včera | Vladislav Kollert

Byl jste klubem vyslán na stáž do NCAA. Jak jste se k tomu dostal?

Byl jsem vyslán jako zástupce klubu, jeden z trenérů, který měl vidět, jak to tam funguje, a nasát atmosféru univerzitní NCAA. Zároveň jsem měl podpořit vzájemnou spolupráci.

Jak probíhal váš typický den v Niagaře?

Jejich head coach Jason Lammers, který byl v loňském roce na stáži u nás, je nastavený podobně jako já – takže jsme se sešli v sedm hodin ráno, on mě vyzvedl z hotelu a jeli jsme si zacvičit. Ráno probíhal meeting – v pondělí se řešily dovednosti: každý hráč musel najít čtyři pozitivní a čtyři negativní klipy, trenérský štáb se s ním sešel a situaci rozebral. Hodně se tam zabývali videem.

Byl jsem také u meetingu s kapitány, kde se trenér ptal, co pro ně může udělat, co v týmu funguje a co naopak ne, co se v týmu děje. Následoval další týmový meeting, který končil individuálními konzultacemi.

Jaké jsou největší rozdíly mezi NCAA a třeba mládežnickým hokejem v Česku?

Je to dost neporovnatelné. NCAA je určeno hráčům do přibližně 25 let, přičemž někteří začínají už v osmnácti letech. Už se více blíží profesionálnímu hokeji, ale je to skvěle udělané v kombinaci se školou. Je těžké to porovnávat, zejména s mládežnickým hokejem, který má primárně výchovný charakter.

Jaký je v Americe rozdíl v přístupu ke sportu obecně?

Hokej tam je jako pátý sport. Kromě něj jsou tam baseball, NFL a NBA, které mají obrovské organizace. To provázání se vzděláním je navíc skvěle promyšlené – v době, kdy fyzická aktivita dětí a celé populace klesá, jdete v Americe na vysokou školu s tím, že můžete mít kvalitní budoucnost a zároveň se věnovat sportu. Můžete navíc získat plně hrazené stipendium. To je rozdíl oproti Česku. My tu máme hráče, kteří hrají hokej na profesionální úrovni a zároveň vystudovali vysoké školy, ale je jich hrozně málo, protože ta cesta je nesmírně náročná a plná obětí.

V USA jsou školy jako Harvard a další, které vychovávají obrovské množství absolventů, jenž se stávají špičkami ve svých oborech. Jak to tedy zvládají? Nabízejí celou řadu programů – od doktorských přes magisterské a bakalářské až po programy pro diplomované specialisty. A to vše probíhá v symbióze se sportem.

Co může osmnáctiletý hokejista v Česku udělat pro to, aby se na univerzitu dostal?

Musí to opravdu chtít a mít vášeň. Hokejem musí být posedlý a zároveň na to musí být dovednostně připravený. Kladou největší důraz na to, jaký ten člověk je – hodnotí, zda je pozitivní, jak reaguje na úspěch i neúspěch, jak se projevuje na ledě, jak je odolný a jaká je jeho řeč těla. Prostě chtějí, aby hráč byl neustále pozitivní.

Během zápasu jsem byl u meetingu mezi třetinami. Kapitán se postavil a vyjádřil svůj názor na dosavadní průběh, stejně tak to učinil i hráč ze čtvrté lajny, který neměl moc ice-timu. Všichni poslouchali, protože měli společný cíl a v týmu nebyl nikdo postaven výše či níže. Trenér funguje jako servisní orgán, nikoliv jako svrchovaná moc, která rozhoduje. Hráči vědí, že je tu pro ně a že jim pomůže.

NCAA vychovala Calea Makara, Lanea Hutsona, Macklina Celebriniho... Je i ten jiný přístup k hokeji důvod, proč se hráči z univerzity dostanou na top úroveň?

Určitě. Cest k úspěchu je více. I v NCAA jsou ale rozdíly – některé školy jsou větší, některé menší. Boston University, ze které šel třeba Celebrini, má na soupisce dvanáct draftovaných hráčů. Shodou okolností jsem byl na skills campu a bydleli jsme v koleji, kde právě Celebrini pobýval. Koleje nebyly nic zvláštního, jen obyčejné ubytování, lehce připomínající vojenské podmínky. Hráči si tam svou pozici musí ubojovat a krok za krokem růst – a to vše jde ruku v ruce s vášní a odolností.

Česko má svou vlastní univerzitní ligu, je vůbec možné dosáhnout na podobný standard jako má NCAA?

Amerika je jiný svět a jistě se nedá převzít stejný model. Univerzitní liga v Česku však prožívá velký rozvoj. Pokud se dosáhne nějakého pokroku do budoucna, bude to chtít určitý čas. Moc bych si to ale přál. Umím si představit, že se sestaví univerzitní tým, který by byl zařazen třeba do první ligy a hráči by v něm mohli hrát až do svých 25 let. Ale nastanou se otázky, zda by to vůbec bylo realizovatelné i vzhledem ke zkostnatělosti vzdělávacího systému v Česku. Tím nechci samozřejmě kritizovat – rozdíly jsou i v tomto.

Kam v Česku byste zařadil NCAA úrovní?

Mohli jsme si udělat obrázek loni v srpnu po návštěvě Cornellu, který zde odehrál několik zápasů. Záleží samozřejmě na stáří týmu, ale úroveň byla úžasná – hráli s velmi agresivním systémem plným zónového pressingu a forechecku. Byla to tvrdá soutěž, hrali na malém hřišti, kde není pro každého jednoduché soutěžit. Nebál bych se to zařadit klidně někam mezi první ligu a extraligu. Zmiňovaná Boston University má 12 draftovaných hráčů, několikrát vyhrála NCAA, ale existují i slabší týmy. NCAA navíc zásobuje národní tým USA na různých mistrovstvích, což občas ukazuje, jak to může vypadat.

Jaká je vize pro spolupráci Energie a Niagary?

Chceme tuto příležitost využít tak, aby hráči, kteří se touto cestou ubírají, měli možnost dosáhnout na kvalitní vzdělání, a my jim s tím pomohli. Cest k úspěchu je několik – někteří jdou přes druhou a první ligu, jiní volí cestu zámořských juniorek a další se rozhodnou pro univerzitní dráhu. Jsem moc rád, že náš klub to může nabídnout a že je univerzitní cesta aktuální a zpřístupněna právě těmto hráčům.