čt 12.7.2007 | Michal Slavík

Jednalo se o vaší soukromou iniciativu, nebo si publikaci objednal klub?
Již si nepamatuji, jestli ta myšlenka vznikla v mojí hlavě nebo v hlavě generálního manažera. Vím, že hned zpočátku jsem tím nápadem byl nadšený, ale to jsem netušil, že s tím bude taková obrovská práce. Sice jsem věděl, že žádné ucelené materiály k dispozici nejsou, ale že to bude tak těžké dopátrat se nějakých textů, fotek a dalších informací, to jsem si nemyslel. Kdybych to tenkrát tušil, asi bych se do toho nepouštěl.

Z jakých pramenů jste při psaní knihy čerpal?
Nejhlavnější prameny byly výpovědi bývalých hráčů, které jsem postupně obcházel. Ti mi také dávali různé fotografie a výstřižky z novin. Hodně jsem také navštěvoval archiv, kde jsem procházel předválečný i poválečný tisk. V neposlední řadě jsem pak využíval i vlastní poznámky a výstřižky, které si schovávám od doby, co se z krajského přeboru postoupilo do druhé ligy, a byly ještě další prameny, kde jsem informace čerpal.

Můžete uvést nějaká jména pamětníků, jejichž vzpomínek a vyprávění jste využíval?
Nejstarší hráč, se kterým jsem mluvil, je Josef Šafránek, jenž po válce společně s Václavem Šináglem karlovarský hokej obnovoval. Václav Šinágl mi velice pomohl, pamatuje si mnoho podrobností a detailů. Mnohokráte jsem debatoval s panem Josefem Kollerem, jenž odehrál všech pět sezon v nejvyšší soutěži a pak u klubu ještě mnoho let pracoval jako trenér. Trénoval dokonce i národní mužstvo Rakouska a hlavně si hodně pamatuje. Ukázal jsem mu například fotografii ze zápasu 1. ligy z roku 1952 a on dokázal jmenovitě popsat všechny hráče nejen z vlastního mužstva, ale i z mužstva soupeře. Dále pak Václav Freiberg, Jiří Feureisl, Jan Jánský, Zdeněk Nádvorník, Miloslav Procházka a celá dlouhá řada dalších. To jsou ti nejstarší, kteří pamatují padesátá léta kdy se zde hrála nejvyšší soutěž. Pak to byli další a další Vladimír Šuchman, František Potužák, Karel Janovský, Václav Šinágl ml., Zdeněk Celler, Pavel Bláha, Josef Martinovský, bylo jich mnoho. Nemohu zde vyjmenovat všechny, kteří pomohli. Ale věřím, že se ti, o kterých jsem se nezmínil, neurazí.

Narazil jste na nějaká nezmapovaná místa? Etapy karlovarského hokeje, o kterých chyběly záznamy?
Nejhorší byl rozhodně závěr sedmdesátých a pak osmdesátá léta, kdy klub postupně spadl až do krajského přeboru. O tomto období neexistují prakticky žádné záznamy. Velice pracně jsem získával také informace o samotných začátcích hokeje v Karlových Varech.

V jakém období byl podle vás zdejší hokej na svém vrcholu?
Karlovarský hokej měl vrcholy dva, z nichž ten druhý právě teď prožíváme. Ten první byl zcela jistě v 50. letech, kdy na hokej chodily desetitisícové návštěvy. Tenkrát zde o hokej byl obrovský zájem, a když například přijela Sparta, nebo když zde proti Varům hrálo národní mužstvo, byl stadion narvaný k prasknutí. V neposlední řadě tehdy neexistovala ještě televize a pro sportovního fanouška bylo jedinou možností, jak vidět špičkové hokejisty, návštěva některého ze zápasů. Hrálo zde i několik špičkových československých hokejistů, kteří po propuštění z jáchymovských lágrů hráli za Vary. Zavření byli za smyšlené obvinění z protistátní činnosti. I o tomto se dočtete v připravované knize.

Kdy bylo hokeji v Karlových Varech naopak nejhůře?
Karlovarskému hokeji bylo určitě nejhůř, když spadl dvakrát po sobě do krajského přeboru. Poprvé koncem sedmdesátých let. Tehdy se z toho mužstvo vyhrabalo, ale po dvou letech v druhé lize tam spadlo znovu. To byla pro zdejší hokej nejhorší léta, na zápasy chodilo kolem tří set diváků. Jeden rok dokonce Slavie uvažovala o zrušení svého hokejového oddílu.

Zdá se tedy, že když Karlovaráci chtějí, tak na hokej chodí v hojném počtu. Čím si tedy vysvětlujete slabé návštěvy posledních let?
Také tomu nerozumím. Oproti dřívějšku jsou lidé asi choulostivější na prostředí, které na současném stadionu není dobré. Je tu zima, mlží se plexiskla a většina míst je k stání. Velký vliv má asi také televize, která dříve nebyla tak rozšířená a lidé hledali jiné druhy zábavy. Věřím, že pokud bude stanoveno nějaké rozumné vstupné, tak nová aréna lidi na hokej opět přiláká.

Můžete připomenout, kde všude se v Karlových Varech hokej hrál?
První stadion byl nad Horním nádražím, v místě kde se dnes nachází sídliště „Růžový vrch“, přesněji někde v místech současné mateřské školky. Již tehdy tam byly mantinely i umělé osvětlení. Ale bylo to přírodní kluziště a plocha se musela stříkat vodou. Nebylo tam ale jen hřiště na hokej. Již předtím tam první český klub v Karlových Varech Slavia postavila své hřiště pro fotbal i tenis. Kvůli bombardování v posledních válečných dnech se celý sportovní areál Slavie po válce již nedal používat. Hokejisté začali hledat, kde s hokejem pokračovat. Nakonec se začalo hrát na rybníčku Malé Versailles.

V roce 1948 se pak začal stavět stadion u Tržnice, který zažil ty obrovské návštěvy. Na jeden zápas národního mužstva se dokonce sešlo dvanáct a půl tisíce lidí a část z nich protrhla oplocení, které hlídali vojáci. Pak už se hrálo na stadionu současném. Ten měl původně sloužit pouze jako tréninková plocha a hlavní stadion měl stát naproti pod skálou. Detaily tohoto projektu si čtenáři také budou moci prohlédnout v knize.

Málo lidí také ví, že v Tuhnicích měla být již v roce 1959 zahájena stavba víceúčelové arény pro téměř 4000 diváků. Měla stát v místech bývalé národní školy a začaly se již dokonce budovat inženýrské sítě. Nakonec však stavbu zastavili a projekt byl použit v polském Gdaňsku. Před válkou bylo v Karlových Varech také hřiště německého hokejového klubu DSV Sparta Karlsbad. To hřiště se nalézalo v Rybářích, někde v místech dnešní Hypernovy. O všech hřištích a stadionech kde se ve Varech hrálo, ale i o všech stadionech, které nakonec nebyly vybudovány se také čtenář dozví v připravované knize.

V jaké fázi je příprava knihy nyní, kdy a kde si ji zájemci budou moci zakoupit?
Všechny texty, které jsem napsal, jsou již v nakladatelství. Nejprve nám udělají dva zkušební výtisky pro kontrolu. Také bude třeba vypustit asi 150 stran, jinak by náklady na knihu neúměrně narostly. V prodeji pak bude od prosince a k dostání by měla být nejen na ZS, ale i ve většině knihkupectví. Generální manažer se ještě snaží sehnat nějakého sponzora, aby kniha byla pro zájemce finančně dostupná.

Prozradíte nějaké lahůdky a perličky, na které se čtenáři mohou těšit?
Perliček jsem do knihy zařadil celou řadu. Nechci je ale prozrazovat všechny, protože by pak nebyli čtenáři ničím překvapeni. Ale je tam psáno třeba o rolbě, kterou si tehdejší zdejší ledaři vyrobili tak, že na pásový motocykl z druhé světové války namontovali sud. Z něj stékala voda na lištu s hadrem, která byla upevněna za motocyklem. Pak rolba kroužila po stadionu stejně jako dnešní rolby. To byla taková karlovarská rarita.

Děkuji za rozhovor a přeji vám, aby se kniha čtenářům líbila.