. On umí vystřelit ze všeho, přimotá se ke každé nebezpečnější situaci, dokáže se rychleji dostat k puku než já a hlavně toho umí využít a dát gól.

Výškou patříte mezi ty menší hráče, nikdy Vám to při hře nevadilo? Už od mládí jste hrál v obraně?

Když se na tím člověk zamyslí, tak ta výška někdy vadí. Když se člověk třeba srazí s o dvě hlavy větším protihráčem a odletí, tak si třeba řekne, krucinál, kdybych byl větší. Tak tehdy si na to třeba vzpomenu. Ale jinak od mládí hraji v obraně, a tak jsem si svou hru přizpůsoboval. Pojetí i fyzičku, všechno jsem si uzpůsoboval tomu, abych všechno vydržel a abych se prosadil. Je pravda, že ne všichni malí hráči toho všeho dosáhnou. Je potřeba hodně píle, odříkání a nesmí si člověk nějaké neúspěchy brát. Já jsem byl vždycky přesvědčený, že se můžu prosadit. To byl můj motor.

Vždycky jste patřil mezi útočně laděné obránce, v podstatě v každé sezoně jste nasbíral tolik bodů, že by za ně byl snad každý útočník rád. Netáhlo Vás to nikdy do útoku?

Nikdy jsem nehrál v útoku, ale vždy jsem z obrany vyjížděl. Odmalička jsem hrál snad všechny míčové hry a tam jsem vždy byl v útoku. A to jsem si asi přenesl do hokeje. Každopádně, aby se člověk prosadil jako obránce, tak musí v první řadě dobře bránit. Protože, být malý, hrát obránce a ještě neumět bránit, tak to by asi nešlo. Tehdy na mě nejvíc zapůsobila vojna v Jihlavě, kde jsem si odehrál to svoje dozadu. Směrem dopředu tam byli skvělí hráči, tam byla půlka národního mužstva. Tam jsem se nejvíc zlepšil v obranné činnosti. Co bylo dál, to přišlo s věkem. Člověk stárne, dostává víc příležitostí v přesilovkách a to mi nikdy nevadilo. Vždycky mě hrozně bavilo tvořit směrem dopředu. Ovšem nejdůležitější je, aby bek dobře bránil. A to co pak přidá v útoku, to je plus pro jeho pětku i pro celý tým. Ale nesmí z toho pak být nějaké průšvihy, přečíslení.

Perfektně proměňujete samostatné nájezdy. Jdou Vám takhle i na tréninku? Vždy jste na ně byl šikovný? Nebo Vám jdou lépe a lépe díky zkušenostem?

Během hry se jako obránce do nějakých samostatných nájezdů nedostávám. Tím, že jsem takový hravý, tak se jim na tréninku věnuji. S kluky různě soutěžíme. A za ty léta se to tak nějak vyvinulo, našel jsem si nějaké finty, které na brankaře fungují. Léta to na ně funguje, tak proč to měnit. (úsměv)

Hrál jste před spoustou gólmanů, který pro Vás byl největší jistota a který největší blázen, protože o brankářích se říká, že jsou to blázni. :)

Největší jistotou byl asi Petr Bříza, s ním jsem hrál na vojně i teď na Spartě. Největší blázen? To bude asi Salfa (Dušan Salfický). To byl komik! Užili jsme si spolu strašně moc legrace. Samozřejmě tam byly i nějaké průšvihy. V kabině i v životě s ním byla neskutečná sranda a byl to velký bavič.

Vždycky jste patřil mezi hráče, které vlastní publikum milovalo, za to na ostatních stadionech jste byl krajně neoblíben. I tady ve Varech jste prožil menší incident…

Ve Zlíně mě asi neměli moc rádi. Ale ono se to celé mění. Dneska se nehraje vůbec do těla, všechno se píská. Hra je taková opatrnější, techničtější. Dřív bylo hodně soubojů, hodně se to řezalo. I ty lidi to pak dostávalo víc do varu. Dnes je do varu dostane místo strkanic u brány, tvrdých střetů a pěstních soubojů, spíš rozhodnutí rozhodčích. Dost se to změnilo a emoce z hlediště hodně opadly. Já už na to ani nereaguji. Pokud někdo má určitý názor a chce si zařvat, tak ať si zařve. Mě jenom mrzí, že to jsou třeba rodiče a mají vedle sebe malé děti. Spíš než sprostá slova by je měli učit i úctě k těm lidem, co něco dokázali. Co se týče toho incidentu, nejdřív jsem dostal flaškou a pak jsem měl u střídaček menší nedorozumění s Vojtou Polákem mladším. (úsměv) Když jsem sem přišel, tak jsme se tomu zasmáli.

Josef Řezníček v číslech

Narozen: 30. 11. 1966
Výška: 170 cm
Váha: 81 kg
První start v extralize: sezóna 1983/1984, Košice - Plzeň 7:0
První gól v extralize: sezóna 1984/1985, Plzeň - Slovan Bratislava 14:1

AKTIVNÍ REKORDMANI V POČTU SEZÓN V NEJVYŠŠÍ SOUTĚŽI ČR/ČSR: *)

22 - Josef Řezníček (40 let, Karlovy Vary)
18 - Richard Král (36 let, Plzeň)
     Jiří Malinský (35 let, Plzeň)
17 - Milan Nedoma (34 let, Plzeň)
     Miroslav Okál (36 let, Zlín)
     Zdeněk Orct (36 let, Kladno)
     Roman Stantien (42 let, Vsetín)
16 - Radek Bělohlav (36 let, Kladno)
     Stanislav Procházka (33 let, Liberec)
     Ivo Prorok (36 let, Litvínov)
     Michal Sup (33 let, Slavia)

AKTIVNÍ REKORDMANI V POČTU ODEHRANÝCH ZÁPASŮ V NEJVYŠŠÍ SOUTĚŽI ČR/ČSR (po 28. kole):

885 - Josef Řezníček (Karlovy Vary)
812 - Richard Král (Plzeň)
797 - Michal Sup (Slavia)
765 - Jiří Malinský (Plzeň)
748 - Miroslav Okál (Zlín)

Řezníčkovi schází do dostižení Lubiny: 910 - 885 = 25 zápasů

Do konce základní části zbývá: 24 zápasů

Svého 900. zápasu dosáhne Josef Řezníček za předpokladu nulové absence: ve 43. kole 21. ledna 2007 na domácím ledě proti Českým Budějovicím