včera | Marie Valentová

Zuzano, co dívky z akademie v prvních týdnech čeká?

Co se týče přípravy, tak v srpnu máme tréninky každý všední den. Dále tam máme naplánovány čtyři přípravné zápasy dva venku a dva doma. V plánu je také nějaká teambuldingová aktivita společně s Dračicema, aby se poznaly s těmi mladšími dívkami. Určitě plánujeme zařadit ješně něco kulturního a nejenom tréninkového. Ráda bych se ještě domluvila na takových minipřátelácích s okolními týmy jako třeba Ostrov, Sokolov.

Jak se tvoje angažmá zrodilo?

Mluvili jsme o tom, co tady udělat s dívčím respektive, ženským hokejem, který bychom chtěli pozvednout. Začalo to těmi VTM srazy pro dívky, se kterými přišel Jirka Ryžuk a zeptal se mě, jestli bych to vzala jako hlavní trenérka a já jsem souhlasila. Na základě tohoto projektu vznikla nějaká skupina lidí, kteří o tom dívčím hokeji začali chtít debatovat. Uspořádaly se náborové dny a přihlásilo se poměrně dost dívek. Původně jsem si myslela, že budu pokračovat v Sokolově a dívčí akademii pomůžu rozjet a pak se to předá někomu, kdo to povede a já budu případně jako spolupracovník. Ale pak se situace nějak vyvinula a už jsem k vedení dívčího týmu směřovala (úsměv). Bude to i dobrý krok směrem k mým dětem, protože dosud jsem vždy trénovala odpoledne. Takže jsem přivedla děti ze školky a odjela jsem na trénink a vrátila se v sedm večer.

Čeká tě nová výzva …

Těším se na to hodně, protože si myslím, že pro dívky je to velká věc. Otázka je jak moc si to ony uvědomují, co tady pro ně je. Podle mého názoru je to tady v republice hodně výjimečná věc, protože nic takového podobného tady není. Jsme totiž jediná akademie s denním programem.

Prostředí Energie velmi dobře znáš, protože jsi zde působila a dokonce se na ledové ploše vdávala. Vracíš se nyní po působení v Sokolově jako hlavní trenérka dívčí akademie, ale ještě předtím jsi vedla dívčí skupinu na ESHA, byla to trochu adaptace?

Dalo by se říct, že ano ale pro mě to opravdu není nic nového. Všechny jsem tady více méně znala a prostředí také, takže to byl spíš jenom takový návrat (úsměv).

Ty jsi hokej hrála, budeš se díky tomu do svých svěřenkyň moct lépe vcítit a poznat, co se jim honí v hlavě?

To je otázka, ale nemyslím si, že by to bylo o tolik jiné než u kluků co se týče zápasů a tréninků. Myslím si, že obecně jsem byla vždy dost empatická, ale ti kluci byli vždy upřímnější. Bylo mnohem snazší v nich číst oproti těm holkám. Kluci jsou jako otevřená kniha a ty holky jsou zavřená kniha a minimálně pod zámkem (smích). Takže tam bude složité to rozklíčovat. Co se týče hry a zápasů to ještě bude dobré, protože když mají ty emoce velké, tak je neumí schovat, takže tam to je jednoduché. Ale přesně takové to v kabině jedna povídala, tamta povídala … Tak to bude těžké a není to úplně moje parketa, protože jsem se vždy cítila lépe mezi klukama. Tohle tedy pro mě nebude nejjednodušší, ale člověk má výzvy přijímat a sbírat nové zkušenosti (smích).

Sama jsi maminkou, nesvádí to být trochu maminka i na ledě?

(smích) Ne. Od doby, co se mi narodily děti se mě jeden nebo dva lidi zeptali, jestli ty děti teď vidím jinak, nebo jestli bych k nim teď přistupovala jinak. Já v tom ale žádný rozdíl nevidím. Tak jak jsem to dělala vždy, tak to dělám dál, i potom co se mi děti narodily a neměnila bych to. A kdyby se takhle jednou někdo choval k mým dětem jako trenér, tak budu velmi ráda. Akorát můj syn nevypadá, že by směřoval k hokeji (úsměv).

Jak těžké bylo loučení s tvými svěřenci v Sokolově?

To bylo hrozně hezké a dojemné. Udělali mi v Rychnově na fotbalovém hřišti rozlučku jako překvapení. Vyrobili mi mikinu, kam nechali natisknout přímo ty vzkazy, co mi děti rukou napsaly. Takže mám žluto černou mikinu s jejich vzkazy na obou stranách (úsměv). Některé děti už ovládají i sociální sítě, takže si spolu občas napíšeme a určitě je budu sledovat i dál. Měla jsem kolem sebe skvělé lidi, asistenty, vedoucí a to budou kamarádi napořád (úsměv).

Hrála jsi mezi klukama a později i v mužském hokeji, jak na tuto dobu vzpomínáš?

Dobře. Začala jsem s hokejem později a brusle jsem si nazula v nějakých dvanácti letech a dva roky na to jsem začala trénovat se šestou třídou, tenkrát pod Vencou Eismannem. Pak jsem šla na střední do Plzně, takže jsem trénovala tam s holkama a tady pátky večer. Chvíli jsem koketovala s atletikou, ale nakonec jsem utekla do Kladna, kde je přímo sportovní příprava lední hokej na sportovním gymnáziu, a tam jsem začala trénovat dvakrát denně na ledě s klukama, jako například Kuba Strnad, Doudera, Jirka Sekáč a další. Tihle kluci tam chodili do školy a trénovali jsme spolu na ledě, a to že jsem je musela stíhat mi hrozně pomohlo (úsměv). Ve čtvrťáku jsem pak začala hrát za sokolovský dorost a to bylo poprvé, co jsem hrála za kluky. Potom jsem nastoupila v krajském přeboru mužů. Na vysoké jsem hrála v univerzitní lize. Takže to byly skvělé zážitky (úsměv).

Kdybys měla tehdy možnost jít do dívčí akademie, využila bys ji?

Stoprocentně. Říkala jsem si, že kdyby tohle někdo udělal v době, kdy já jsem tohle chtěla. Mám úplně husí kůži, když pomyslím, jak bych sama strašně moc chtěla jít na dívčí akademii (úsměv). Můj bratr podobným způsobem odešel na akademii do Telče, kde v tom žil celý den. Akademie je vlastně takový nonstop kemp (úsměv). Ale je potřeba ten hokej milovat, protože jsi v tom od rána do večera, pořád jenom hokej, hokej. Když to totiž nemiluješ, tak tě to semele, ale když to někdo miluje, tak je to přesně to, co potřebuje (úsměv).

Na co ve své trenérské práci s mládeží kladeš důraz?

Základ, který je pro mě důležitý je komunikace a férovost. Chci, aby děti věděly, že jsem k nim fér, a že se vždy mohou ozvat. Když budou mít pocit, že to není fér, tak aby přišly a řekly to, abychom se o tom pobavili. Vždy říkám, že nikdo není neomylný a každý ty chyby může dělat. Nejhorší je, když se trenér bojí přiznat chybu. Chyby děláme každý, někdo častěji a někdo méně. Já se vždy snažím, aby se mi nestávaly vůbec. A pokud chybu udělám, tak se z ní snažím poučit a neopakovat ji (úsměv). Na tom to stojí. Hlavně na vzájemné úctě a respektu. Co se týče hokeje, tak jsou to technické a další věci. O tom to je, opravovat je, aby to dělaly lépe a byly stále lepší. Prostě je posouvat dál (úsměv).

Ne každému je ale souzeno se stát profesionálním hokejistou …

Když přijde jakékoliv dítě, které se chce hýbat, tak by mělo dostat podporu. Sport má mít výchovný charakter, kdy prostě hlavní princip práce s dětmi je neuškodit a děti by měly mít dobrý vztah ke sportu. Často zaznívá, že tady budujeme nějakou kulturu. Když vychováme fanouška hokeje, vedoucího týmu, rozhodčího, trenéra nebo někoho, kdo jednou přivede svoje děti na hokej nebo nějakého hobíka, který bude každou neděli chodit hrát s kamarády, tak je to super. Tím podporujeme hokejovou komunitu. A nikde není napsáno, že třeba někdo, kdo se nedostane do profesionálního hokeje nepřivede své dítě, které bude mít talent.

Často se ale kouká na ten úspěch …

Já osobně bych jako úspěch viděla, kdyby moje dítě nebralo drogy, vystudovalo školu, bylo šťastné a mělo práci. To vidím jako úspěch. Samozřejmě chceme tady vychovat profesionální hokejisty, kteří budou mít úspěch. Já jsem třeba pět let trénovala Martina Psohlavce, kterého jsem postavila do brány. A to je pro mě důvod, proč nejdu soukromou sférou, protože tady za sebou mám děti, které něco dokázaly a já z toho mám strašně dobrý pocit (úsměv). Pak mám i děti, které už dneska hokej nehrají, ale když se spolu potkáme, tak za mnou přijdou a bavíme se spolu. Prostě za sebou vidím nějakou stopu a to je proto, že s těmi dětmi pracuji denně a ne jednou za měsíc nebo za týden.

Co tě nejvíc naplňuje a je pro je pro tebe motorem ve tvé práci?

Asi by se hodilo motto cesta je cíl. I když jsem třeba měla menší děti, než jsem chtěla, tak mě moje práce hrozně bavila. Mám samozřejmě nějaké ambice jít výš, ale i když budu dělat, to co dělám teď, tak mě to bude bavit, protože to mám ráda. I když teď mám ty cíle trochu větší a vzdálenější (úsměv). Ale mám ráda hokej a baví mě být na zimáku. Vždycky jsem říkala Jirkovi Ryžukovi, že když se mě někdo zeptá, co bych chtěla dokázat a kam bych to chtěla dotáhnout, tak pro mě je to jeho místo (úsměv). Protože mě hrozně baví i práce s trenéry. Ale to je až ta poslední štace. Předtím bych chtěla vyzkoušet co nejvíc půjde a sbírat zkušenosti. Jednou by se mi líbila pozice šéftrenéra a jako každému sportovci olympiáda. Ale i kdyby se to nesplnilo, tak můžu říct, že už nyní jsem toho zažila strašně moc, nasbírala jsem spoustu zážitků a zkušeností a získala hodně přátel (úsměv). Osobně mi přijde, že všechno přichází tak nějak přirozeně, a má to nějaký vývoj, a když přijde nějaká příležitost, tak se jí chytnu. Já jsem pro všechno a pro každou srandu (smích).

Jak se zrodil nápad pověsit hraní na hřebíček a získat trenérskou licenci a vydat se na trenérskou cestu?

Když jsem končila gympl, tak jsem přemýšlela, co budu dělat. Na radu dědy jsem si dala přihlášku na ekonomku, ale došlo mi, že to není moje parketa, tak jsem se přihlásila do Ústí na tělesnou výchovu a geografii, ale to také nebylo ono, protože jsem to chtěla dělat na té nejlepší úrovni. Po semestru jsem si dala pauzu, udělal přijímačky Fakultu tělesné výchovy a sportu. Jakmile jsem si musela volit další zaměření, tak jsem si zvolili trenérství a lední hokej. K tomu ale byla potřeba souběžná praxe a v ten moment jsem začala trénovat, protože to bylo potřeba do školy (úsměv).

Žen trenérek maličko přibývá, ale stále je to spíše mužský svět. Jak to vnímáš?

Já jsem začala trénovat malé děti na Hvězdě. Měla jsem na starosti přípravku a první až čtvrtou třídu. Když jsem byla asi ve třeťáku, tak přišlo to, že ten můj parťák, kterému jsem dělala asistentku, dostal nabídku do Liberce a odešel ze dne na den a já jsem to tam všechno dělala sama a přesto, když skončila letní příprava, tak to místo hlavního trenéra dostal někdo mladší a míň zkušený. Když jsem se zeptala, proč jsem to nedostala já, když jsem u toho týmu byla a odvedla tu práci, tak mi bylo řečeno, že jsem ženská, a že jako ženská nikdy nebudu hlavní trenér. Dneska spolu vycházíme dobře, ale tenkrát to byl signál odejít, protože člověk si nedělá vysokou školu s tou nejvyšší licencí, aby asistoval u přípravky (úsměv).

Takhle ses dostala do Energie?

Ano, vrátila jsem se sem do Varů a požádala o setkání Jirku Ryžuka, s tím že by mě zajímalo trénování tady. Výsledkem bylo to, že jsem si mohla vybrat s kým bych chtěla chodit, protože realizační týmy už byly hotové. Takže jsem chodila s pátou a šestou třídou a rok na to mi nabídl místo hlavního trenéra, tam se to nějak šoupalo první druhá třída a pak jsem dostala druhou třídu. A to byl ročník 2008 třeba Martin Psohlavec a ten ročník jsem trénovala do páté třídy. Potom jsem byla hlavní trenér U12 VTM, takže jsem s některými tímto způsobem pokračovala ještě rok. Takže Jirka Ryžuk byl ten první, kdo měl odvahu mi dát místo hlavního trenéra, protože pořád jsem tady nejspíš jediná a není moc ženských, který by ten prostor dostaly.

Máš nějaký trenérský vzor?

Asi nemám žádný. Spíš hodně koukám na trenéry kolem sebe. Jediný o kom bych mohla říct, že mě trenérsky vedl je Jirka Ryžuk, protože jsem tady byla osm let a nepřestali jsme být v kontaktu ani, když jsem byla v Sokolově. Pro mě je ta inspirace o tom, že mluvím s lidmi, kteří jsou pro mě zajímaví a inspiruju se tím, že koukám jak to dělá někdo jiný a něco si vezmu. Nejde totiž opisovat, protože děti nejsou všude stejné (úsměv). Já vidím svou sílu v tom, že to umím děti naučit, že jim to umím předat, a že jim vidím v očích, když to nechápou. Nechápu jak to může někdo nevidět (smích). A není to jenom, že to nepochopily. Nemusely to slyšet, a nebo prostě nevnímaly (smích). Inspirovat se tedy ano, ale upravit si to na ty své děti.

Co bys vzkázala dětem, které by chtěly hrát hokej, ale zatím nesebraly odvahu se do toho pustit?

Že nemají co ztratit (úsměv).

Děkuji za rozhovor a ať se daří.