st 5.1.2011 | Pavel Mrhálek, HC Energie

Vyberte druhou karlovarskou hvězdu století

Ve společné anketě hokejkv.cz a MF DNES za hokejovou osobnost 50. let čtenáři jednoznačně zvolili Václava Šinágla staršího. Druhého člena karlovarské sestavy století můžete až do čtvrtka 13. ledna vybírat z pětice, která tehdejší Slavii držela nad vodou i v těžkém období po sestupu z nejvyšší soutěže. O váš hlas se v anketě uchází Václav Freiberg, Jiří Feureisel, Vladimír Šuchman, Jan Jánský a Miloslav Procházka. V pokračování našeho historického seriálu si můžete připomenout jejich osudy.

Nominované osobnosti - Dekáda ve II. lize 1957 - 1970

Václav Freiberg (1927)
Do K. Varů přišel po vojně hrát nejvyšší soutěž v roce 1951 a zůstal dodnes. Po sestupu do II.ligy hrál dalších osm let a celkem tento vynikající útočník oblékal karlovarský dres dlouhých 13 sezon.

Jiří Feureisel (1931)
Nejznámější sportovní legenda Karlových Varů, která si stačila zahrát i nejvyšší soutěž, ale nejvíc zápasů odehrála ve II.lize. Rozený střelec, který pravidelně vyhrával střelce klubu. 400 branek za 20 sezon hovoří za vše. Největší slávu si však vydobyl na fotbalovém trávníku, na kterém se ač jako druholigový fotbalista K. Varů, probojoval na MS v roce 1958.

Vladimír Šuchman (1937)
Plzeňský odchovanec odehrál v K. Varech plný tucet sezon, zažil poslední dvě sezony v nejvyšší soutěži a ve II. lize byl dlouholetou brankářskou jedničkou až do roku 1971.

Jan Jánský (1932)
Nebýt vojny, na postu obránce by odehrál všechny sezony v nejvyšší soutěži. Po sestupu do II.ligy patřil k pilířům zadních řad dlouhých deset let.

Miloslav Procházka (1935)
Odchovanec klubu okusil nejvyšší soutěž již v juniorském věku, ale povinná vojna byla proti tomu, aby zápasů bylo více. Po návratu do K. Varů se vypracoval ve velkou osobnost, které dlouhá léta nosila na dresu kapitánské „C“.

Stín na Vary vrhla nešťastná třináctka

Do roku 1956 napočítala nejvyšší hokejová soutěž v tehdejším Československu třináct sezon. Pro Karlovy Vary to bylo nešťastné číslo. Pět let bojovali hráči Slavie a později Dynama v mistrovství republiky. V letech největší slávy hráčů i bujarého nadšení svých fanoušků. Vždyť na hokej pravidelně chodívaly desetitisícové návštěvy.

Sezona 1956 - 57 byla však pro další vývoj karlovarského hokeje zlomová. Tým ztrápený mnoha zraněními skončil ve své skupině poslední a čekal ho boj o záchranu se Slovanem Bratislava. K němu však nakonec nedošlo. Při slučování obou skupin do jedné měly sice oba týmy sehrát dvě kvalifikační utkání o setrvání v soutěži, nakonec se však rozhodlo, že v mistrovství republiky zůstane Slovan. Přes protesty karlovarského klubu i veřejných činitelů putovalo Dynamo do druhé ligy. Tím na víc než čtyřicet let skončilo krásné období, kdy se hrál v Karlových Varech vrcholový hokej.

Hokejové sny tehdejších stálic karlovarského týmu zšedly druhou ligou. Na svůj klub však ani tehdy nikdo nezanevřel. Vyberte společně se seriálem MF DNES do sestavy století karlovarského hokeje dalšího kandidáta. Průvodcem budou znovu výtažky z knihy Karla Proška: Lední hokej ve městě horkých pramenů.

Václav Freiberg

Křídelní útočník a vynikající bruslař odehrál za Slavii (Dynamo) celkem třináct sezon. Po skončení kariéry trénoval mládež a dlouhá léta hrál za Slavii také kopanou. V sezoně 1951 - 52 se zúčastnil zájezdu reprezentačního béčka Československa do NDR, kde velkou měrou přispěl k výhrám ve všech odehraných utkáních.

Freiberg byl nejen výborným hokejistou, ale také kreslířem. Projevil se jako návrhář dresů a prvního loga karlovarského klubu. V té době byla ve všem hokejovým vzorem Kanada. V Československu nebylo možné sehnat alespoň trochu slušně vypadající dres. Václav Freiberg navrhl dresy, ve kterých začala karlovarská Slavia v padesátých letech nastupovat v lize. Součástí byl i návrh klubového loga, které bylo na dresech umístěno.

Jenže psala se léta padesátá, a tak mělo mužstvo od samého počátku s dresy problémy. Začalo to na hokejovém turnaji v Praze, který se konal ještě před zahájením ligy v roce 1952. Dresy měly na zádech nápis Slavia a byly krásně vybarvené, přesně v kanadském stylu. Jistě s nimi předběhli dobu o dvacet nebo třicet let, staly se však trnem v oku tehdejším novinářům. Druhý den se objevil v deníku Práce obrázek s hokejistou v různě pomalovaném dresu a místo nápisu Slavia měl na zádech napsáno BLB. To se Karlovarských dotklo. Rozzlobilo to také Zlatka Červeného, který po svém propuštění z jáchymovského vězení za Slavii hrál. „Kluci, jdeme do redakce,“ zavelel. Ta se tehdy nacházela na Václavském náměstí. „Jsem z Karlových Varů a chceme mluvit s redaktorem, který nakreslil tenhle obrázek dresu s nápisem BLB.“

Oslovený redaktor zřejmě pochopil, co by mohlo následovat, vzal do ruky telefon, ale hovor jen předstíral. „Není tady,“ slyšeli za chvilku z jeho úst rozzlobení hokejisté. Všem se nakonec ulevilo. Znali povahu Zlatka Červeného a jeho temperamentní jižanský původ. Dokázali si představit, co by následovalo.

Jiří Feureisel

Hokejista i fotbalista. Sportovec. Vždyť ještě na začátku devadesátých let hrál závodně stolní tenis. Na Karlovarsku také dodnes patří k nejznámějším sportovním legendám.

V Karlových Varech se učil malířem porcelánu a společně s dalšími učni hrával hokej na rybníku v Rybářích, kde je teď koupaliště Rolava. Pak se osmělil a šel hrát za Drahovice, které hrály okresní přebor. Když jej vyhrály, všimli si Feureisela funkcionáři Slavie a on přestoupil. Do mužstva, které se připravovalo na první ligu. Ani tady se neztratil.

Ve Slavii odehrál dvě sezony, pak musel na vojnu, kde si zahrál nejvyšší soutěž za Tankistu Praha. Po skončení vojenské služby se ale hned vrátil do Varů, kde odehrál v nejvyšší soutěži další dvě sezony. Na tragický ročník 1955 - 56, kdy mužstvo sestoupilo, velice nerad vzpomínal. „Byla to smolná sezona s mnoha zraněními,“ vzpomíná na zlomenou ruku Náprstka nebo zlomenou nohu Macelise. Jeho samotného vyřadila ze hry zlomenina klíční kosti a později operace kolene. „Bylo to na jeden tým moc smůly najednou. Hráčský kádr byl úzký, jen dvě pětky.“

Feureisel měl vytříbenou techniku a účinnou, pro mnohé brankáře obávanou zbraň: střelbu zápěstím, kterou odkoukal od Josefa Stocka. Aniž by mu to některý z trenérů doporučoval, pilně střelbu trénoval. Posilovna tehdy nebyla, tak zvedal těžké židle, předpažoval s nimi, a v síle a výdrži pak téměř neměl soupeře.

Hokeji zůstal věrný pětadvacet let. Navzdory své druhé velké lásce - fotbalu. Jako československý reprezentant byl s míčem ještě známější než s hokejkou. Vždyť se o něj také přetahovaly Sparta se Slavií. On však zůstal věrný Karlovým Varům.

Vladimír Šuchman

V brance reprezentačního výběru ČSR se plzeňský odchovanec objevil už v sedmnácti letech, tehdy se dostal také do prvního týmu Plzně. Do Karlových Varů zavála Šuchmana až vojenská služba v Dukle Litoměřice, která ho uvolnila do karlovarského Dynama na hostování. Na chvilku, Šuchmana to táhlo do Plzně. Tady hrál až do ledna 1961, kdy se vrátil znovu do Varů. Aby v brance postupně nahradil ostříleného Miloslava Buriana. Šuchman nakonec odchytal v karlovarské brance dvanáct sezon.

Jan Jánský

Do Karlových Varů se přistěhoval po válce z Luňan, menší obce mezi Plzní a Klatovy. Když nastoupil do školy, bylo ve třídě pět kluků. Každý další den se však objevil ve třídě další žák, pohraničí se bouřlivě osidlovalo. Jako školák chodil Jan Jánský bruslit na kluziště Malé Versailles. Právě tady se potkával se staršími kluky, kteří hráli hokej. Bylo jen otázkou času, kdy se také on přihlásí do oddílu. V roce 1948 už nastupoval za dorost karlovarské Slavie. Pilně navštěvoval tréninky, bruslil a piloval střelbu. Do prvního týmu si Jánského vytáhl kouč Šafránek v sezoně 1950 - 51. V roce, kdy Karlovy Vary poprvé hrály nejvyšší soutěž. Po boku Macelise a Robětína se rychle zdokonaloval na postu obránce. Z Karlových Varů neodešel ani v dobách, kdy se převlékal do vojenského sukna. Dva roky hrál za PDA Karlovy Vary, vojenský sportovní oddíl bez trenéra i jiného vedení. Hráčům však bezvládí nevadilo, stačilo, že mohou provozovat svůj oblíbený sport. Pro klub také sami sháněli posily. Jánský přitáhl do týmu třeba Miloslava Procházku, posledního z pětice vyvolených ve druhém dílu našeho seriálu.

Dres Dynama navlékl znovu Jánský i v nešťastné sezoně 1955 - 56, kdy Karlovy Vary sestoupily z nejvyšší soutěže. A vydržel v něm dalších deset sezon. Až v autobuse cestou z jednoho utkání se rozhodl, že s hokejem skončí. Neměl motivaci. Ráno zašel za trenérem a oznámil suše: „Já končím.“ Odevzdal výstroj a už nenastoupil. Po nějakém čase se však přece vrátil. Jako trenér mládeže i prvního týmu Varů.

Miloslav Procházka

Všestranný atlet reprezentoval kraj v mnoha sportech. Hrál hokej, fotbal, lyžoval, účastnil se letních i zimních branných závodů. S hokejem začal až ve třinácti letech, ale okamžitě se do něj zamiloval. Jako dorostenec chodil na zimní stadion už v šest hodin ráno. Každý den, do půl osmé. A pak rychle do školy. Když nebyl led, trénoval u Nádvorníků střelbu z prkna na terč zavěšený do hokejové branky. Společně s Nádvorníkem a Náprstkem.

Do karlovarského áčka povolali Procházku na začátku letní přípravy v roce 1953. Všichni mazáci tehdy nosili krásné kožené bundy s našitou trikolorou. Aby měli nováčci co závidět. Opičili se po nich alespoň modrými bundami, které jim ušila manželka O. Hegera. Kožených bund se však nakonec také dočkali, když je sehnal R. Robětín.

Na starších hráčích však obdivovali mladíci také hokejové dovednosti. Freibergovo bruslení, Kollerův přehled a hokejové myšlení, Šináglovu bojovnost a věrnost klubu i městu. Tu Procházka projevil při návratu z vojny. Do vrcholového hokeje ho lákal Litvínov. Nabídka to byla velkorysá, ale Procházka se nerozhodoval dlouho. Chci vrátit do Karlových Varů nejvyšší soutěž, vzkázal do Litvínova. Po Šináglovi převzal kapitánskou pásku a hokeji se aktivně věnoval až do sezony 1965 - 66. Také potom se však staral o slávu hokeje na Karlovarsku.