st 6.7.2011 | Karel Psohlavec

Energetička Fričová přivezla hokejbalový bronz. Reprezentovat je prostě skvělé, usmívá se

České hokejbalistky v závěru června navázaly na dva roky starý úspěch z Plzně a vybojovaly bronzové medaile. Stejně jako před dvěma lety se z velkého úspěchu radovala i karlovarská hokejistka Jana Fričová. A ještě jedna podobnost. Stejně jako v Plzni, i letos v Bratislavě se musela během turnaje bít jak se soupeřkami, tak s bolestivým zraněním. Důrazná obránkyně ale turnaj dohrála až do konce a ke spoustě zážitků přidala i prvním vstřelenou branku na nejvýznamnější hokejbalové akci sezony. „Jsem strašně ráda, že jsem se mohla mistrovství znovu zúčastnit. Sešla se úžasná banda holek i skvělý kolektiv, který se o nás staral. Nakonec nám přišli poděkovat i lidé z vedení hokejbalového svazu. Takže všechno úžasné,“ vzpomíná na bronzovou Bratislavu, která ale mohla mít i nádech cennějšího kovu.

Cesta hokejbalistek do bojů o medaile začala pěkně zostra. Po krátkém kempu v Praze dorazily české reprezentantky do Bratislavy a hned večer je čekala turnajová premiéra. „Turnaj se hrál ve stejném areálu jako mistrovství světa v ledním hokeji. Naše skupina se hrála v tréninkové hale. Přestože na nás byla ještě znát únava z cesty, přehrály jsme Maďarky 8:0,“ popisuje Jana Fričová první hodiny úspěšného šampionátu. Celkem pohodový zápas navíc okořenila svým prvním gólem na světovém šampionátu. „Vždycky se nějak vystřílím na mistrovství republiky. Tak jsem moc ráda, že jsem se konečně dočkala i v reprezentaci,“ směje se sváteční střelkyně.

Následně ale zvážní: „Jenže jsem také později při jedné střele upadla a udělala si něco s nohou. V nemocnici naštěstí zjistili, že není nic zlomené, ale jen namožené. Hned jsem si vzpomněla na mistrovství v Plzni, kde jsem si zlomila nohu. Navíc to bylo také před dovolenou.“

V dalších dnech Janu čekalo volno s nařízeným klidem, tejpování a ledování poraněného místa. Spoluhráčky druhý zápas ve tříčlenné skupině zvládly a ve čtvrtfinále se proto mohly těšit na schůdného soupeře z Rakouska. „Zápas jsem tak nějak odpajdala a vyhrály jsme 12:0. Hned další den se hrálo semifinále s naším věčným rivalem, Slovenkami. Makaly jsme na krev, byly určitě lepší než soupeřky. Po základní hrací době byl stav 1:1, jenže po 25 vteřinách Slovenky rozhodly,“ líčí smutně konec zlatého snu. Co naplat, že noviny další den chválily duel jako nejkvalitnější v historii ženských šampionátů.

Na zklamání ale nebyl čas. Skvělý a soudržný tým čekal hned další den souboj o bronzové medaile s hokejbalistkami Spojených států. Náročný zápas pro sebe rozhodly Češky v poměru 3:2. A to už byl důvod pro oslavu. Zvláště když mužští kolegové vyválčili medaile z nejcennějšího kovu: „Kluci bydleli asi sto metrů od našeho hotelu. Takže jsme se vídali jak na trénincích, tak i ve městě. Navzájem jsme se chodili podporovat na zápasech. Medaile jsme nakonec společně pořádně oslavili,“ usmívá se. Po dobře odvedené práci už jí čeká jen dlouhá dovolená a začátkem srpna nástup na led v barvách karlovarské Energie.