so 30.6.2007 | Kateřina Bogliová

Příprava gólmanů nemusí být až tak silová, oni nepotřebují mít velké svaly. Věnujeme se víc pohyblivosti, rychlosti, cvikům na postřeh a na periferní vidění. To třeba hráči potřebují také, ale ne v takové míře.

Jaké děláte cviky například na zlepšení periferního vidění?

Jsou to různá cvičení s míčky, kdy hráč sleduje jeden míček a druhý už mu padá do ruky. Těch cviků je spousta. Jinak ale brankáři trénují s mužstvem a místo té hrubé a maximální síly v úterý a čtvrtek mají speciální cvičení. Ale není to tak, že by trénovali úplně odděleně. To si myslím, že není dobré.

Brzo už bude končit příprava na suchu a začne příprava na ledě. Tam to probíhá podobně?

Přesně tak. Jen některá speciální cvičení probíhají před, nebo ke konci společného tréninku. Tak to chodí každý den. Někdy jsme na ledě delší, jindy zase kratší dobu. Záleží na domluvě s trenéry, jaký máme prostor. Protože oni si musí udělat svoji naplánovanou přípravu. Nejde udělat trénink celého týmu dohromady a pak ještě další tréninkovou jednotku pro gólmany, takže se to musí nějak skloubit.

Speciální přípravou pro brankáře je pověstný Josef Bruk, který dlouhodobě spolupracuje s Dominikem Haškem a od loňského roku také pracuje na Spartě. Jeho nejznámější část tréninku je asi „střílející stroj“.

My jsme ho tu měli půjčený na týden, myslím loni, nebo předloni. A musím říct, že je to takové zvláštní. Například pro děti je výborný. Je to pro ně taková zajímavost a pomůže jim to, aby si osvojily základní pohyby. Co se týče dospělých, tak někomu vyhovuje a někomu ne. Já si myslím, že je v létě lepší dělat něco jiného než to samé, co v zimě. Gólmani toho mají přes sezónu dost a to samé opakovat potom v létě, já nevím. Každopádně, tuto mašinu jsme mohli mít také, ale šli jsme jinou cestou. Já Pepu Bruka uznávám jako jednoho z nejlepších trenérů brankářů. Voláme si spolu a on i jeho svěřenci si přístroj pochvalují a on s ním má dobrou zkušenost i úspěchy. My jsme se ale domlouvali s našimi gólmany a rozhodli jsme se tak, že rychlost, reakci a periferní vidění budeme trénovat jinak. I proto, aby si odpočinuli a aby nedělali pořád ty samé pohyby jako na ledě.

Josef Bruk patří mezi opravdové matadory mezi trenéry. Umíte si představit, že i Vy byste vydržel trénovat do takto zralého věku?

Nad tím jsem ještě nepřemýšlel. Ale on má úspěchy, daří se mu, jeho práce je kvalitní. Trénoval s Břízou, pořád trénuje Haška, nyní brankáře na Spartě. Dáváme si společně schůzky v Praze, on mi poví něco nového, já mu řeknu svoje nápady. Vždy to pak rozebíráme a myslím, že to obohatí oba dva. On je při tom svém stáří neuvěřitelně vitální a rozhodně má pořád co říct.

Někdejší brankář pan Holeček říkal, že je u nás čím dál méně kvalitních gólmanů proto, že se nikdo nevěnuje dětem. Že jedinou nadějí je momentálně pouze Lukáš Mensator. Co Vy na to?

Pan Holeček býval výborný gólman, ale nyní pouze kritizuje hokejové dění a pro zlepšení situace nedělá nic. Vždyť to není takový problém, aby pomohl. Hokejový svaz a brankářská komise by jeho názory uvítaly, ale samozřejmě je potřeba aby mezi nás přišel a měl nějaké návrhy, co kde a jak zlepšit. Je jednoduché říct, nic se s tím nedělá a nenavrhnout žádné řešení. Takhle to umí říct každý, ale není to konstruktivní.

A jakou Vy osobně vidíte perspektivu v mladých gólmanech?

Tak určitě je problém v nedostatku talentovaných brankářů. Ale nejde jen o ně. Do hokeje přichází celkově málo dětí. Díky tomu se samozřejmě z míň dětí vybere i méně kvalitních gólmanů. Když se člověk podívá, co sem chodí za děti, tak zjistí že neumí kotrmelec, že neumí žádné základní pohyby. Dřív děti trávily mnohem víc času venku, lezly po stromech, prolézačkách, a tohle všechno uměly automaticky. Teď přijdou a my se nejdřív musíme věnovat tomu, abychom je tyto základní pohybové dovednosti naučili. Tohle všechno asi přináší nová doba, kdy děti víc sedí u počítače, místo aby běhaly venku. Tělesná výchova na školách asi také moc velkou úroveň nemá.

A jak je to s brankářskými talenty v Karlových Varech?

Od páté, šesté, sedmé třídy se to bude vyvíjet dobře. Samozřejmě máme pouze jednoho kvalitního gólmana v každém ročníku. Bylo by potřeba, aby byli dva, aby spolu mohli soutěžit. Ale když se vše bude dobře vyvíjet, mohli bychom se dočkat kvalitních nadějí. Máme tu Marka Bendu, to už je junior. V dorostu chytá Láďa Hapal, který je v širším výběru reprezentace do 17 let. Uvidíme, jestli se do reprezentace prosadí někdo z 9. třídy. A pak ani ti mladší by nemuseli být špatní, ale je jich bohužel málo.

Ve výchově gólmanů může být asi problém i v tom, že chytat může vždy jen jeden. Jak toho druhého motivovat?

Ano, to je trochu problematické, protože pokud by ten kluk měl mít nějakou ctižádost, tak by měl chtít chytat pořád. Když jsou pak dva a chtějí chytat oba, tak to také není dobré. Tím pádem, když pak toho jednoho preferujete, tak toho druhého potlačíte. Je to těžké. Ale já myslím, že při tak málo talentech, co tu nyní máme, tento problém nehrozí. Zato ale máme takovouto starost v „A“ týmu. (smích)

Jaké to je trénovat takto vyrovnanou dvojici gólmanů, jací se sešli nyní v Karlových Varech?

Je to výborná práce, protože oba dva hodně chtějí. A tím, že se pokaždé snaží být lepší, než ten druhý, není problém je do ničeho nutit. Oni sami se pořád snaží zlepšovat. Permanentě se hecují, a to každého posouvá výš a výš. Sami si vymýšlejí různé soutěže, aby byli lepší, aby chytili víc puků. Tím je ta práce pro mě jednodušší.

Čím to, že Sáblík v loňské sezoně tak překvapil? Vždy sice platil za kvalitního gólmana, ale nikdy se v extralize pořádně neprosadil.

On je velmi dobrý brankář. To, že se více neprosadil, je také tím, v jakých oddílech hrál. Kdyby chytal na Spartě nebo na Slavii v nejlepším věku, tak třeba mohl udělat titul a nahlíželo by se na něj jinak. V Jihlavě takové výsledky nebyly. Jsou však daleko horší brankaři, kteří mají víc úspěchů a víc se o nich mluvilo. Mně může jen těšit, jestli jsem mu také mohl pomoci. Hlavní pro něj ale byla důvěra, kterou jsme v něj měli, a on nám pak vše výbornými výkony vrátil. A to také proto, že si víc věřil. On má obrovskou výhodu v tom, jak je velký a v bráně hodně zabere. Hlavně je také vyrovnaný, klidný a nenechá se rozhodit. U nás se mu dařilo a věřím, že to tak bude pokračovat.

Jaká povaha je pro brankáře nejlepší?

Neměl by být zbytečný nervák. Nesmí ho všechno vykolejit. Měl by kontrolovat svoje emoce. Když něco rozhodí, nebo naštve hráče v poli, tak ten může někoho na oplátku narazit, bouchnout si. To ale gólman nemůže, ten musí zůstat klidný a tím svým klidem také kontroluje svoje pohyby. Pokud se nechá rozčílit, rozhodit, tak ty pohyby nejsou koordinované a pak ani zákroky nejsou takové, jaké mají být. Spousta soupeřů na to hraje a snaží se brankáře rozhodit. Ten to však nesmí dopustit a i když třeba není žádný flegmatik, tak to během zápasu nesmí dát znát.

Který brankářský styl je podle Vás lepší – zámořský nebo evropský?

Já myslím, že je to kombinace obou stylů. Nemůže se říct, jenom stůj, nebo jenom klekej. Musí to být kombinace obou stylů. Takovým hráčem je například Tomáš Vokoun. On vzešel z české brankařské školy, v Americe s ním dělali jejich cvičení a on si vzal to dobré odsud i z Ameriky. Když je třeba, tak to ustojí, vybruslí a když je třeba tak umí výborně rozkleky a podobně. Takto se snažíme trénovat i my. Nejsem typ trenéra, který říká, že jen tohle je dobře a jiná věc ne. Je potřeba si vzít to nejlepší ze všech možných stylů a udělat ten správný mix.