Energetici dvakrát v Perninku
Podruhé se energetici představí v Perninku ve středu 22. června od 17 hodin. Na fotbalovém hřišti si to rozdají s místním týmem Sokola.
Průvodce pokračoval v programu návštěvy. „Velice rádi by vás viděli naši nejmenší. Takže se podíváme do školky. Dětičky si pro vás připravily nějaký program. Následně půjdeme na oběd do školní jídelny a pak nás bude čekat besídka. Žáci deváté třídy mě ještě požádali, zda by jste si s nimi nezahráli pár minut florbal,“ pokračoval ředitel Svoboda a celá trojice výzvu deváťáků přijala.
Vrcholem návštěvy pro ředitele Svobodu, bylo pozvání a následné přijetí energetiků do jeho soukromé rybí bašty.
Tímto okamžikem si dovolím reportáž už psát svým pohledem.
Výkřiky nadšení, ale i strachu. Tak vypadal vstup Vaška Skuhravého, Romana „Carlose“ Proška a Martina Zaťoviče do učebny mateřské školky. Ty nejodvážnější dítka se přišla osobně pozdravit. U Vaška Skuhravého a Martina Zaťoviče problém nebyl. Zati (Zaťovič) se děti ani nebály. Roman Prošek si měl podat ruku s malou holčičkou, ona sama si to přála. Jenomže pak Roman vstal a malé to dítko s výkřiky, dupáním a slzami v očích uteklo.
Rozpoutala se diskuze mezi všemi přítomnými. Už ani nevím, jak k tomu došlo, ale z úst Václav Skuhravého najednou vypadlo: „Tak to je průser.“ Děti se následně s vytřeštěným výrazem podívaly na paní učitelku a ta začala opravovat: „Vašku průšvih. Tamto slovo tady neznáme.“ Václav ve tvářích mírně zrudnul.
Při odchodu výprava uslyšela „Dobrou noc,“ vykřikla všechna dítka. Všichni si v momentě uvědomili, že ve školce se po obědě chodí spát. „Taky bych si šel lehnout,“ poznamenal Zaťa závistivě.
Strach a stud u malých dětí se dá pochopit. To, co se dělo následně v tělocvičně školy, nezažil nikdo. Snad jedině na koncertě skupiny Lunetic se to dalo vidět, ale na tom nebyl nikdo z přítomných. Každopádně nepředbíhejme.
Výprava se vydala směr školní jídelna. K okénku, a do fronty. „Nejdřív polívku,“ ozvalo se z kuchyně.
Romana Proška zajímal jídelní lístek. „Zítra je sekaná. Že bych se zastavil,“ přemýšlel nahlas. Jeho oči sklouzli o řádek níže. „Přijedu v pátek. To mají rajskou a tu já rád,“ přidal.
Na obědě nebylo nic zvláštního a ani se nestalo žádné společenského faux pas. Dá se tedy jen konstatovat, že si všichni pochutnali.
Výprava vedená ředitelem Svobodou se přesunula do komunitního centra obce. Což je tělocvična, školící středisko, kulturní sál a nebo také příležitostná klubovna v jednom.
Beseda se konala až po vyučování, takže se nikdo nemohl z ničeho ulít. „Chtěl bych vám jen říci, že naši školu celkem navštěvuje necelých osmdesát žáků. Dojíždí k nám děti z Potůček, Horní Blatné a Abertam. Všichni ale mají malotřídky, takže my fungujeme společně až pro žáky druhého stupně. Nedivte se, když na vás bude čekat jen čtyřicet nebo padesát dětí. Akce je dobrovolná a my prostě více dětí nemáme,“ vysvětlil ředitel Josef Svoboda.
To všichni pochopili a nakonec byli mile překvapeni, když se naplnil malý sál školícího střediska do posledního místa. Ti nejmenší museli sedět i na zemi.
Děti se navzájem překřikovaly, ale vše utnul ředitel Svoboda. „Když jsme na hokeji, tak se radujeme a řveme. Když si někdo vypíchne oko, tak se neradujeme ani neřveme. Tato beseda je stejná, jako druhý příklad, takže jsme zticha,“ vysvětlil svým studentům. Ale po těchto slovech vybuchla část hokejové výpravy smíchy, takže klid opět nebyl.
Nikdo se nechtěl na nic zeptat, i když byli žáci důkladně připraveni. Otázky měli sepsané, ale stud byl silnější. Až po té co Kateřina Skoupá dětem oznámila, že dostanou čepice, tak se začalo diskutovat. Čapky si odnesla první sedmička tázajících.
Jedna otázka za všechny.
„Co děláte, když vyhrajete? Dotaz žáků z deváté třídy.
Václav Skuhravý odpověděl za celou trojici. „Všichni se radujeme a máme takový příjemný pocit na srdci.“ Tato odpověď ovšem partu puberťáků neuspokojila, tak odpověď doplnili sami. „Jo. A chlastáte,“ zaznělo sálem a opět vypukl veliký smích a řev. Václav Skuhravý začal toto tvrzení vyvracet, ale těžko říci, zda uspěl.
Exkurze energetiků po škole pokračovala do tělocvičny, kde se odehrálo několika minutové utkáni ve florbalu. Hokejisté vyhráli 3:1. Paradoxem je to, že když borci z devítky dali gól, tak tělocvična začala bučet.
Pak přišlo na řadu fotografování a pro puberťačky vrchol celého školního roku.
Celá trojice se fotila se všemi, kteří o to měli zájem. Dvě děvčata měla zájem a veliký. Co fotka, a každá se fotila hned vícekrát, tak následoval řev, hysterie a slzy. „Ona brečí,“ divil se Martin Zaťovič s otevřenými ústy. „To není možný,“ nechápal Roman Prošek. Václav Skuhravý, který už je životem trochu omlácený, nevěděl jak se má chovat. Přestal se usmívat a jen s vytřeštěním výrazem sledoval dívku, která pištěla: „On na mě sáhnul.“ Průvodce výpravy Kateřina Skoupá s obavami poznamenala: “Neměl by se zavolat lékař?"
Co dodat. Tohle ani jeden z hokejistů nezažil. Prostě jako na koncertě skupiny Lunetic.
Výprava se přesunula k domu pana ředitele, který pozval všechny do své soukromé rybí bašty. „Jenom něco malého, já odpoledne jěště něco mám,“ uslyšel Josef Svoboda z úst dvou borců. Roman Prošek si nedal nic. Pouze obdivoval krásy rybníky plného ryb, Celá trojice byla pozvána k jejich lovu, ale celá tato návštěva byla už nad plán, takže z rybaření zatím není nic. Zatím…
