st 9.6.2021 | David Sokol, foto: Markéta Křížová

Když jste se dozvěděl, že pojedete na mistrovství světa, co jste na to říkal, jaké to ve vás vyvolalo emoce?
Dozvěděl jsem se to v průběhu letošního play off. Pamatuji si to přesně, jel jsem na zápas do Hradce Králové a volal mi Vladimír Šindler, že jsem v širší nominaci a že můžu očekávat, že pojedu na mistrovství světa do Rigy. Byl jsem hodně rád, je obrovská čest reprezentovat české rozhodčí. Je to moje první zkušenost s dospělým mistrovstvím světa elitní divize, emoce byly veliké.

Je pro vás šampionát elitní divize ta nejvyšší meta, jaké můžete ve své kariéře dosáhnout?
Ano, je to vrchol kariéry rozhodčího. Každý maká s cílem, aby se jednou dostal na mistrovství, takže já jsem za svou nominaci neskutečně vděčný. Moc si vážím toho, že jsem dostal šanci tam být a ukázat, co umím. Kromě mistrovství světa je tedy ještě jako nejvyšší meta i olympiáda, ale ta se hraje jednou za čtyři roky, takže když vám to jednou nevyjde, tak se tam třeba už nemusíte dostat vůbec, protože na to nebudete mít věk. Musíte mít už i trochu štěstí, abyste se dostal na olympiádu. Ale pro mě je být na mistrovství světa vrchol mojí kariéry, každý by na něm chtěl být a třeba si zapískat i čtvrtfinále, semifinále.

Nakonec jste si zapískal právě semifinále, konkrétně mezi Finskem a Německem, co to pro vás znamená?
Je to ten nejvyšší bod, kterého jsem ve své kariéře dosáhnul. Pískat takový zápas je velké ocenění, velká důvěra, kterou do mě vložila komise rozhodcovských koučů (dříve označovaní jako delegáti, pozn. red.). Jsem nesmírně vděčný, že jsem mohl reprezentovat české rozhodčí a Karlovy Vary. A byl to úžasný zápas.

Byl jste před utkáním nervózní?
Ani ne, mnohem víc jsem byl nervózní před čtvrtfinále mezi Kanadou a Ruskem, protože to byl můj první zápas play off na seniorském mistrovství. Pro semifinále ale ze mě nervozita úplně spadla a pískalo se mi dobře. Myslím si, že to ze strany rozhodčích dopadlo dobře, že jsme odvedli výbornou práci. Zajímavé je, že to byl naprosto odlišný zápas než čtvrtfinále, tam se hrál rychlý hokej, tvrdý hokej, hned po přerušení se strhávaly šarvátky… V semifinále byl hokej pomalejší, emoce se projevovaly spíš tím, že se s námi hráči snažili hodně mluvit a pořád komentovali různé situace. Pro rozhodovací proces ale bylo semifinále složitější, všechny situace tam byly náročnější a těsnější na posuzování, takže jsme se museli hodně soustředit. Ale dostali jsme pochvalu, takže to nakonec dopadlo dobře (usmívá se).

Jak byste shrnul celý šampionát? Co se vám líbilo nejvíc, jaký zážitek vám utkvěl v paměti…?
Líbilo se mi mistrovství celkově, bylo nesmírně příjemné tady být (usmívá se). Jezdí sem nejlepší hráči na světě a když jste s nimi na ledě, z toho máte někdy husí kůži. Ale nejvíc se mi asi líbil čtvrtfinálový zápas, který jsem pískal. To byl úžasný zápas plný emocí, tvrdý… Hlavně se hrál hokej nahoru-dolů, nikdo nic nekomentoval, zkrátka se jen hrálo a to se píská výborně. Jen škoda, že chyběli diváci, bylo to bez nich smutnější.

Jak jste na začátku nakousnul, vy jste už před pár lety pískal mistrovství světa nižších divizí. Jak byste srovnal turnaj elitní divize s těmi nižšími, například podle toho, co stíháte pozorovat na ledě?
Začal jsem v roce 2016 mistrovstvím divize II A ve Španělsku a postupně jsem se prokousával nahoru, celkově je to letos moje šesté mistrovství. Hokej se samozřejmě zrychluje, ve Španělsku hrála třeba Čína nebo Nizozemsko, ve skupině B byl zase například Nový Zéland… Čím výš se dostáváte, tím je hra rychlejší a přesnější. Musíte být lepší a lepší a stále se zdokonalovat.

Je i pro vás rozhodčí těžší sledovat hru, když se na vyšších úrovních zrychluje?
Určitě. Hra je rychlá, takže se musíte víc soustředit a ve zlomku sekundy se rozhodnout. Máte taky méně času a prostoru na ledě. Pískání je hodně o pohybu, musíte se dobře hýbat na ledě, protože hráči kolem vás jezdí rychle, střílí kolem vás puky… Nesmíte zastavit puk, musíte se elegantně vyhnout a elegantně i na ledě působit.

Speciálně vy čároví rozhodčí máte právě v uhýbání před pukem těžkou práci, každou chvíli musíte skákat na mantinel. Podstupujete nějaké tréninky, abyste věděli, co a jak v takové situaci, nebo je to spíš o instinktu a rychlé reakci?
Je to z velké části o zkušenostech, aspoň já přeci jen už nějaký ten pátek pískám (usmívá se). Musíte hodně předvídat a číst hru, vědět, jak se vyvine. Když se zakládá útok, už musíte být o jeden krok napřed a předvídat, kam může jít přihrávka, musíte si hlídat najetá křídla a s tím kalkulovat. A pak podle vývoje hry uhnout, buď se například posunout víc do pásma, nebo zůstat na modré čáře, anebo se naopak posunout do středního pásma… Snažíme se za každou cenu vyhnout hře, abychom ji nezastavili. Ale zároveň musíme udělat svou práci, v případě čárového rozhodčího si tedy pohlídat na modré čáře ofsajd. Nemůžu z modré čáry utéct a nemít ji pokrytou. Musím ji pořád sledovat, ale zároveň se vyhnout puku a hráčům.

Není pak už složitější vyhýbat se hře a puku než hlídat ofsajdy a zakázaná uvolnění?
Nemyslím si, aspoň za sebe můžu říct, že s tím nemám problém a myslím si, že ani kolegové ne. Je to právě hodně o zkušenostech, jsme součástí hry a splynuli jsme s ní, takže je těžší rozhodovat právě ofsajdové situace. Zrovna na letošním mistrovství byly ofsajdy opravdu těsné, musíte se soustředit a předvídat. Chce to taky mít vnitřní cit, jestli se jedná o ofsajd, nebo ne.

Když se dělají rozhovory s rozhodčími, skoro vždycky se mluví jen o hlavních rozhodčích, o vás čárových snad vůbec. Už jste to tady trochu zmínil, ale mohl byste shrnout a přiblížit svoji práci?
Čároví rozhodčí dělají tu „černou práci“. Hodně komunikujeme s hráči a se střídačkami, snažíme se, aby měli hlavní rozhodčí klid pro svou práci. Snažíme se hru uklidňovat, vhazujeme buly, takže jsme vlastně pořád v kontaktu s hráči. To třeba hlavní rozhodčí moc nejsou, koukají spíš zpovzdálí, sledují, co se děje. Čároví a hlavní rozhodčí mají úplně odlišný pohled na hru, každý koukáme na něco jiného. My jsme na ledě od toho, abychom hlavním rozhodčím pomáhali, aby nedocházelo k šarvátkám a hlavní rozhodčí nemuseli zbytečně vylučovat. A právě šarvátky se snažíme co nejdříve roztrhnout, pokud je to možné.

Zastavím se právě u šarvátek. Jak je náročné, když se strhne nějaká hromadná bitka a vy musíte řešit, jak a kde zasáhnout, domlouvat se u toho s kolegou…?
Je to náročné hlavně fyzicky (usmívá se). Hráči jsou přeci jen velcí a zdatní, jsou plní emocí, které si chtějí vyměnit mezi sebou a do toho mezi ně přijedeme my. Důležité je být tam včas a nepropásnout ten správný okamžik, protože když je pozdě, tak se tam už nedostanete. Občas od hráčů dostaneme nějakou ránu, samozřejmě nechtěně, ale někdy se hráči netrefí do soupeře a zasáhnou spíš nás. Máme pro řešení šarvátek nějaká pravidla, ta se trochu liší například v extralize a na mistrovství. V extralize to funguje tak, že když se perou dva hráči, tak my se spíš snažíme hlídat třetí hráče, aby nedocházelo k narůstání počtu zapojených hráčů, aby to zůstalo jen mezi těmi dvěma. Ty se samozřejmě taky snažíme roztrhnout, ale když to nejde, tak je spíš necháváme. Podle pravidel IIHF zase do šarvátky jdeme za každou cenu a musíme tam být včas. Je to hodně o bruslení, být tam rychle a dostat se mezi ty dva hráče. S kolegou se pak taky musíme domluvit, kdo si vezme jakého hráče, to je pak zase o zkušenostech, abychom je od sebe oddělili. Dostal jsem se už do spousty takových šarvátek, i hromadných. To už pak nevíte, kam jet dřív, když se vám tam perou čtyři dvojice (usmívá se).

Přihodilo se vám už při bitce nějaké zranění?
Ani ne zranění, spíš jsem jen trochu dostal pěstí (usmívá se). Ale většinou to jde do helmy, ještě se mi nestalo, že bych dostal třeba na bradu.

Mluvil jste o velké komunikaci s hráči a trenéry, jak ta vypadá? Napadá mě, jestli nejste takoví hodní policajti, zatímco hlavní rozhodčí jsou pak ti zlí policajti, jestli nemáte roli takových „kamarádů“…
Komunikace je v hokeji velice důležitá, a nejen v hokeji. Důležitý je taky způsob komunikace, nesmíte být arogantní. Snažíme se hráče uklidnit, mluvit s nimi. Je to přesně, jak jste řekl, mluvíme s hráči přátelsky, například jim řekneme něco jako „hele, podívej se, ten hlavní rozhodčí u toho byl blízko, dobře to viděl, je zbytečné se rozčilovat“. Snažíme se s nimi komunikovat takovým způsobem, náš úkol je zklidňovat emoce a nepřilévat olej do ohně. Jak stojíme před střídačkami, tak neustále posloucháme všechny komentáře hráčů, takže si občas něco vyslechneme (usmívá se). Ale musíte to vstřebat a zůstat pozitivní. Nemůžete být negativní a jít do konfliktu, to nikdy nepřináší nic dobrého. Naopak je potřeba vysvětlovat a být pozitivní, to na hráče často působí dobře, přeci jen jsme všichni lidi. Myslím si, že i moji kolegové mají rádi emoce, od hráčů, od diváků… Ti nám tedy samozřejmě na hokeji chybí. Ale emoce od hráčů chápeme a dokážeme se do nich vžít, taky jsme hráli hokej, byť ne na takhle vysoké úrovni. Pak už je na nás, abychom je zklidnili.

Jak funguje vaše komunikace s hlavními rozhodčími?
Hlavně se snažíme je doplňovat, potvrzovat jejich názory. Když se nás zeptají, jak jsme situaci viděli, tak jim řekneme svůj pohled. Jak jsem říkal na začátku, hlavní a čároví rozhodčí se pohybují v jiných pásmech, koukají na hru jinak. Jsou dění blíž, ale někdy můžou být trochu moc blízko, takže občas vidíme situaci lépe z naší pozice. Nemůžete vidět úplně všechno, od toho jsme na ledě čtyři a na základě těch čtyř pohledů se pak snažíme udělat správné rozhodnutí. Když nastane nějaká náročná situace, tak se sjedeme k sobě a řekneme si, jak jsme to každý z našeho úhlu viděli. Jako čároví rozhodčí se tedy těm hlavním snažíme hlavně pomoct, říct jim, co jsme viděli.

Takže musíte mít i jako čárový rozhodčí dobrý přehled o všech pravidlech, nejen o ofsajdu nebo icingu…
Ano, určitě. Všichni rozhodčí se vzděláváme stejně a nebere se ohled na to, že jsme čároví rozhodčí. Musíme mít stoprocentní přehled i co se týče vyloučení, trestů, počtu hráčů na ledě po trestech…

Z hlavy si vzpomínám například na Františka Kalivodu, který v extralize pískal jako čárový i hlavní rozhodčí. Vyzkoušel jste si i vy pozici hlavního rozhodčího?
Zažil. Když jsem skočil s hokejem, začal jsem pískat. Dal jsem se sice primárně na dráhu čárového rozhodčího, ale zajímalo mě, jaké to je být hlavní rozhodčí, takže jsem pak pískal jako hlavní nějaké zápasy dorostu ve Varech. Podle mě by si to měl vyzkoušet každý, je to něco úplně jiného. A pomáhá to i v práci čárového rozhodčího, protože díky tomu máte přehled v tom, jak vnímají hru hlavní rozhodčí. Nicméně teď se specializuji jen na funkci čárového rozhodčího, protože hra se vyvíjí, takže se musíte pořád vzdělávat a zdokonalovat ve svém oboru. Hra se zrychlila, je techničtější, pískají se jiné fauly… Nesmíte usnout na vavřínech, je potřeba na sobě pořád pracovat i jako čárový rozhodčí.

Teď na mistrovství světa jste pískal ve dvojici hlavně s Jiřím Ondráčkem. Jak se vám spolupracovalo, jak to na ledě mezi vámi fungovalo?
Fungovalo to výborně, Jirka je jeden z nejlepších čárových rozhodčích u nás (usmívá se). Známe se dobře, jsme kamarádi, máme spolu odpískaných několik zápasů v Česku i v Hokejové lize mistrů. Být s ním na ledě, to je pro mě obrovská podpora. Díky tomu, že se známe, máme stejný styl pískání, stejný jazyk, stejné návyky z extraligy, doplňujeme se… To je obrovský benefit.

Vy pocházíte z Karlových Varů, jak vzpomínáte na svoje začátky tady ve Varech? Co stálo za tím, že jste se dal na dráhu rozhodčího?
V patnácti, šestnácti letech jsem zjistil, že ze mě nebude špičkový hokejista, tak jsem přemýšlel, co dál. Chtěl jsem zůstat u hokeje, protože ho mám moc rád. Šel jsem na vysokou školu, na FTVS do Prahy, a udělal si trenérskou licenci B, takže jsem zezačátku trochu koketoval s trénováním. Do toho jsem ale taky pískal žáky a zjistil jsem, že mi to jako rozhodčímu docela jde. Tak jsem postupoval dál, až jsem se dostal pod český hokejový svaz. A na svoje začátky v Karlových Varech vzpomínám rád. Pamatuji si, jak jsem začínal s pískáním u pěti- a šestiletých žáčků v devět ráno, tři hodiny v kuse, zmrzlý, za pár korun (směje se). Ale když na to vzpomínám zpětně, tak to bylo opravdu hezké období.

Vzpomenete si i na svůj první zápas, ať už úplně, nebo v extralize?
Mám to v hlavě, vedu si podrobnou statistiku svých zápasů (usmívá se). Pamatuji si svůj úplně první zápas, pískal jsem šestou třídu ve staré hale v Karlových Varech (Dolní Kamenná, tzv. Plecharéna, pozn. red.). A pamatuji si i první zápas v extralize, dostal jsem se tam v roce 2014, takže tam jsem už sedm let. Bylo to ve Varech, hrály tehdy proti Vítkovicím a já tam byl mimo jiné i s Vladimírem Šindlerem, který byl teď se mnou na mistrovství světa jako kouč rozhodčích. Byl jsem nervózní, ale povedlo se to a vzpomínám na to opravdu rád (usmívá se).

Bydlíte pořád ve Varech, nebo tam jen jezdíte na zápasy?
Pendluji mezi Karlovými Vary a Prahou. Učím tělocvik na ČVUT, ale rodinu mám v Karlových Varech. Moje žena odtamtud taky pochází, má tam i svoji rodinu, takže tam pravidelně jezdíme. Ale práci mám v Praze, takže se tam zdržuji v průběhu semestru.

Máte v hlavě nějaký konkrétní, například obzvlášť emotivní moment z vaší kariéry?
Takových momentů je hodně. Ale kdybych měl vybrat jeden, tak to bude asi ten z roku 2019. Pískal jsem zápas o bronz na mistrovství světa do dvaceti let ve Vancouveru v Kanadě mezi Ruskem a Švýcarskem, hrálo se v aréně Vancouveru Canucks a dorazilo tam osmnáct tisíc diváků. To pro mě bylo úžasné. A určitě bych zmínil i teď čtvrtfinále teď z mistrovství, to bylo taky emotivní. Jen škoda, že tu nejsou diváci. Celá letošní sezona je bez nich a strašně hokeji chybí. Všem, nám, hráčům…

O tom jsem se nedávno bavil s Antonínem Jeřábkem, který taky říkal, že i rozhodčím diváci chybí, ale že na druhou stranu bez nich nejsou hráči zbytečně moc emotivní, nikdo na rozhodčí nekřičí nadávky, takže pak je pro něj práce přeci jen trochu jednodušší. Vnímáte to stejně?
(přemýšlí) Řekl bych, že to bez diváků je jiné. Aspoň za sebe nevnímám, když na mě diváci pokřikují nadávky. Neberu si to osobně a vždycky je odfiltruji. Teď zase slyšíme všechno, co se řekne na ledě, když je výborná atmosféra na zápase, tak to kolikrát slyšet není. Když jsou na zápase diváci, mě osobně to žene kupředu, pomáhají mi, víc se soustředím na hru. Všichni jsme si museli zvyknout na zápasy bez diváků a naučit se udržet koncentraci. Ale máte pravdu v tom, že bez diváků jsou hráči méně emotivní, že diváci přilévají emoce do ohně. S nimi je víc šarvátek, hráči jdou víc do sebe, hra je tvrdší…

Takže bez diváků máte aspoň méně práce právě s vyhrocenými situacemi…
Ano, máme to o trochu jednodušší.

Jak vnímáte fanoušky speciálně ve Varech? Jak se vám „pod nimi“ píská?
Ve Varech se mi píská dobře, znám tam led, vyrůstal jsem tam. Lidi chodí, což je dobře, takže ve Varech rozhodně pískám rad. Bohužel jsem tedy neměl šanci zapískat si extraligu v „Plechárně“, to mě mrzí. Chodil jsem se tam koukat na hokej a na rozhodčí a atmosféra tam byla vždycky neskutečná.

Poznal vás ve Varech někdo na ulici?
Díky tomu, že jsem ve Varech vyrůstal, tak tam znám hodně lidí. Když tam pískám, tak i občas slyším, jak na mě křičí a podporují mě (usmívá se). Cizí lidi mě ale nepoznávají, to se mi ještě nestalo.

Jaké jsou teď vaše plány do budoucna? Je cílem třeba další mistrovství?
Můj cíl je udržet se co nejdéle na takhle vysoké úrovni. Musím na sobě tvrdě makat, vždycky je co zlepšovat, chce to zapojit sebereflexi a pracovat. Určitě bych chtěl jet na další mistrovství světa a udělám pro to všechno. Chtěl bych taky zabojovat o olympiádu, možná dostanu šanci na kvalifikaci, která se bude hrát v srpnu. Na to se těším, ale uvidíme, jestli mi přijde pozvánka na kemp do Švýcarska. Teď si dám čtrnáct dní volno po takhle dlouhé sezoně, pojedu k moři a potom na sobě začnu tvrdě makat. Budu mít fyzickou přípravu, protože v srpnu nás čeká každoroční seminář rozhodčích v Nymburce a tam musím splnit fyzické prověrky. A kdyby vyšla nominace na olympijskou kvalifikaci, musím být stoprocentně připraven.

Děkuji za rozhovor.