ne 15.6.2008 | Michal Slavík

S hokejem jste začínal v Kolíně, který je na půli cesty mezi Prahou a Pardubicemi. Co nakonec rozhodlo o tom, že jste svůj hokejový život spojil s Pardubicemi a ne s jedním z pražských S?
To je jednoduché, o Praze jsem tenkrát vůbec neuvažoval. Nejdříve jsem měl nabídku z Kladna, se kterým jsem se i zúčastnil soustředění a udělal jsem tam přijímací zkoušky na večerní průmyslovku. Poté ale přišla nabídka z Pardubic, z nichž někteří hráči působili v Kolíně. Můj mateřský oddíl Tatra Kolín se nakonec dohodl právě s Pardubicemi, kam jsem tím pádem přestoupil.

Jak s odstupem 35 let vzpomínáte na mistrovskou sezonu 1972/73?
Byla to velice úspěšná sezona, měli jsme velice silný manšaft. Tenkrát našemu hokeji dominovala Dukla Jihlava, kterou se nám ve finále podařilo porazit. Pro mě to byla úspěšná sezona také proto, že v tom roce se konalo mistrovství světa v Praze. Toho jsem se zúčastnil a nakonec jsme vyhráli titul mistrů světa.

Který ze zápasů v československém dresu vám v paměti utkvěl nejvíce?
Bylo to samozřejmě to mistrovství světa v Praze, kdy jsme vyhráli zlatou medaili. Konkrétně rozhodující utkání se Sovětským svazem.

U reprezentace jste se později objevil i jako trenér po boku Aloise Hadamczika. Jakou proměnou za ta léta podle vás mezinárodni hokej prošel?
Myslím si, že evropský hokej zvláště v Rusku, Švédsku nebo Finsku je trošku dál než u nás. Hodně našich hráčů odchází v mladém věku do Ameriky a Kanady, dobří hráči odcházejí také do Ruska a dalších evropských lig. V naší extralize pak mnoho špičkových hokejistů nezbývá. Je pak těžké dávat dohromady národní mužstvo. Spousta hráčů má své povinnosti v těch zahraničních klubech, nebo jsou po těžkých sériích. Je pak nutné si vybrat hráče z naší extraligy, kteří bohužel výkonnostně za evropskou špičkou zaostávají.

Nebyla ve vaší době možnost reprezentovat vlast mezi hráči více ceněná?
Neřekl bych, že to pro hráče byla větší čest. Byla prostě jiná situace. Národní mužstvo bylo stabilizované, protože v republice působili naši nejlepší hráči. Tenkrát nebyla možnost odejít na nějaké zahraniční angažmá. Vynikající hráči tedy nikam neodcházeli a kádr byl stále pohromadě. Pro každého samozřejmě byla možnost reprezentovat obrovská čest. Měl možnost dostat se za hranice a zahrát si s nejlepšími hráči Evropy a světa. Čest je to i dnes, ale bohužel sezona je daleko delší. Zápasů je jednou tolik, co jsme hrávali my, a to se samozřejmě projeví na únavě a množství zranění. Hráči mají smlouvy po Evropě i v zámoří a jejich zaměstnavatelé se samozřejmě na tu naší reprezentaci dívají trochu jinak a někdy je nechtějí uvolnit. Myslím si ale, že například letošní mistrovství světa ukázalo, že naši hráči reprezentovat stále chtějí.

Několik let jste odehrál v Rakousku a Německu. Co vás tam lákalo a jaká to byla zkušenost?
Bylo to na konci mé hráčské kariéry, už jsem měl taky svá léta. Dostal jsem od nich nabídku a v té době hrály peníze, které za to byly, důležitou roli. Člověk si chtěl zajistit budoucnost, chtěl zajistit rodinu. I pro ty finanční důvody jsem byl rád, když se takové angažmá naskytlo. Druhou stránkou bylo, že jsem na konci kariéry chtěl ještě poznat jiný hokej. V té době jsem se totiž již začínal zajímat o to, co budu dělat v budoucnu, tedy o trénování. Chtěl jsem tedy poznat i jiné trenérské metody.

Bylo pro vás tedy po ukončení aktivní kariéry trenérské řemeslo jasnou volbou?
Během doby, kdy jsem ještě hrál, jsem vystudoval trenérskou A – licenci. Věděl jsem, že po ukončení hráčské kariéry budu chtít být trenérem.

I převážnou část svého trenérského působení jste strávil v Pardubicích. Je toto město pro vás jakousi srdeční záležitostí?
Žiju tam od svých devatenácti let, mám tam postavený dům, narodily se mi tam děti, které tam žijí. To město se mi vždycky líbilo a strávil jsem tam podstatnou část svého života. To, že jsem tam strávil většinu svého trenérského působení, jsem bral i jakousi formu poděkování. Protože to, kam jsem to v hokeji dotáhl, byla i zásluha Pardubic. Chtěl jsem jim to tedy vrátit, když jsem se věnoval mládeži. Nakonec se mi podařilo i to, co je cílem každého trenéra, trénoval jsem tam i muže v nejvyšší soutěži.

Vyzkoušel jste si zde i funkci sportovního ředitele klubu. Vrátil jste se však zpět k trénovaní. Zřejmě vás tato práce baví víc?
Bylo to trochu jinak, měl jsem tu funkci zdvojenou. Sice jsem byl sportovním ředitelem, ale zároveň jsem trénoval juniory. Takže jsem vlastně od trénování nikdy neodešel.

Pak přišlo angažmá v Dánsku. Jak těžká a odlišná je práce trenéra v zahraničí?
Bylo to moje první trenérské angažmá v zahraničí. Dostal jsem nabídku a chtěl jsem si vyzkoušet, jak to chodí venku. I když dánská liga je oproti té naší úplně někde jinde. Strávil jsem tam rok a myslím si, že to pro mě byla prospěšná sezona. Práce je to hodně odlišná. Byl jsem naštěstí v části, kde se mluví němčinou, kterou ovládám. Tady v Česku trénujete vždy jen jednu kategorii – muže, juniory, dorost nebo žáky. Zato v Dánsku jsem měl na starosti všechny od prvního mužstva až po ty nejmenší. Na ledě jsem strávil někdy i deset hodin. Tak je to tam obvyklé. Když si klub zaplatí profesionálního kouče, tak ten nemůže trénovat třeba jen tři hodiny denně.

Vaším doposud posledním extraligovým působištěm byl Liberec. Toho jste se ujal za nepříznivé situace, v následujících letech jste však tým vytáhl mezi ligovou elitu. Co podle vás nejvíce přispělo k ozdravení klubu?
K mužstvu jsem přišel v druhé sezoně, kdy hrálo extraligu a kdy se mu zrovna nedařilo. Přišel jsem tam samozřejmě s tím, že výkon mužstva chci pozvednout. Ty začátky jsou pro každého trenéra těžší. Nejdřív se musí s hráči seznámit, pochopit jejich mentalitu a poznat jejich dovednosti. Společně s vedením mužstva jsme hledali místa v sestavě, kde to příliš neklapalo, a postupně se nám tak podařilo zkvalitnit kádr. Dali jsme dohromady silný tým, který chtěl trénovat a vítězit. Jen je škoda toho, že se kvůli různým okolnostem nepovedlo postoupit dál jak do semifinále.

Dvakrát jste s Tygry vyhrál základní část, ale ani jednou se vám nepodařilo postoupit do finále. Nepovedlo se to ani letos vašemu nástupci Gregorovi. To už vypadá skoro jako prokletí.
Letošní sezonu samozřejmě nemůžu posuzovat, protože jsem tam nebyl. Je sice hezké, že se vyhraje základní část, ale není to rozhodující. Nechtěl bych se nějak vymlouvat, ale pokaždé v těch rozhodujících fázích přišla nějaká neočekávaná událost. Základní část jsme odehráli celkem v kompletní sestavě bez vážnějších zranění. Pak přišla první utkání play off a zranil se nám brankář, na kterém bylo mužstvo postavené. Zranili se nám dva nejlepší obránci, kteří byli v čele kanadského bodování celé extraligy, zranil se klíčový útočník. Hráči, kteří je zastupovali, sice dřeli, ale i tak nám to narušilo celkovou koncepci.

Liberci se na karlovarském ledě nikdy příliš nedařilo. S jakými pocity jste sem jako trenér Tygrů přijížděl?
Musím říct, že sem jsme nejezdili moc rádi. Utkání zde vždy byla velice dramatická až do poslední chvíle, zdejší mužstvo vždy vynikalo tím, čím letos došlo až tak daleko. Nesmírnou bojovností, obětavostí a nasazením. To bylo ještě umocněné mohutným povzbuzováním diváků, přes které někdy ani nebylo slyšet pokyny na střídačce. Nikdy se nám zde nehrálo dobře.

Moderní liberecká Tipsport Arena a karlovarská „plecharena“ to musel být pro hráče vždy také šok.
Samozřejmě, stadion hrál vždy do karet domácím. My v Liberci jsme z toho také těžili, protože prostředí to bylo pro hostující hráče úplně jiné a ti nehráli tak jako doma.

Minulá sezona pro vás byla trochu volnější, působil jste pouze u reprezentačního týmu. Považoval jste jí za příjemný odpočinek, nebo vám každodenní práce chyběla?
Odpočinek to prakticky byl jen v létě, jinak jsem od prvního extraligového kola jezdil po utkáních a sledoval jsem hráče. Vybíral jsem ty, kteří by připadali v úvahu jednak pro Euro Hockey Tour, tak i pro mistrovství světa. Samozřejmě to bylo jen čtyři pět akcí za sezonu, takže práce v oddíle mi chyběla. Dennodenní příprava tréninků a rozbor utkání, to mi s přibývající sezonou čím dál víc chybělo a po sezoně jsem se do toho chtěl opět zapojit.

Co vlastně spadá do kompetencí asistenta reprezentačního kouče? Mohl jste například ze své pozice nějak ovlivňovat výběr hráčů pro MS?
Nevím jestli ovlivňovat, ale konzultovat určitě. S trenérem jsme byli prakticky pořád ve spojení. Jak hlavní trenér tak já jsme navrhovali hráče, kteří by připadali v úvahu. Musím říct, že ve většině případů jsme se shodli. Rozdíly byly minimální, ale pokud se přece jen vyskytly, tak měl samozřejmě poslední slovo hlavní trenér.

Myslíte si, že Česko za daných podmínek v Kanadě reprezentovala nejsilnější možná sestava?
Myslím si, že určitě. Podle mého názoru byla na letošním mistrovství jedna z nejsilnějších sestav od poslední olympiády. Již jsem o tom hovořil, hráči chtěli reprezentovat, byla to pro ně čest. Pokud byli hráči zdraví, tak nám vždy kývli a řekli naší nabídce ano.

Z karlovarského pohledu překvapilo roztržení sehrané dvojice Kumstát – Skuhravý. Čekalo se, že si zahrají oba, nebo žádný. Co trenéry k tomuto kroku vedlo?
Hledali jsme silově založeného hráče, protože zápasy mistrovství se hrály na malém kluzišti a každý osobní souboj tam může hrát velkou roli. Scházel nám jeden centr a Venca Skuhravý se nám zdál ve všech směrech univerzálnější, takže proto v nominaci zůstal.

Již brzy se dočkáte druhé části rozhovoru bezprostředně se týkající karlovarského mužstva.