Byli jsme skvělá parta, vzpomíná trenér mistrů Paleček
Pane Palečku, byl jste slavnostně uveden do karlovarské hokejové síně slávy a zařadil jste se například k Marku Sýkorovi nebo Václavu Šináglovi, jak to vnímáte? Jsem potěšen. Jsem strašně rád, že mě vedení karlovarského hokeje pozvalo a že jsem dostal toto ocenění. Jsem za to vděčen a budu si toho vážit.
Když se podíváme do historie, tak se vám podařilo získat titul z nejvyšší tuzemské hokejové soutěže jako hráči i jako trenérovi, jak byste tyto dva triumfy srovnal? Nelze to srovnávat. Jako hráč to vnímáte samozřejmě jinak než trenéři. Trenéři jsou na tom trochu hůře, hráči jsou uvolněnější, ti vypustí energii na ledě, kdežto trenér musí být stále ve střehu a mít o hře celý zápas přehled, a to stojí hodně sil.
Vracíte se rád sem do Karlových Varů a jste ještě v kontaktu s některými hráči z týmu, který jste dovedl k titulu? Samozřejmě se sem vracím rád. Karlovy Vary jsou hezké město. Kdykoliv mám možnost, tak se tu zastavím. Přiznám se, že v této hale jsem byl naposledy před deseti lety. Co se týče kontaktu s hráči, tak občas potkávám Josefa Řezníčka, Václava Skuhravého nebo Lukáše Pecha.
Jak vzpomínáte na oslavy z konce mistrovské sezóny? Na to se nedá zapomenout. Bylo to něco úžasného, bylo to poprvé a co je poprvé, tak je nejlepší. Oslavy byly senzační a celé mužstvo si to zasloužilo.
Dal by se tehdejší mistrovský tým srovnat s tím dnešním? Třeba i v tom, že je pohromadě již tři roky? Těžko říct. Současné mužstvo nevidím tak často, jako jsem viděl to svoje, se kterým jsme vyhráli titul. Vyhráli jsme proto, že jsme byli úžasná parta a bylo tam mnoho vynikajících hokejistů v čele s brankářem. To je pro trenéra dar.
Změnilo se mužstvo a také stadion, jak se podle vás změnila atmosféra? My jsme vyhráli titul ve staré hale, v tzv. "plechárně", ta měla svoje specifika. Soupeři tam nejezdili rádi, naší výhodou byla kulisa, kterou dělali naši diváci. Další sezónu jsme se přestěhovali sem a jako obhájci titulu se už tolik nedařilo, to prostředí je zde ale daleko luxusnější než bylo tam.
Po konci u národního týmu o vás nebylo moc slyšet, co děláte teď ve svém volném čase? U národního týmu jsem skončil jako asistent po olympijských hrách, poté jsem šel prakticky do důchodu. Dnes už nepracuji u hokeje, snažím se na něj však co nejvíce chodit. Když to tak vezmu, tak jsem viděl všechna mužstva extraligy na vlastní oči.
Dokázal byste se znovu postavit na střídačku a vést tým v extralize? Čtyři roky jsem netrénoval, myslím si ale, že by to nebyl problém. Člověk to má v sobě již zažité a pokud ví, které hráče by měl trénovat, tak by to rád zkusil.
Jak moc se hokej za těch deset let změnil a jak si myslíte, že se bude nadále vyvíjet? Hokej se změnil. Když jsem hrál jako aktivní hráč, tak to bylo úplně o něčem jiném. Nebylo to tak rychlé a silové. Hokej jde nahoru právě v té rychlosti a silových prvcích. Je to nyní mnohem více metodicky propracovanější a hráči mají individuální trenéry, hlídají si svou postavu. Takticky je to teď daleko vyzrálejší. V budoucnu se bude nejspíše těžit ze šikovnosti hráčů.
Díky za rozhovor a přeji mnoho štěstí a zdraví do dalších let!
