út 6.4.2004 | David Schlegel

V 8. třídě přestoupil do Olomouce, kde začal hrát za tamní dorost. „Myslím, že to byl pro mě mnohem větší skok než když jsem zamířil z dorostu mezi juniory. Trénoval nás však velký odborník Jiří Látal, kterého považuji za jednoho z nejlepších trenérů v téhle republice. Hodně mi ten přechod usnadnil.“ Látal se s olomouckou mládeží tehdy prosazoval agresivním stylem a s juniorskou kategorií vybojoval dvakrát v řadě titul mistra české ligy. „Praktikoval hokej, při němž jsme napadali soupeře ve dvou hráčích, to mému stylu hry moc vyhovovalo.“

Dvořák nastupoval zpočátku na pravé straně druhé řady s Radkem Procházkou a Lubomírem Korhoněm. První útok hrála slavná formace KBT – Kratěna – Broš – Tomajko, která po roce zamířila do Vsetína a Dvořákova řada se stala elitní formací. „V útoku jsem dělal hlavně černou práci, Korhoň byl ohromně rychlý. Procházka byl náš mozek, my jsme to s Korhoněm ubruslili.“ S oběma spoluhráči z útoku si zahrál i na mistrovství Evropy osmnáctiletých v ruské Ufě, kde Česká republika obsadila páté místo.

Příchod do Olomouce pro Dvořáka neznamenal změnu jen v kvalitě hokeje. Přestoupil také do nové školy a denně strávil spoustu času v dopravních prostředcích. „Dojížděl jsem každý den 20 kilometrů vlakem. Stravoval jsem se po bufetech a nádražích, jedl jsem hlavně bagety. V té době si člověk věci okolo životosprávy neuvědomuje, to přichází až s věkem,“ usmál se. Stravovací režim mu hodně vylepšilo až stěhování. „Přestěhoval jsem se k babičce a bylo to super. Bylo pořád vařeno,“ radoval se velký jedlík.

U babičky bydlel až do sedmnácti let. Pak vyrazil za velkou louži. Okolnosti jeho odchodu však byly docela dramatické. Dvořák začal v sezóně 1996/97 nastupovat pravidelně v dresu extraligové Olomouce. Svou premiéru prožil v 1. kole na domácím ledě proti Vsetínu. „Prohráli jsme 0:2, hrál jsem celý zápas. V 1. třetině jsem měl dokonce šanci, ale Čechmánek mi ji pokryl.“ Přes platnou smlouvu ovšem Dvořák nedostával za svou práci žádné peníze. „V Olomouci vládl pan Čech, jeden z lidí, se kterými bych nechtěl v životě mít nic společného. V současné době je za svou činnost v klubu vyšetřován před soudem. Za celou dobu v Olomouci jsem obdržel jen asi 3-4 tisíce, aby mě zacpali pusu.“ Koncem října, v době kdy měl na svém kontě Dvořák 13 odehraných utkání s bilancí dvou asistencí, se tvrdý útočník rozhodl k činu. „Sbalil jsem si kufry a rozhodl se odejít do zámoří. Odešel jsem do Ontarijské hokejové ligy, do týmu Kitchener Rangers,“ popisuje.

Kitchener draftoval Dvořáka v létě v juniorském draftu v 1. kole, ale Dvořák se nejprve rozhodl zůstat. „Rozhodoval jsem se, zda odejít nebo ne. Jsem jedináček a pro rodiče bylo dost těžké smířit se s tím, že odejdu. Nakonec jsem zůstal, ale problémy v Olomouci mě donutily k odchodu,“ popisuje situaci z další stránky.

Na letišti v Torontu ho vyzvedl generální manažer klubu, který ho autem odvezl do 40 kilometrů vzdáleného Kitcheneru. Tím však idylka skončila. „Naskočil jsem do rozjetého vlaku. Přišel jsem do týmu, kterému se dařilo, postoupili jsme až do finále Východní konference. Nastupoval jsem až ve třetí nebo čtvrté řadě. Bylo to dost těžké,“ svěřuje se Dvořák. Pro českého útočníka to v cizí zemi bylo náročné i z dalších důvodů. Neuměl mluvit anglicky a některé problémy přinášel i pobyt v křesťansky založené rodině.

„Uměl jsem anglicky opravdu jen ty nejzákladnější fráze. Klub mi sehnal kanadského učitele, který po revoluci vyučoval angličtinu na Karlově univerzitě a denně jsme se spolu po tři měsíce poctivě učili dvě hodiny. Strašně rád na toho pána vzpomínám. Jsem s ním stále v kontaktu a po sezóně ho vyrazím navštívit. Bylo mu asi 62 a strašně mi v začátcích pomohl,“ nezastírá svůj vděk. Po třech měsících byl Dvořák připraven chodit na místní High School. „Bylo to ze začátku hodně těžký. Myslel jsem, že snad zešílím, ale ten pán mě za tři měsíce připravil moc dobře.“

Dvořákovými hlavními předměty byly matematika, tělocvik a sociální vědy a na střední škole nakonec úspěšně graduoval. „Střední škola v Americe nemá zdaleka takovou úroveň jako u nás. Problém je hlavně ten, že je to celé v angličtině. Já si řadu věcí musel se slovníkem nejdříve přeložit, abych vůbec věděl, o co jde.“

Dvořák po celé tři roky bydlel ve věřící rodině. „Dlouze se modlili před každou večeří. Já nevěřím a vždycky jsem jen koukal na to jídlo a čekal, až budu moct začít jíst. Zdálo se jim pořád, že moc jím, ale byli v pohodě. Byli to dobří lidé, měl jsem je rád.“ K problémům s jídlem se brzy přidaly „problémy s přítelkyněmi“. „Našel jsem si tam přítelkyni a vodil jsem si ji tam domů, později jsem si tam vodil i další přítelkyně,“ popisuje Dvořák další kámen úrazu. Věřící rodina měla o předmanželských známostech jiné představy, dvakrát na hráče dokonce dorazila stížnost do klubu, ale nakonec vždy zavládlo příměří. Museli to nějak snášet, ale nakonec se to vždycky urovnalo.“

Kromě rodiny Dvořákovy výlety omezovalo i vedení klubu. „Vedení klubu požadovalo po hráčích, aby byli v deset hodin doma. Vždycky jsem tedy počkal, až trenér zavolá a zkontroluje mě a jakmile jsme domluvili, už jsem utíkal ven. Problém byl v tom, že kontrola to byla nepravidelná, trenér nevolal každý den. Když nezavolal, nemohl jsem nikam, protože jsem se bál, že ještě zatelefonuje,“ bezelstně popisuje svoji taktiku.

„Abych to vysvětlil, nejsem žádný pijan. V životě jsem nevypil ani jedno celé pivo. Jenže člověk se v Americe stejně nikam nedostane, dokud mu není jednadvacet. Šlo mi spíš o to, abych šel se ženskou na večeři nebo na kulečník.“ Dvořák byl ještě před dvěma lety v kontaktu se svou nejdlouhodobější přítelkyní z doby svého amerického působení, mulatkou z Azorských ostrovů. „Byli jsme spolu v kontaktu ještě před dvěma roky.“

Ve druhém roce jeho pobytu v Kitcheneru s ním bydlel na pokoji současný hráč Detroitu Red Wings Boyd Devereux. Ten se stal současně jeho spoluhráčem ve druhé řadě týmu. „To byl vynikající člověk, velký pohodář. Chodil pořád do kina, velký hračička, rád hrál na kytaru a taky si domů pořád vodil baby,“ ohodnotil ho Dvořák. Dvořákovy body šly dramaticky nahoru, ale výsledky týmu šly prudce dolů. Kitchener Rangers se nedostali ani do play-off.

Nejvíce prostoru na ledě dostal Dvořák v Kitcheneru během třetího roku svého působení. „Nasbíral jsem hodně bodů, a to jsem ještě byl přes Vánoce zraněný. Měl jsem super začátek sezóny a po zranění jsem se do toho ještě dostal.“ Dvořák nastupoval v řadě v kapitánem týmu Sergem Payerem, nyní hráčem Floridy, a duo doplňoval jeden „řezač“. „Payer byl taky exkluzivní člověk,“ vzpomíná Dvořák. Po celé tři roky s Dvořákem působil v jednom týmu český obránce Vratislav Čech, jenž nyní hraje v první obranné dvojici havířovských Pantherů. „Vratislav byl taky moc dobrý kluk, fandím mu v jeho kariéře.“ Rok působil v Kitcheneru i Richard Kazda.

„Třetí rok odtáhla jenom naše lajna. Zbytek týmu byl o dost slabší a do play-off jsme opět nepostoupili.“ Po skončení sezóny si poprvé, a zatím naposledy, zahrál v Americe za muže. Odehrál čtyři zápasy play-off za mužstvo Peioria Rivermen v East Coast Hockey League. „Šlo v téhle věci hlavně o peníze. Každých pět dnů jsem si vydělal 800 dolarů. V mužstvu jsem jich strávil sedmnáct.“

Dvořák se ochotně vyjádřil i finančním podmínkám, které měl v juniorské soutěži. „Dostával jsem 50 kanadských dolarů týdně a navíc jsme my Evropané dostávali 500 dolarů za měsíc. O těchto penězích mí kanadští spoluhráči nevěděli. Navíc jsem dvakrát týdně mohl z jejich kanceláře domů zdarma telefonovat,“ popisuje výhody a požitky, kterých se mu dostávalo.

Po třetím roce v Americe již zůstal za mořem. „Měl jsem za mořem přítelkyni a navíc mě jako volného agenta pozvala na kemp Carolina. Nastoupil jsem do tří exhibičních zápasů proti Bufallu, New York Rangers a Torontu a udělal v těchto zápasech tři body. Jenže tým byl v podstatě dávno hotový. Po selekci šli nahoru jen dva až tři lidi, ten rok šel Vašíček a Svoboda. Mě poslali na farmu do týmu Cincinnati Cyclons, který hrál IHL. Tam mi nabídli naprosto směšný kontrakt. Měl jsem dostat 30 000 dolarů za podpis a dalších 35 000 dolarů za sezónu. Po zdanění je to naprostá tragérie, když si uvědomíte, že bych si musel platit ze svého jídlo, apartmán a další věci.“

Dvořák přesto zpočátku sezóny odehrál za Cyclons úvodních sedm utkání. „Dostával jsem bez smlouvy 1500 dolarů týdně. Za ty peníze bych v Americe možná i zůstal. Neměl jsem však žádnou jistotu, že mě nepošlou do ECHL a to by bylo zoufalství. Bez smlouvy si s vámi můžou dělat, co chtějí,“ popisuje.

Agent Dvořákovi sehnal angažmá v německé Essenu a Dvořák téměř přes noc odletěl do Německa. V Essenu tehdy razili českou cestu. Mužstvo trénoval Benda a na led vyjížděla celá kolonie Čechů… Bez legrace. Kromě Dvořáka to byli Kacíř, Sršeň, Zajíc, Augusta, Toužimský, Svoboda, Ščerban, Šejba, Sychra, Kroupa, Vopat, Tóth a Němčický. K tomu navíc ještě Slovák Andrej Nedorost a český rodák s německým pasem Peter Draisaitl. „Trenér Benda byl ovšem více obchodník než trenér. Místo, abychom přes Vánoce trénovali, prodával náš trenér rachejtle. V Essenu jsem se měl dobře jen kvůli penězům, hokejově o bylo špatné. Nebyla tam kancelář, všechno šlo v klubu přes Bendu.“

Dvořák držel hlavně s Andrejem Nedorostem, z něhož se později stal jeho nejlepší kamarád, s „Vosou“ Sršněm, Kroupou, Draisaitlem a Zajícem. „Spolu jsme toho dost prožili. Aby to bylo dobře pochopeno, opakuji, že pivo nepiji vůbec a jen příležitostně se napiji vodky s džusem. Bylo tam dost legrace, ale osobně si myslím, že nedělalo dobrotu, že bylo v mužstvu tolik Čechů.“

Německou ligu nepovažuje Dvořák za špatnou. „Hraje tam řada Kanaďanů, ale také dost Rusů a hráčů ze Skandinávie. Tréninkově je to tam ale špatné. Když Benda neměl čas na hokej, vedl tréninky obvykle hráč Peter Draisaitl. Někteří lidé mu vyčítali, že je arogantní, ale hokeji opravdu rozuměl a jen říkal věci na rovinu.“ Essen nakonec skončil sezónu na posledním místě a český experiment ukončil. Následující sezónu nahradili Čechy Kanaďané, ale Essen dopadl stejně a hokej tam na nejvyšší úrovni nakonec skončil.

Dvořák vstřelil za celou sezónu jen dva góly, ale jméno si udělal 148 trestnými minutami, čímž se zařadil i v tak krvežíznivé soutěži, jakou DEL bezesporu je, mezi absolutní špičku. „Hodně jsem se rval, měl jsem tam docela dost extempore. Dostal jsem pět zápasů stop za hlavičku. V zápase s Rosenheimem jsem dostal trest na čtyři zápasy, protože jsem napálil tvrdou přesnou ránu jednomu Kanaďanovi. Vedení ligy mě udělilo pokutu 2000 marek, ve druhém případě pak 5000 marek, ale klub to za mě vždycky zaplatil.“

Hokej v německé lize je podle Dvořáka na mnohem vyšší úrovni než v nižších zámořských soutěžích. „Hodně se tam nastřelovaly puky, bylo tam spoustu fyzických kontaktů, ale v Německu se hrál mnohem chytřejší hokej než na farmě. V Německu bylo taky moc dobré publikum, ale zdůrazňuju, že nejlepší publikum ze všech, které jsem zažil je v Plzni. Hlavně, když hrajeme dobře a agresivně. V Německu publikum fandí pořád, fanoušci pořád zpívají, jdou se na hokej spíš pobavit a napít piva. Nejde o to, že tým musí vyhrát. Je jedno zda je tým pátý nebo třináctý. I když jsme byli poslední, chodilo pořád 5 000 lidí. Víc lidí se na zimák nevešlo. V Plzni se po nás chce hlavně dobrý výkon a nejlépe i vítězství,“ všímá si rozdílů.

V dubnu 2000 se vrátil Dvořák domů do Olomouce a agent mu sháněl další angažmá. Spolu s Toužimským a Nedorostem nakonec zamířil do Plzně. „V Plzni hráli tehdy Vostřák, Kořínek, Antoš, Pospíšil a další dobří hráči, bylo těžké dostat se do kádru.“ Trenéři Marek Sýkora s Františkem Černým nechali nejdříve Dvořáka v nejistotě mezi třetí a čtvrtou řadou, teprve po Vánocích začal hrát šternberský rodák pravidelně ve třetí řadě s Josefem Strakou a Milanem Antošem. “Dodneška mě mrzí, že mě trenéři na začátku sezóny nevěřili.“ První gól vstřelil Slavii Praha. Plzeň vyhrála 2:1 a Dvořák zakončil brankově nájezd tří na dva. „Jel jsem jako prostřední hráč. Dostal jsem přihrávku od mantinelu a hned z voleje jsem pálil,“ vzpomíná. Po sezóně odešel Toužimský na Slovensko a Nedorost do zámoří. „S Andrejem jsem pořád v kontaktu. Letos druhou sezónu bojuje o prosazení se v NHL. Dva dny před startem soutěže ho poslali na farmu. Řekli mu, že je pro něj lepší, když bude hrát první řadu na farmě než čtvrtou v NHL.“

I loňskou sezónu zahájil spíše na lavičce. Plzeň prožila jeden z nejhorších extraligových startů vůbec a Dvořák s Josefem Strakou, Radkem Dudou a Jakubem Koreisem se občas během černé série nedostali z lavičky náhradníků vůbec do hry. „S Třincem jsme prohráli hned ve druhém domácím zápase 5:8, naše řada dostala dva góly a zůstali jsme sedět. Moc prostoru jsem nedostával.“

Situace se změnila před 12. kolem, kdy Plzeň hostila v televizním zápase Vítkovice. Keramika devětkrát za sebou nevyhrála a trenéři rozhodli, že první útočnou formací pro tento zápas bude útok Dvořák – Straka – Andrašovský. „Našim hlavním, a v podstatě jediným cílem, mělo být uhlídání elitní formace hostů Moravec, Krayzel, Melenovský. Dali jsme dva góly a od toho zápasu se nám dařilo. Odehráli jsme vynikající sezónu a moc dobře si na ledě rozuměli.“

Dvořák odehrál vynikající sezónu, jedinou vadou na kráse jeho hry bylo časté vylučování, za což ho trenéři mnohokrát kárali. On a Duda platili za největší rebely týmu. Mezi 31. a 40. kolem se nestalo ani jednou, že by alespoň jeden z obou hráčů neseděl v zápase na trestné lavici. Zaujal také svými vystoupeními na Slavii, kde na trestnou lavici odešel pokaždé nejpozději při druhém střídání. „Hráč jako já, když hraje v takovém týmu jako je Plzeň, bude vylučovaný. Musím se vyvarovat sekání, hákování, desítek, oplácení, faulů po odpískání. Když ale do někoho vlítnu a narazím na mantinel… Tomu se asi neubráním, to bych popíral svoji hru. Hráči, kteří chodí hodně do těla, budou takové fauly dělat. Zbytečné fauly ale člověk musí odstranit, pokud chce být pro mužstvo přínosem a nechce být kritizovaný vedením, trenéry a nechce si znepřátelit fanoušky. Pořád jsem dost velký rapl, ale trochu jsem se už uklidnil.“

Hlavními důvody, které přispěly k většímu klidu Dvořáka, jsou věk a hlavně manželka. „Manželka mně hrozně moc pomohla. Dala mi systém a řád do života. Taky jsem zjistil, že existují i jiné věci v životě než hokej a už nejsem takový rapl a magor.“

Loňskou sezónu zahájil na pravém křídle prvního útoku vedle tradičních spoluhráčů Josefa Straky a Dušana Andrašovského. „V tomto útoku bylo mým cílem přinášet do hry respekt mužstva. Když dvakrát třikrát tvrdě trefíš stejného beka, je větší šance, že udělá chybu. Každý si rozmyslí, jestli chce dostat další zásah a zbrkle přihraje nebo odpálí puk. Za Sýkory se úporně bránilo, teď se snažíme hrát ofenzivněji. Vyrážíme víc napadat a více se soustředíme na hru ve středním pásmu.“ V těžkých časech se dokonce hovořilo o odchodu Dvořáka do Sparty, ale nakonec vyhlášený bojovník zůstal i po celou následující sezónu. Z prvního útoku ho sice vytlačil Martin Paroulek a bodový přínos Dvořáka pro mužstvo nebyl tak vysoký, fanoušci ho však přesto měli rádi. Bojoval a rval se vždy za každého stavu a tuto vlastnost dokáží fanoušci v jakékoliv městě ocenit. Hlavním cílem Dvořáka není reprezentace ani NHL. Chce hlavně vyhrát extraligu. „Strašně si přeju někdy v extralize vyhrát titul. To je moje nejzbožnější přání,“ uvedl hráč.