Generální partner



Hlavní partneři
Podpora mládeže

Jitka Bauerová: Trénování dětí si užívám

Jitka Bauerová: Trénování dětí si užívám

10.4.2013 | Jaroslav Kubricht

Dlouholetá kapitánka Dračic Jitka Bauerová patří k největším osobnostem ženského hokeje v Karlových Varech. Součástí týmu byla od počátku v roce 2000 až do roku 2012, kdy vinou zranění hráčskou kariéru ukončila. V Energii se aktuálně věnuje trénování těch nejmenších v přípravce a novou pozici si užívá.

Stála jste u zrodu Karlovarských Dračic. Jak si nyní vybavujete ono období, kdy vše vznikalo?
Já se do týmu přidala až po letní přípravě, kterou jsem bohužel propásla. O hokeji jsem se dozvěděla až při přátelském utkání s Rakouskem. K týmu jsme se tedy přidala až v období, kdy začínaly tréninky na ledě. Samotný zrod si tedy nevybavím. Ale pamatuji si, že všichni okolo nás to brali spíše skepticky. Mysleli si, že ženský hokej nemá v Karlových Varech budoucnost. O to větší mezi námi panovala motivace něco dokázat.

Zpočátku Dračice pod extraligový klub vůbec nespadaly, že?
Ono to bylo těžké. Jak jsem už zmínila, tak to lidé brali spíše úsměvně a nedávali tomu naději. Becherovka nás tenkrát odmítla a když jsme se nedomluvily ani druhou sezónu, tak jsme přešly pod tělovýchovnou jednotu. Pod Energii jsme pak přešly v roce 2008.

Některé vaše spoluhráčky se k hokeji dostaly před fotbal. Byl to i váš případ?
Já fotbal nikdy nehrála. Z těch holek, co začínaly ve Varech s hokejem, hrály fotbal asi čtyři. Já chodila do tanečních. Takže já přecházela k hokeji z tance.

To je docela velká změna...
Tanec jsem dělala sice od malička, od základní školy, ale ten hokej mě chytl u srdce a asi bych už neměnila.

Zpočátku jste si pronájem ledové plochy musely odpracovat úklidem Plechárny, že? Jak jste to tenkrát vnímaly?
Taková byla domluva. Tenkrát jsme měly uklízet arénu po A-mužstvu a výměnou jsme dostaly zadarmo ledy, na kterých jsme mohly trénovat. Měly jsme šatnu vždy po týmu soupeře, takže když áčko hrálo například v pátek, tak jsme to buď stihly uklidit ještě před tréninkem, než nás pořadatelé do šatny pustili, nebo jsme uklidily po našem tréninku. Pořád to ale bylo uvolněnější a myslím si, že nám tenkrát vyšlo vedení hodně vstříc.

Dá se říct, že to byla mužská ješitnost, co vám házela největší klacky pod nohy?
Pořád jsme poslouchaly, ať zůstaneme doma u plotny. I teď se najdou lidé, kteří neskousnou ženu jako trenéra nebo hráčku hokeje. Pozitivem je, že takových lidí postupem času bylo méně a méně.

Za zrodem oddílu přitom stáli také tři muži. Pavel Holý, Petr Skopal a vedoucí družstva Petr Wadowski. Jak velkou mírou se zasadili o vzniku a vyjednávání podmínek?
Nebýt těchto tří lidí, tak ženský hokej nikdy v Karlových Varech není. Patří jim za to obrovské poděkování. A vůbec se divím, že to zvládli. Přecházeli vlastně od mužů k ženám a museli se najednou naučit jednat s ženským týmem jinak, než doposud jednali s muži. Pan Holý a Skopal jsou skvělí lidé, a tak nebyl problém poté ani s komunikací. A pan Wadowski? Myslím si, že bychom bez něj nehráli ani soutěž. Ten pán toho udělal pro ženský hokej opravdu mnoho.

Pavel Holý a Petr Skopal vás trénovali tedy od samého začátku. Pamatujete si, co vás učili jako první?
Začínaly jsme všechny od nuly, takže jsme se musely naučit základní prvky hokeje. My jsme tenkrát neznaly ani pořádně pravidla. Vlastně jsme do toho spadly tak nějak po hlavě.

A co první zápasy? Pokud se nemýlím, první zápas jste sehrály proti Plzni...
Jak probíhal přímo zápas, to si nevzpomenu. Ale byla to obrovská euforie. My jsme si to s holkama strašně užívaly. Přišlo tenkrát na nás asi sto padesát lidí a i když jsme prohrály, tak to byl nezapomenutelný zážitek.

Asi to nebyl med jako fotbal nebo tancování. Zrovna proti už déle fungující Plzni..
To rozhodně ne. My jsme tohle vůbec neřešily. Jely jsme tam na první zápas, rodiče nás podporovali. Věděli, že se na to těšíme.

Jak jste se stala kapitánkou?
Kapitán se volil na poradě, na které jsem nebyla. Pak mi večer volal trenér, že jsem novou kapitánkou. Asi si mě vybrali proto, že jsem tam nebyla a nemohla se bránit (se smíchem.)

Jak vás spoluhráčky jako kapitánku braly a co tato funkce obnášela?
Záleželo na celkově náladě týmu. Ta byla naštěstí většinou na pohodu. Nebraly mě jako kapitánku, ale jako kamarádku. U nás “céčko” znamenalo právo jednat s trenéry za tým a domlouvat určité podmínky. S nimi ta komunikace byla skvělá, takže vše bylo v přátelském duchu.

V roce 2008 jste se dostaly pod křídla Energie. V čem nastala největší změna?
Od HC Energie jsme dostali prostor, kam si můžeme odkládat výstroj a nemusíme ji nosit domů. Shafty (část hole) jsme například začaly dostávat. Nejvýraznější změnou byla změna dresů, barvy na dresech a už jsme také nemusely uklízet.

Jaký největší posun vnímáte od založení Dračic až po současnost?
Největší posun jsem zaznamenala určitě u celkové kvality mužstva. Když jsme začínaly, tak jsme se učily všechny bruslit, začínaly jsme od nuly. Všechny jsme byly na stejné vlně. Teď na sobě nové tváře musejí pracovat, aby je trenéři mohli postavit do těžkých utkání. Zahrají si všechny hráčky, ale ženský hokej udělal velký krok vpřed a už musíme koukat i na to, která co umí nebo jaký má potenciál. Také si všímám, že je více děvčat i mezi mládeží. Rodiče začínají chápat, že ženský hokej má smysl.

Úspěchy. Je nějaký, na který si vzpomenete ihned, jak toto slovo uslyšíte?
Pokud se podívám na úspěchy po individuální stránce, tak asi hattrick. To každého potěší.

Vzpomenete si na váš poslední hattrick?
(Dlouho přemýšlí) Neratovice, tam to napadalo dobře. A nejsem si jistá, ale v Roudnici asi taky.

A jaký největší zážitek si z hráčské kariéry odnášíte?
Největší zážitek pro mě byla celá ta léta, která jsem s holkama mohla prožít. Opravdu jsem si to užila. Samozřejmě jsme měly zážitky ze soustředění. Ty byly taky samozřejmě super.

Proč jste se rozhodla ukončit hráčskou kariéru?
Musela jsem na operaci s kolenem. Vazy vypověděly službu. Poté jsem zkoušela znovu hrát hokej, ale na konci sezóny jsem si zranění opět obnovila. Teď už bych asi opět hrát mohla, ale člověk z toho už má určitý respekt. Teď trénuji mládež, což mě nesmírně baví.

Jak jste se k trénování dostala?
K trénování jsem se dostala přes Blanku Jiskrovou, která se mu věnuje už déle. Jednou nám nabídla, abychom se přišly podívat, jak pracuje s dětmi. Abych se přiznala, tak jsem si děti zamilovala, až když jsem je viděla bruslit na ledě. Pohled to byl úžasný a teď je to už čtyři roky, co je trénuji, a užívám si to..

Mají ženy trenérky oproti svým mužským kolegům nějakou výhodu nebo nevýhodu?
Nechci se teď dotknout mužů, ale ženy si dokáží s dětmi více hrát. Bereme to více formou hry. Samozřejmě záleží na věkové kategorii. Do druhé třídy je celkově ten trénink spíše hra. A jak mě oslovují? Teto, paní vychovatelko, paní učitelko.. (směje se.)

Chtěla byste závěrem někomu něco vzkázat?
Za Dračice bych chtěla poděkovat všem trenérům a lidem, kteří nám pomáhali. Bez nich by to nebylo ono a vůbec bychom nebyly tam, kde teď jsme. Za to jim moc děkuji.