Josef Paleček: Pokud přijde nabídka pokračovat, budu o ní uvažovat
Dojmy samozřejmě nemám dobré, protože jsme skončili na třináctém místě a sezona byla jednoznačně neúspěšná. Za celou sezonu se mužstvo nepodařilo nastartovat k takovým výkonům, abychom se dostali do play off, což bylo cílem.
Jednou z velkých slabin mužstva byly domácí zápasy. Bylo to jiným rozměrem ledu, defenzivní taktikou soupeřů, nebo jen psychickým blokem, který na hráče přišel po prvních domácích porážkách?
Pokud bychom chtěli postoupit do play off, tak bychom v každé čtvrtině museli získat 20 bodů. A převážnou část z nich jsme měli uhrát doma. Že se to nepodařilo, bylo klíčovým faktorem našeho nepostupu. Aspektů, proč se nám doma nedařilo, bylo víc. Za prvé to bylo hodně změn. Jednak změny v kádru, konkrétně v obraně. Obranná činnost nefungovala podle našich představ. Za druhé to byl přechod do jiného prostředí a na menší kluziště. Takové kluziště má svoje specifika. Soupeřům, kteří sem přijeli bránit, se na menší ploše dařilo mnohem více, než nám, když jsme je měli dobývat. Hráči se s tím celou sezonu nedokázali vypořádat. V útočném pásmu nám chyběl tah na branku a dorážky v předbrankovém prostoru. Loni jsme odsud dávali spoustu branek, letos nám to ale chybělo. Hráči nižších fyzických předpokladů se tam proti obraně soupeře těžko dostávali, takže jsme hráli spíše po koutech. A po pár porážkách už začala působit i psychika. Přišla reakce diváků, velká hala byla poloprázdná a atmosféra nebyla taková, jako ve staré hale. Hráči si přestali věřit a najednou je začala svírat nervozita, že zase prohrají.
Mnoho slibně rozehraných zápasů jste ztráceli v posledních minutách. Podle jednoho názoru hráči pod dojmem titulu v létě nepřistoupili k tréninku zcela stoprocentně a pak jim chyběly síly. Můžete to jako jejich trenér potvrdit nebo vyvrátit?
Jsem přesvědčený o tom, že naše výsledky nebyly dané fyzickými silami. Mužstvo bylo trénované dobře. Nepozoroval jsem, že by letní přípravu někdo šidil. Naopak jsme trénovali ještě o trochu víc, než před sezonou předcházející. Spíše uvažuji nad tím, jestli jsme s trénováním neměli začít trochu později. Mistrovská sezona skončila hodně pozdě a možná jsme hráčům měli nechat delší čas na regeneraci. Jak jsem říkal, hlavní příčina ale nebyla ve fyzičce, ale v hlavách hráčů. Tam se s přibývajícími zápasy rodila myšlenka „Zase dostaneme góla a zase prohrajeme“, a tu se nám nepodařilo odbourat.
Minimálně Vám ale přípravu ovlivnila řada zranění…
To je další věc, která podle mého ovlivnila náš start do soutěže. Odešli čtyři obránci, z nichž jeden byl lídr mužstva. Novým lídrem se měl stát kapitán. Přišla ale nešťastná chvíle v pohárovém utkání, kdy se Venca (Václav Skuhravý, pozn. red.) na dlouhou dobu zranil a začátek soutěže ho nezastihl v právě v optimální formě. Navíc ještě nebyl zcela zdravý, hrál se sebezapřením a jeho vůdčí úloha lídra už se tolik neprojevovala.
Václav Skuhravý navrch přidal i velký počet trestných minut. Pramenila u něj vyloučení z deprimace vlastními i týmovými neúspěchy?
Jak jsem říkal, měl zraněný kotník a hrozně těžko se dostával zpátky do formy. Na jeho výkonu se to samozřejmě projevilo. A když hráč nestíhá, neprosazuje se v osobních soubojích, a přesto nechce souboj vzdát, tak udělá faul.
Před sezonou do kádru přišli Václav Pletka, Ján Mucha, David Hájek a Martin Parýzek. Mohl byste tyto hráče okomentovat s ohledem na Vaše původní očekávání a hru, kterou pak ve skutečnosti předváděli?
V době, kdy jsem u mužstva působil, tak Venca Pletka, pokud nebyl zrovna zraněný, splnil to, co se od něj očekávalo. Než odešel, tak byl v týmu druhý nejproduktivnější hráč. Alespoň ze začátku tedy očekávání plnil a góly dával. Honza Mucha si odehrál svoje. Nebyl na tom ale psychicky nejlépe. Je to hráč, který potřebuje získat sebedůvěru, aby naplno ukázal to, co v něm je. To, že se nedařilo, se pak projevilo i na jeho výkonu. David Hájek mě z posil zklamal nejvíc. Brali jsme ho jako hráče, který bude dobrý do přesilovek, umí vystřelit a svojí postavou si dokáže udělat respekt v předbrankovém prostoru. To se bohužel nepotvrdilo, a proto také odešel. Martin Parýzek udělal za tu sezonu asi největší pokrok. Je to mladý a řekl bych perspektivní hráč. Na jeho návycích je vidět, že hrál v Americe. Je to velký srdcař, který se vyznačuje velkou bojovností. Vinou toho také občas udělal chybu, ale myslím si, že do budoucna je příslibem.
Na konci října přišlo Vaše odvolání. Bral jste to v době, kdy žádné Vaše kroky oživení hry nepřinášely, jako určité vysvobození? Nebo jste stále cítil šanci něco s mužstvem udělat?
Do poslední chvíle jsem s tím něco udělat chtěl. Jako trenér jsem zkoušel všechno možné. Věc odvolání je ale v kompetenci vedení klubu. Bral jsem to tak, že s mužstvem bylo potřeba něco udělat, dát mu jakýkoli impuls. A tím měl být příchod nového trenéra. Je to věc obvyklá a každý trenér s tím musí počítat.
Vy sám jste v té době o rezignaci neuvažoval?
O rezignaci jsem neuvažoval nikdy. Není to můj styl, od něčeho utíkat. Do poslední chvíle jsem se snažil zkoušet různé změny, ale bohužel se to nepodařilo.
Hráči sami přiznali, že Vaše odvolání byla pouze jejich vina a litovali toho. Měl jste pocit, že někteří opravdu neodváděli sto procent ze svých možností?
Takhle bych to neřekl. Na hráčích bylo vidět, že hrát chtějí a výsledky jim nejsou jedno. Ale psychika po nepodařených domácích zápasech byla taková, že se jim klepaly ruce a hlavou se jim honily strašně negativní myšlenky. A z mojí pozice se to nepodařilo napravit.
Odpočinek to samozřejmě byl. Vrátil jsem se zpátky do Pardubic a chodil tam pravidelně na hokej. Stále jsem ale výsledky Energie sledoval, chtěl jsem vědět, jak na tom kluci jsou, a strašně jsem jim přál, aby do play off postoupili. Dva klíčové zápasy nakonec rozhodly o tom, že se nepodařilo zvládnout ani předkolo. A to mě samozřejmě mrzelo.
Stále Vám u Energie běžela smlouva, přesto Vás asi výzva k návratu na lavičku musela překvapit, že?
Určitě jsem byl překvapený, nečekal jsem to. V praxi jsem se s tím zatím nesetkal, aby se odvolaný trenér vrátil zpátky k manšaftu. Smlouvu jsem ale nezrušil a běžela mi dál. Takže když mi generální manažer zavolal, kývnul jsem a chtěl jsem dodělat práci, kterou jsem začal.
Vrátil jste se do mužstva s několika novými hráči, novým asistentem a na krku Vám visela hrozící baráž. To muselo být psychicky hodně náročné…
Psychicky to pro mě náročné bylo hodně. Šel jsem do toho ale s vědomím toho, co se může stát. Na druhou stranu jsem věřil, že mužstvo není tak špatné, aby muselo hrát baráž. Díky této víře nebyla má nervozita až tak velká. Samozřejmě jsem cítil velkou zodpovědnost, protože baráž by byla ještě o řád psychicky náročnější.
Sezonu jste zachránili za minutu dvanáct. Bylo hlavní vzpruhou otočení zápasu s Kladnem, či návrat Josefa Řezníčka do kabiny?
Příchod Pepíka jsem při svém návratu považoval za velmi dobrou věc, protože před hráči má určité jméno a respekt. Strašně mi v práci pomohl. I když jsme na začátku play out prohrávali, tak jsme se pomalu začali psychicky zvedat a nakonec jsme vyhráli čtyři zápasy v řadě. Klukům strašně zvedlo sebevědomí, když dva zápasy po sobě vyhráli v prodloužení. Když jsme pak otočili utkání v Mladé Boleslavi, byla na hráčích vidět strašná úleva. V dalším utkání pak byli jako vyměnění.
Přesvědčil Vás takový konec sezony, že má smysl u tohoto mužstva pokračovat? V případě, že přijde ze strany klubu nabídka, budete mít o post trenéra Energie dále zájem?
Mám smlouvu do konce dubna, a jak to bude dál, je věc vedení. S mužstvem jsem se rozloučil, protože jsem zatím osloven nebyl. Ale sezonu jsem tu dokončil rád a pokud by nabídka přišla, tak bych o ní uvažoval.
