pá 17.2.2023 | Marie Valentová

Ondro, máš za sebou premiéru v národním týmu, což je sen každého hokejisty, jaké to bylo?
Moc jsem si to užil. (úsměv) Myslím si, že jsem tam získal i nový pohled na hokej. Dodalo mi to větší sebedůvěru, která mi podle mého názoru trochu scházela a i takové nakopnutí zpátky do práce. (úsměv)

Těch dojmů a zážitků máš v hlavě určitě plno, ale jaký je nejsilnější, který si budeš dlouho pamatovat?
Jednoznačně to byl duel se Švédskem. Byl to náš poslední zápas a přišlo mi, že každý hráč v týmu hrál za to, co měl vpředu na dresu, za Česko. Všichni jsme tam nechali všechno. Mě osobně nejvíc potěšila a hodně nakopla taková malá skupina českých fanoušků, která tam přijela. Byli to žáci, kteří přijeli do Švédska na svůj turnaj. Přišli se podívat i s rodiči a fandili. Na hale byli hodně slyšet a to mě osobně nakoplo nejvíce (úsměv). Po zápase proběhlo vyhlášení cen. My jsme s klukama pak přijeli před ten náš fanklub, vlastně skoro takový menší „kotel“, a udělali jsme si děkovačku. Zatleskali jsme jim a skočili jsme si a to mě osobně hodně potěšilo. (úsměv) Velmi silným zážitkem pro mě byla hymna, která se hrála před každým zápasem. To mi opravdu běhal mráz po zádech a i byl to pro mě velký impuls do zápasu.

Pomohlo Ti, že s tebou v týmu byl i Samuel Šmajda, který už sice reprezentoval, ale ve dvacítkách nastupoval také poprvé. Podporovali jste se navzájem?
Určitě. Byli jsme se Šmajdičem na pokoji celý ten týden. Než jsem jel na turnaj, tak jsem byl nervózní, jednak z hokeje, ale pak také trošku z kluků a z toho, že jedu reprezentovat úplně poprvé. Podporou pro mě bylo, že Sam ty kluky znal. Pomohlo mi to trošku v tom, že jsem se s novými kluky seznámil. Pak už jsem si s nimi pokecal a zjistil jsem, že jsme všichni na stejné vlně. Musím říci, že konkrétně se Samem jsme se hodně podporovali. Snažili jsme se i hecovat, a to si myslím, že bylo dobré. (úsměv)

Ty jsi v předchozích kategoriích pozvánku nedostal, přišlo to až ve dvacítkách, čím to podle tebe bylo?
Když jsem byl v mladších kategoriích, tak jednou z mých předností byla výška. Nikdy jsem ale nebyl moc dobrý bruslař, a ani teď úplně nejsem (úsměv). Také jsem neměl moc síly. Tak to podle mě byly některé z důvodů, proč jsem tu pozvánku nedostal. Myslím si, že teď pozvánka přišla kvůli mému pokroku, který jsem udělal za ty roky tady. Což cítím i já sám. Když jsem přišel do osmé třídy, tak jsem udělal jeden shyb (úsměv). Nyní jsem fyzicky úplně někde jinde a psychicky také. Podle mého názoru byla pozvánka do reprezentace odměna za dobrou práci a pokrok. Pomohlo mi to i po psychické stránce. Více si teď věřím a dodalo mi to impuls do další práce.

Před prvním utkání jsi byl asi nervózní, kdy to z tebe spadlo?
Musím říct, že ty první dva zápasy jsem se necítil úplně stoprocentně. Nehrál jsem úplně tak, jak bych si představoval. Většinou, když jsem měl za sebou první střídání, tak už jsem nevnímal čas nebo nějaký stres. Soustředil jsem se na hru a na sebe a dost mi to utíkalo. (úsměv)

Jak Ti vyhovoval styl hry?
S týmem jsme absolvovali porady, což pro mě nebylo nic nového, protože v Energii jsme na porady a videa zvyklí. Nezvyk pro mě byla různá založení, která jsme míchali i v průběhu turnaje. Nebo když jsme hráli přesilovku, tak jsme se také různě točili na postech. To pro mě bylo také nové. Bral jsem to jako zkušenost a možnost vyzkoušet si něco nového.

Jsou nějaké věci, které si přeneseš do extraligy?
Určitě. Na turnaji jsem si uvědomil, jaké věci jsou potřeba na ledě dělat. Jsou to věci, které nám říkají i naši trenéři a apelují na nás, abychom je dělali. Ve Švédsku jsem si potvrdil, že se to fakt vyplatí a že je to účinné na tom ledě.

Několikrát jsi byl jenom krůček od skórování...
Já se snažím si před každým zápasem říkat, že dám gól. Není to z toho důvodu, že bych chtěl být nějaký sobec. Ale když si to řeknu, tak cítím, že se na ten zápas těším, a že jsem při chuti. S tím jsem i do reprezentace jel a říkal jsem to také klukům, že si věřím, že ten gól dám. Chtěl jsem to zařadit do své hry, kterou hraju i tady v Energii, co se týče útočného hokeje. Určitě jsem to tam nechtěl jen odstát a jenom odbránit. Mrzí mě, že to tam nepadlo, když jsem šance měl. Možná to chtělo být občas víc připravenější. To už ale teď nezměním. (úsměv)

To, že ses dostal do několika šancí bylo pozitivní nejen pro tebe, ale i směrem k trenérům. Bavili jste se o tom po zápasech?
Trenéři byli celý turnaj hodně komunikativní a řekl bych i v pohodě. Říkali nám, že nás nechtějí stresovat a abychom hráli to, co hrajeme normálně, co hrajeme v klubech a co umíme. Chtěli, abychom ukázali, co umíme, a že nás za chyby nebudou trestat nižším ice timem, ale že nás na chyby upozorní. To jsem hodně ocenil, že tam byla zpětná vazba. Na konci turnaje jsme měli individuální setkání s trenéry, kde zhodnotili turnaj. Tam trenéři ocenili moji snahu a dravost, kterou jsem na turnaji měl. Měli samozřejmě i výtky. Většinou k věcem, o kterých sám vím, že na nich musím pořád pracovat. (úsměv)

Sice jsi neskóroval, ale zapsal sis asistenci u čtvrtého gólu v zápase s Německem…
(směje se) Já si právě vůbec nejsem jistý. Jel jsem střídat a už jsem jenom rozehrál, protože jsem byl zavařený a tak jsem jel na střídačku. Takže vůbec nevím (úsměv). Jestli to asistence byla, tak je to pro mě jenom plus a podpora k další práci. (úsměv)

Vstup do turnaje se týmu úplně nevydařil, ale výhry v posledních zápasech vám nakonec vynesly druhé místo...
Když to vezmu od prvního zápasu, tak to byla taková oťukávaná. Nejspíš to bylo tím, že jsme nebyli ještě sehraní jako tým. To se ale postupně zlepšovalo a v posledním utkání proti Švédsku jsme všichni chtěli jít za vítězstvím pro tým a byl to nejlepší zápas.

Který soupeř pro tebe osobně byl nejtěžší, Ondro?
Finové. Byli kvalitním soupeřem. Myslím si, že se s nimi dalo hrát. Nebyl to až tak jiný level, ale byli všude rychleji. Byli silnější a víc si věřili na puku a hráli s pukem. To podle mého názoru rozhodlo i o tom výsledku, který byl krutý. Pro nás možná trošku nezasloužený.

Proč zrovna obránce a ne třeba útočník nebo brankář?
Já jsem už odmalička postával spíše vzadu (úsměv). Už od minihokeje, kdy se ty pozice točí, tak jsem měl v hlavě, že jsem obránce, že jsem bek. Zmínil bych ale jednu sezónu v dorostu B. Tenkrát to byla U15, kde nás bylo hodně obránců a bylo potřeba, aby někdo zaskočil do útoku. Tak jsem se přihlásil, protože jsem si to chtěl vyzkoušet. Byla to sezóna pod panem Jílkem a byla to sezóna, která mě hodně psychicky zvedla, protože na každý zápas mi to dalo nový impuls. Jezdil jsem na každý zápas s novou, větší chutí. Začalo se mi pak dařit i bodově a to mě celkově zvedlo.

V poslední době se vám daří týmově, ale i ty osobně prožíváš povedenou sezónu. Ve třiceti šesti zápasech jsi nasbíral 26 bodů a i ostatním obráncům se bodově dost daří, čím to je?
Menší inspirací z minulého roku pro mě byl sparťan Tomáš Tomek, který teď nastupuje za Sokolov. Hrál jsem proti němu a byl fakt dobrý. V té lajně, v té pětce to byl čtvrtý útočník a zároveň stíhal být vzadu, odbránit. Potom hned mazal dopředu pomoct útočit. Tím mě inspiroval na styl, kterým bych se nyní chtěl prezentovat. Nechci jenom bránit a jet střídat. Myslím si, že v současném hokeji mají obránci mnohem větší úkol než jenom, aby bránili. Viděli jsme mistrovství světa juniorů (úsměv). Vlastně i teď v reprezentaci na nás více méně tlačili, ať jezdíme podporovat útok. Ať se nebojíme a hlavně ať se nebojíme hrát.

Blíží se konec základní části. Na jaký tým bys chtěl ty osobně narazit ve čtvrtfinále?
Já osobně, uvědomil jsem si to i na reprezentaci, bych hrozně chtěl hrát proti Zlínu. I kvůli tomu, že jsme s nimi třikrát prohráli, přestože vím, že v těch zápasech jsme byli lepší. Chyběl nám prostě jenom důraz. Myslím si, že ten v playoff budeme jistě mít. S některými kluky ze Zlína jsem v reprezentaci hrál a určitě bych s nimi chtěl změřit síly znovu. (úsměv)

Děkuji za rozhovor