čt 23.4.2020 | Tomáš Hála

Pane Kněžický, byl jste vždy také tichý a klidný samotář, jak se o brankářích říká?
Já jsem takový určitě nebyl, určitě to tak není ve všech případech, každý je jiný.

Věděl jste už během hráčské kariéry, že vaše pozdější kroky budou směřovat na pozici trenéra? Kdy ta myšlenka přišla?
To jsem určitě nevěděl. Už když jsem byl v Šumperku, tak jsem pomáhal trénovat děti, abych byl více vytížený, docela mě to i bavilo. Jako hráč jsem přešel plynule do trénování, takže jsem ani nepřemýšlel, že bych dělal něco mimo hokej.

Když jste začínal trénovat, chtěl jako rodák ze Sokolova zůstat zde v regionu, nebo to byla náhoda?
Hokejový život si nenaplánuješ. Nějakou dobu jsem byl na Moravě, pak také v Německu, nějak jsem nepřemýšlel, kde později budu.

Jak jste se vlastně po všech těch štacích do Karlových Varů dostal?
Když jsem byl v Německu, tak jsem byl nejprve u Mnichova a poté zde kousek u Weidenu, a to mě kontaktoval Radim Rulík, jestli bych nemohl alespoň jednou týdně pomáhat s A-týmem. Po sezoně jsme se poté už domluvili na větší spolupráci.

Začínal jste asi skoro jako každý u mládeže. Stihl jste za tu krátkou dobu nasbírat dost zkušeností k trénování extraligových hokejistů?
Já jsem vlastně od dětí skočil rovnou k áčku. Ve Varech jsem první rok dělal jen áčko a až další rok jsme se domluvili k tomu i na mládež, takže u mě to bylo spíš skoro obráceně. Učí se člověk za pochodu, každý si musí najít vlastní cestu. Spolupracoval jsem s dobrými gólmany, byl tady Petr Franěk, poté jiní dobří brankáři, vše to přišlo časem.

V roce 2006 jste byl u národního týmu U18, kdy jste na mistrovství světa vybojovali bronz. Jak na to vzpomínáte?
To byla velmi dobrá sezona, kvalitní mužstvo a dobří gólmani, Michal Neuvirth s Jakubem Kovářem, to byla dobrá práce. Byl jsem s nimi od U17, škoda, že to poté s tímto ročníkem nepokračovalo dál i v U20, kteří hráli další mistrovství doma v Pardubicích, to mě i docela mrzí. Ale bylo to dobré, zase něco jiného, mezinárodní hokej, dobrá štace.

Když jste tehdy vedl právě Neuvirtha s Kovářem, čekal jste, že to oba dotáhnou takhle daleko?
Myslím, že ano. Kováře jsme tehdy objevili v Písku, nebyl ještě moc známý, to jsme byli poměrně překvapení. Michal Neuvirth ten už od U16 vypadal, že z něj jednou dobrý brankář bude. Že to dotáhne až do NHL, samozřejmě nikdo nemohl odhadnout, ale uměl se postavit, vypadalo to, že puky ho trefují bez větší námahy a myslím, že v té době byl i lepší než Varlamov, který je tuším stejný ročník. Později už to tak asi nebylo, ale v té U18 ho myslím jasně předčil.

Jak moc rozdílné je radit najednou hráčům během krátkého turnaje, proti celosezónní spolupráci?
My jsme s nimi pracovali během celého roku, spolupracuješ s trenéry z klubu, pravidelně to konzultuješ, snažíš se na soustředěních si s nimi říct, jak by to mělo vypadat, na čem by měli pracovat. Třeba právě k Michalovi byl na začátku těžší přístup, on byl zrovna takový introvert, ale poté jsme společnou řeč našli a spolupráce byla dobrá.

V Karlových Varech jste už nějakých 18 let. Je vůbec možné tak dlouho vydržet u jednoho týmu? U „klasických“ trenérů to není vůbec častý jev. S kým se vám třeba nejlépe spolupracovalo?
Je pravda, že během té doby se stále střídali trenéři, střídali se brankáři. Na tohle se dá těžko odpovědět. Nerad bych někoho vyzdvihoval, vždycky je to o nějaké komunikaci. Každý trenér má nějaký pohled, chce si své názory vyříkat a hlavně spolupracovat. Nemá cenu, když si jeden protlačuje svoje. Je to hlavně o týmové práci.

Rukama vám prošlo nespočet brankář. Je někdo, na koho speciálně rád vzpomínáte? Ať už kvůli dobrým výkonům, nebo třeba nějakým veselým historkám?

Každý brankář i mě nějak obohatil, vždy jsem měl rád hlavně pracovité gólmany, které jsem nemusel nijak nutit do tréninku. Moje taková filosofie je, že já si můžu říkat, co chci, ale když to ten brankář nebude chtít dělat, tak to nemá význam. Ke každému si vždy najít cestu a přesvědčit ho, že to co mu radím, mu v té hře poté pomůže.

Bylo zde spousta gólmanů, dá se říct těch hvězdných. Když třeba vezmu Romana Čechmánka, specifický kluk, někteří mu nemohou přijít na jméno. Ale já když jsem mu dal cvičení, tak se mohl přetrhnout. Jmenovat je jinak hrozně těžké, dobrá spolupráce byla třeba s Lukášem Mensatorem. Ten by se na ledě přetrhl a hra pro něj byla všechno.

Počítal jste si, kolik brankářů jste za svou kariéru už vedl?
To jsem nepočítal, ale když si tak vzpomínám, tak už jich je asi spousta. (smích) Ale přesný počet nemám. Jak říkám, neberu to tak, že já je nějak obohacuju, ale každý brankář dá mně jiný pohled na tu práci, to je na tom to zajímavé. Nejsou to roboti, každý je jiný, někdo potřebuje víc a někdo míň, na to trenér ale musí přijít sám.

Působíte u áčka, ale určitě sledujete i mladší brankáře v našem klubu. Jak moc se zapojujete do jejich rozvoje?
S Lukášem Mensatorem máme každý dvě třídy, kam docházíme do tréninků, máme speciální brankářské tréninky, kde jsou rozdělení na mladší a starší žáky, což je také během týdne, takže i díky tomu máme přehled. Díky konzultacím pak navazujeme oba na sebe.

Co je důležité pro rozvoj brankáře? Co pro sebe musí udělat navíc proti hráči v poli, aby uspěl?
Je to trochu jiné bruslení, jiné zatížení, jiný rozvoj pohybových schopností a dovedností, které jsou pro gólmana specifické. Mně hodně záleží i na psychice, protože už i u těch malých vidím na tréninku, že jsou výborní, ale pak přijdou do zápasu, vystresovaní a ten výkon, na který by měli, nepodají.

Za poslední roky se ukázalo v Karlových Varech několik výborných gólmanů, jsou i teď v mládeži. Co vidíte za tímto úspěchem?
Myslím, že je to tím, že nepřeskakujeme z jednoho na druhé, ale postupně od základů je vyvíjíme. To máte jako ve škole, od malé násobilky k velké, a pak je máte připravené.

Jedním z momentálních největších talentů je asi Jan Bednář, jak vidíte jeho šance v nadcházejícím draftu NHL? Je nějaký tým, který byste mu speciálně přál?
Šance v draftu určitě je, myslím, že takhle specifický, velký gólman v NHL bude mít šanci. Těžko říct, který tým bych mu doporučil, všechny týmy mají výborné gólmany. Samozřejmě spíš nějaký tým, kde by byla větší šance se chytit, někde kde na tom s brankáři nejsou úplně nejlépe. Je těžké dostat se do kvalitního týmu. Teď během přestávky mi pár skautů volalo, tuším Chicago nebo Vancouver chtělo pár informací, takže zájem o něj je. Teď jestli zapadne do jejich filosofie a jakou dostane šanci.

Jak vůbec vnímáte trend, že nejen brankáři, ale většina mladých hráčů odchází brzy do zahraničí?
Amerika je tím specifická, oni si je chtějí přizpůsobit k obrazu svému a není to jen o trénování. Musí získat odolnost, poznat prostředí, není to úplně jednoduché. Oni nechtějí, že přijdeš a hraješ, chtějí si hráče už od mládeže přizpůsobit, aby získal i třeba psychickou odolnost. Dělají s nimi různé věci a testují si je, je to veliká komplexní práce ale všechno kolem.

Jak pracujete s brankáři při momentální situaci? Máte nějaké tréninkové plány?
No, jsem zvědavý, až začneme, jak si to kvůli všem těm omezením rozdělíme. Když to bude na malé skupinky, tak s tím já problém nemám. Z gólmanů si skupinku uděláme a pokusíme se v rámci možností to nějak rozjet a připravit je dobře na tu sezonu. Věřím, že když budou dobře fyzicky připravení, je sice chytat nenaučí, ale připraví je to na trénink na ledě, kde poté mohou rozvíjet své dovednosti.