po 14.5.2018 | Daniel Kubelka

Když trénuju děti, je to určitě víc o zodpovědnosti, jsou tu kluci ve věku devíti let. Jsem moc rád, že mi tu s nimi pomáhají asistenti, kteří to dělají víceméně dobrovolně. Jsme tu tak na děti čtyři, což je paráda a výborně se doplňujeme. Patří jim veliký dík za to, že mi pomáhají.

Oproti tomu kdy jsem aktivně hrál, je to samozřejmě něco jiného. V Sokolově jsem u chlapů, tam už je to samozřejmě trošku o něčem jiném, tady jsem u dětí. Jak já vždycky říkám „děti hodně energie dávají, ale také hodně energie berou“ (úsměv).

Už jsem o tom uvažoval delší dobu. Ještě s Lukášem Sablíkem, i když jsme hráli slušně a byli jsme na vrcholu, tak jsme pořád spekulovali, co budeme dělat dál. Asi to není úplně na místě pořád něco plánovat, dnes už to vidím. Ale tehdy mi bylo 25 let a já furt vymýšlel, co budu dělat po hokeji (úsměv).

Má to svoje pozitiva i negativa. V ročníku 2009 mám syna Lucase, který hraje útočníka. O dva roky mladší syn Thomas je zase brankář, kterého trénuju v rámci klubových gólmanských tréninků. Na jednu stranu jsem rád, že je mám pod dohledem, na druhou stranu pozice otec-trenér asi nikdy nebude ideální.

Obecně mě moc baví práce s dětmi. Chce to mít svůj přístup. Když to pak šlape, tak z toho máš doopravdy dobrý pocit. Někdy si zase říkáš, že to je jako házení hrachu na zeď, což určitě lidi ze školství, tak i trenérství u mládeže určitě potvrdí. Je ale skvělé, že se děti hýbou, tráví tu s námi čas a netoulají se někde po ulicích. To je můj hlavní cíl. Upřímně nemám ambice, aby se všechny hokejem živily, protože jsem si tím sám prošel. Viděl jsem, jak někteří hráči hrají za platy, ze kterých se nedá úplně vyžít. Naše generace měla štěstí, velkou kliku, že jsme mohli něco vydělat, ale to se nepoštěstí každému. I proto netlačím na pilu, aby se hokejem živily. Ale když už sem chodí, tak chci, aby to dělaly pořádně, ať to nedělají jen jako nějaký koníček. Chci, aby to mělo nějaký řád a pravidla.

Myslím, že se to vše tak nabízelo, abych tady mohl pracovat. Nabídku jsem dostal už vloni. Nechci, aby to nevyznělo nějak špatně, že mě tady snad nikdo nechtěl. Samozřejmě jsem v dubnu byl pln sebevědomí, že ještě někde seženu adekvátní angažmá. Pořád jsem si říkal, že ještě někde poblíž, za hranicemi, budu vydělávat hokejem, ale bohužel se tak nestalo. Když už jsem si v červenci říkal, že bych do toho naskočil, tak trenéři už byli samozřejmě nasmlouvaní, takže jsem musel rok počkat. Jsem moc rád, že jsme se tu dohodli a doufám, že se nám tu podaří udělat kus práce.

Ještě jsem jezdil vloni hrát pro zábavu do Německa, ale to už se moc nepočítá (úsměv). Když jsem trávil čas od pondělí do soboty po zimácích a v neděli jsem ještě jel tam, tak to bylo docela divoké. Uvidím, jak to bude vypadat letos, ale upřímně si myslím, že už nikde hrát nebudu. Na rovinu, nikdy jsem nebyl na nějaké oficiální prohlášení nebo rozlučky, takže to asi necháme takhle vyšumět do ztracena a bude to (úsměv).

Ještě v lednu to vypadalo, že bych mohl jít hrát do Polska. Na konci přestupního termínu jsem měl pak nabídku do nejvyšší anglické ligy za pěkné peníze. Ale pro mě už to není varianta, abych šel někam na měsíc nebo dva dělat záskok. Jestli mám skončit, tak jestli půjdu někam takhle na chvíli, tak to tím nevyřeším.

Na mistrovství jsme byli našlápnutí. Měl jsem kliku, že jsem byl ve výborném ročníku společně s Hudlerem, Michálkem, Klepišem…Kluci, co toho v hokeji dost dokázali. Na osmnáctkách se nám povedl bronz, na dvacítkách jsem byl dvakrát, ale ani jednou jsem pořádně nechytal, vyjma jednoho zápasu. Pak už jsem šel do Kanady na dva roky a následně jsem se vrátil zpátky do Varů, což bylo určitě stěžejní angažmá. Následně skvělé dva roky v Plzni, na Kladně jsme se pak pokusili udělat extraligu, ale bohužel to nevyšlo. V Německu už to pak bylo spíš jen takové zpestření, kde jsem zjistil, že bez rodiny život není úplný.

Lukáš Mensator zářil ve finále playoff 2009 proti Slavii

Na svojí výšku jsem byl draftovaný ve 3. kole, což nebylo vůbec špatné. Po dvou letech v juniorce v Ottawě už mi museli nabídnout nováčkovský kontrakt nebo by na mě ztratili práva. Samozřejmě to přišlo ve chvíli, kdy v NHL začala výluka a všichni zamířili do Evropy a pak už o mě nebyl zájem. Ale tím si nechci dělat nějaké alibi. Beru to tak, že to tak asi mělo být a dostali šanci lepší brankáři. Já se k tomu moc nevracím a celkově si nevyčítám, co jsem mohl udělat jinak. Vždycky si říkám „kdyby jo, tak jsem hrál NHL, kdyby ne, tak jsem třeba hokej nehrál vůbec“.

Myslím, že tak to v životě chodí. Když ti něco vychází, tak jedeš na vlně a když to nejde, tak se problémy na sebe nabalují. Hráli jsme dvě sezony výborně, do toho se nám s manželkou narodil v průběhu play-off první syn. Vše to do sebe perfektně zapadalo…Nová hala, úspěchy, i v nároďáku se mi dařilo, když jsme ve Varech vyhráli turnaj Euro Hockey Tour. Měl jsem i nabídky odejít do Ruska, ale mě nenapadalo nic jiného než hrát tady. V hlavě jsem asi trochu naivně měl, že budeme novodobý Vsetín a budeme každého válcovat (úsměv). Bylo tu vše tak parádně připravené, že jsem odcházet nechtěl. Bohužel se pak přestalo dařit a nebylo to úplně ono, ale určitě ničeho nelituju a jsem moc rád, že jsem malou součástí historie Karlových Varů.

Vzpomínám na to rád. Po delší době jsme jako nároďák vyhráli turnaj EHT a i mně osobně se na něm dařilo. Pak přišla brankářská obměna, začal víc chytat jiní gólmani..Ono to tak postupem času vyplynulo. My, menší brankáři, jsme pak trošku začali „vymírat“. Ve dvou, třech sezonách jsme postupně skončili všichni. Roman Málek, Adam Svoboda, kluci, se kterými jsem se potkával v nároďáku. V lize už dnes vesměs menší gólmani nejsou.

Karlovarský brankář na turnaji EHT v domácí KV Areně

Jak už jsem řekl, práce mě moc baví. Tedy práce, já to tak neberu, pořád je to můj koníček. Na druhou stranu mám rád „zaměstnání“, kde můžu postupovat výš, kde není dané, že mám něco jistého, kde je nějaký progres. Určitě se chci zlepšovat, teď studuju béčko (trenérská B licence – pozn. redakce). Je to teď pro mě doopravdy něco nového. Nějakou praxi mám, ale ze skript a z učebnic je to něco jiného, tak doufám, že se mi to povede. Úplně nevím, jestli by pro mě mělo smysl studovat Áčko (trenérská licence A – nejvyšší), to už je velká věda. Baví mě to s dětmi, ale nikdy bych si asi netroufl být hlavní trenér dorostu či vyšších kategorií. Neříkám, že výborný hráč by byl výborný trenér, to v žádném případě, ale myslím si, že je fajn, když mám gólmanům co poradit kvůli tomu, že jsem to sám zažil. Budu moc rád, pokud se budu věnovat brankářům.