HC Energie Karlovy Vary

Bronz z dvacítek? Poprvé jsem zažil takovou horskou dráhu, usmívá se Vojtěch Čihař

Vojtěch Čihař ještě ani skoro nesundal bronzovou medaili z krku a už se proháněl po ledě v tréninkovém dresu. Mladičký útočník má za sebou zatím nejlepší a nejnáročnější měsíc ve své kariéře, ale jak sám říká, už je zpátky ve Varech a opět připravený bojovat naplno za Energii. Přesto má však v hlavě kaleidoskop zážitků, které si bude pamatovat do konce života, a o některé z nich se s námi podělil.

Vojto, máš za sebou neuvěřitelný měsíc zakončený bronzovou tečkou, jak to všechno ještě vstřebáváš?

Tak samozřejmě to byla skvělá příležitost, kterou jsem dostal, a je to neskutečný pocit vyhrát bronz. Už jsem ale zpátky ve Varech. Takže když se na ni kluci zeptali, tak jsem jim medaili ukázal, ale jinak se už soustředím zase na práci v Energii. Je to ale vážně hezký pocit (úsměv).

Byla to opravdu jízda, nemáš někdy pocit, že se ti to třeba zdá? V sedmnácti letech máš za sebou první juniorský šampionát a na krku bronzovou medaili?

To je přesné, úplně mi vidíte do hlavy (smích). Už když mě nominovali do širší nominace na kemp, tak jsem si říkal, že je to sen. Když mě potom vybrali do užšího kádru, ve chvíli kdy dva kluky poslali domů, tak to bylo neuvěřitelné. Největší nervy jsem ale stejně měl v zápase o bronz. Tam to byl stoprocentní sen (úsměv). Do teď pořád nemůžu uvěřit, že jsme to zvládli, a že jsem to zažil (úsměv).

Na nějaké poletování hlavou v oblacích jsi ale moc čas neměl. V úterý večer jste se vrátili a ve čtvrtek už jsi byl ráno v plné polní na tréninku a v pátek zápas na Kladně …

My jsme to naše cestování začali někdy v pondělí dopoledne kolem desáté hodiny. Domů jsem přijel až v úterý kolem osmé hodiny večer. Během cesty jsem se domlouval s panem Paterou co a jak, kdy mám být na značkách (úsměv). Nakonec jsem byl hned ve středu na tréninku s juniorkou, protože áčko mělo volno, tak abych se do toho dostal. No a ve čtvrtek už jsem byl na těch značkách (smích).

Jaké bylo přepnout z reprezentačních zápasů zpět k těm extraligovým? Přece jenom měsíc je dlouhá doba?

Určitě to není lehké, ale pan Patera má docela dost podobný styl hry, jako hrajeme v reprezentaci, takže to nebylo až tak náročné. Jediné co pro mě bylo asi nejtěžší byl ten jet lag, ten byl nejhorší asi ve středu.

Jak tě přivítali kluci z týmu? Už během šampionátu jsi říkal, že si spolu píšete, a že ti fandí, ale jaké bylo, když ses objevil v kabině?

Bylo to neskutečné. Hned jsem viděl, jak se jim rozzářily oči, když mě viděli. To byl moc hezký pocit. Kluci se kterými se bavím nejvíc mě objímali a měli radost, že mě vidí. Všichni mi gratulovali včetně realizačního týmu (úsměv).

Po tvém návratu máme komplet medailový první útok. Ty a Čéče máte bronz a Bery zlato, proběhly ohledně toho v kabině nějaké vtípky?

Určitě proběhly (smích). Zatím úplně ne moc zrovna na tohle, ale spíš na to, že máme bronz. Ale to k tomu samozřejmě patří a všichni se tomu vždycky zasmějeme a to je hezké (úsměv).

U Tomáše Redlicha, který je pokladníkem týmu, Ti prošlo stříbro z Hlinka Gretzky Cupu, ale bronz z mistrovství Ti už asi napočítá?

Ještě zatím nic neřekl (smích). Takže uvidíme, jak to všechno bude. Každopádně jsem na to kdyžtak připravený (úsměv).

Vraťme se k šampionátu. Jak bys ho ze svého pohledu zhodnotil?

Myslím si, že jsme ze všech těch týmů hráli nejvíc týmový hokej. Hráli jsme to všichni srdcem, vždycky jeden pro druhého. Padali jsme do střel, i když to bylo po nějaké chybě kolegy, tak jsme prostě toho druhého v tom nikdy nenechali. Myslím si, že to byl hlavní klíč nejen v boji o bronz, ale i v tom, že jsme se tak daleko vůbec dostali (úsměv).

Ty osobně jsi turnaj měl jako na houpačce. V přípravě s Lotyšskem jsi odnesl blokování střely, takže jsi nehrál v přátelském duelu s Kanadou. V utkání s Kazachstánem sis připsal první gól na juniorském šampionátu, ale po osobním trestu ze zápasu se Slovenskem jsi čekal na rozhodnutí disciplinární komise, jestli budeš moci pokračovat …

Musím říct, že poprvé jsem si zažil takovou horskou dráhu (úsměv). Nejdřív jsem byl dole, když jsem si myslel, že nebudu hrát, jelikož jsem po Lotyšsku měl nastřelenou nohu. Pak jsem byl nahoře, protože jsem byl v pořádku, za což děkuji panu doktorovi Mizerovi a celému realizáku. Potom ten gól. Tam mi to výborně nahrál Vojta Port, za což jsem také rád a už jsem to pak musel jenom trefit (úsměv). Pak přišel zápas proti Slovensku. Bohužel to byl nešťastný hit. Já jsem ho rozhodně nechtěl zranit a už vůbec ne, aby tam byla krev. Jenže bohužel IIHF povolilo ten zimák, i když tam byly ty tvrdé mantinely s kovovými spoji na plexisklech. Bohužel zrovna tam jsem Míru narazil obličejem, proto tam byla ta krev. Čekání na ten verdikt pak bylo nejtěžší. Sice jsem šel na trénink, ale samozřejmě jsem se bál, že by to mohl být distanc na jeden, dva zápasy. Naštěstí jsem to vysvětlil, i s panem trenérem přímo té disciplinárce. Nakonec jsem nedostal ani jeden zápas, za což jsem moc děkoval.

Byl jsi potom s Miroslavem Šatanem v kontaktu?

Když jsem šel do kabiny, tak jsem viděl, že vyjíždějí nosítka. Myslel jsem, že na nich leží Míra, ale naštěstí šel za nimi. Hned jsem se mu omluvil a přiznal jsem se, že jsem to byl já, ale že jsem ho nechtěl zranit. Míra byl rád, že jsem za ním přišel a promluvili jsme si. Mrzí mě, že byl takhle zraněný.

Před čtvrtfinále se nesly hlasy, že hrajete výborně, ale porazit Kanadu dvakrát v řadě není úplně reálné, takže poletíte domů. Vám se to ale podařilo a nakonec kufry balili Kanaďané. Pomohlo podle tvého názoru k vašemu úspěchu to, že jste nesklonili hlavy a nešli do utkání s tím, že nemůžete Kanadu porazit podruhé v řadě?

Myslím si, že ano. My jsme si v kabině řekli, že věříme tomu, že když nás porazili v přípravě, tak už nás podruhé neporazí (úsměv). To se nám vlastně potvrdilo i na Hlinka Gretzky Cupu, kdy jsme v přípravě Kanadu porazili a následně jsme s ní prohráli ve finále (úsměv). Takže jsme tomu prostě věřili. Šli jsme do zápasu naplno, s tím že je to skvělé utkání před domácím publikem, před 17 000 lidmi v hlavním městě Kanady. Chtěli jsme všem ukázat, co v nás je, a že můžeme porazit i takhle silný tým u nich doma (úsměv). To byl hlavní klíč. No a potom samozřejmě ta naše soudržnost, a to že jsme tam byli jeden pro druhého (úsměv).

Tys už několikrát zmiňoval, že Kanada patří k tvým oblíbeným soupeřům, takže sis ten duel musel užít?

To ano (úsměv). Bylo to zase o level výš. Hrál jsem tam i proti hráčům, kteří jsou draftovaní nebo čekají na draft. Byl to výborný zápas a ohromně mě to bavilo. Jediné co, tak to byli bohužel ti fanoušci Kanady, když bučeli na Petra Sikoru, což je můj kamarád. My jsme se tomu naštěstí jenom smáli. A jenom Petr ví, jestli ho to vyvedlo z míry nebo ne. A právě i pro něj jsme to kvůli tomuhle zvládli, za což jsem nesmírně rád (úsměv).

Vojto, hraješ v reprezentaci už několik let. Jaké to bylo nastupovat, když jsi hrál v mládeži a jaké to je nyní, když hraješ v seniorském hokeji?

Podle mého názoru díky tomu, že hraju tady ve Varech dospělý hokej, jsem byl připravený právě na ty souboje. Samozřejmě tady hrajeme i na malých hřištích jako třeba v Litvínově nebo na Kladně. Myslím si, že i proto to malé hřiště pro mě v Kanadě nehrálo takovou roli, že bych tam nějak ztrácel. Řekl bych, že ten dospělý hokej mě na to připravil trochu víc. Dvacítky jsou pořád juniorský hokej, takže je to rozhodně rychlejší a to tempo bylo jiné než tady v extralize. Je to prostě jiný skok z dospělého hokeje na dvacítky než když jsem byl třeba v dorostu a šel jsem na šestnáctky nebo sedmnáctky. Byla to teď pro mě lepší příprava. Ten skok do mezinárodního hokeje nebyl až tak velký.

Patrik Augusta po bronzu každého z vás trefně hodnotil a za mě to skvěle vystihl i u tebe, kdy říkal, že ve Varech hraješ první lajnu a na mistrovství klidně třetí, čtvrtou nebo i pozici třináctého útočníka. To je to, co tě podle mého názoru, v tvé kariéře charakterizuje. Přijmeš jakoukoli roli a uděláš vše, co je v tvých silách pro tým. Souhlasíš?

To je pravda (úsměv). Já si právě na tomhle zakládám celou svou kariéru. Věřím trenérovi a ať mi dá jakoukoliv roli, tak se ji vždy snažím uchopit. Když pan trenér řekne, že budu třináctý útočník a nezasáhnu do zápasu, tak mi to vůbec nevadí. Jsem tam pro kluky, abych je povzbuzoval. Snažím se na střídačce být ten pozitivní. Myslím si, že to se zrovna v tom utkání o bronz docela podařilo. Byl jsem tam s klukama, snažil jsem se je podporovat a jsem nesmírně rád, že to zvládli (úsměv).

Je to jako včera, kdy jsme s kustodem Jendou Boháčem a ostatníma klukama z juniorky sledovali strhující zápas dvacítky o bronz s Finskem před kabinami mládeže a nyní jsi to zažil na vlastní kůži. Také se Švédskem to bylo drama až do konce, tedy přesněji do 14. série nájezdů. Napadlo by tě to před tím rokem, že na dalším šampionátu zažiješ to samé?

To vůbec (smích). Nenapadlo by mě, že bych mohl jít na kemp dvacítek. A najednou si mě pan Augusta vybral. A to že bychom mohli hrát o bronz, a ještě k tomu bych tam mohl nastoupit, i byť jako třináctý útočník, což vůbec nevadí. Tak to byl neskutečný pocit (úsměv).

Vojto, tvoje rodina patří mezi tvé velké fanoušky, ale mimo to jsi oblíbencem i fanoušků Energie a Chomutova, kde jsi s hokejem začínal, co jejich přivítání a jejich reakce. Myslím si, že jsi musel mít zahlcený telefon různými vzkazy a zprávami …

Zahlcený telefon jsem měl (smích). Měl jsem spoustu zpráv od kamarádů nebo od lidí na sociálních sítích. Moc si toho vážím, a vždycky mě to zahřeje u srdce (úsměv). No a samozřejmě rodiče, i když jsem s nimi měl jenom jeden den, tak jsme si zašli na dobrou večeři a oslavili jsme to aspoň trochu a bylo to hezké (úsměv). Celý klub od pana Kalouse až po pana Ryžuka mi popřál. Karlovarští fanoušci byli také skvělí. Když jsem poslal video, že je zdravím, tak bylo krásné, jak tam potom vyvolávali moje jméno. Potěšilo mě to a byl jsem za to moc rád. Do Chomutova zrovna dnes (sobota) jedu na zápas, kde mě a Vojtovi Husineckému udělají ceremoniál, takže to bude také pěkné, a také za to moc děkuji (úsměv).

Vojto, před letošní sezonou sis přivezl stříbro z Hlinska Gretzky Cupu. Vybojoval sis místo v sestavě A-týmu, kde nyní hraješ v první formaci. Máš bronz z mistrovství světa juniorů a to vše v pouhých 17 letech. Jaké jsou tvé další cíle a přání?

Co se týče těch na nejbližší dobu, tak určitě dojít co nejdál s Energií, protože si myslím, že na tu top čtyřku máme. Je ale před námi ještě dlouhá cesta. To samé bych chtěl na osmnáctkách, jestli budu ve výběru, zabojovat o zlato, abych měl za ten jeden rok kompletní sbírku (úsměv).

Děkuji za rozhovor a ať se daří!

Canlı casino siteleri casino siteleri Deneme Bonusu Veren Siteler 2024 Deneme Bonusu Veren Siteler Yeni