Bednář září v reprezentaci. Neskutečný pocit, říká o ovacích
Na prostorných tribunách piešťanského zimního stadionu si skauti pečlivě zapisovali do notýsků. Především o hráčích z prvních dvou českých formací určitě nějakou tu stránku zaplnili, ale na mladíka v brance si museli nechat hodně místa. Samozřejmě, zářili i další čeští reprezentanti, nicméně Bednář si říkal o pozornost největší. Famózním výkonem vychytal výhru 3:2 nad Američany a ve dvou dalších zápasech nepustil ani gól. Trofej pro nejlepšího brankáře turnaje pak neměla kam uhnout. „Ani tak nezáleží na tom, že jsem byl vyhlášený nejlepším gólmanem, nebo na těch dvou čistých kontech. Hlavně je důležité, že jsme vyhráli. To je to, co jsme všichni chtěli. Na turnaj budu mít krásné vzpomínky, protože vyhrát ho je obrovská pocta a jsme hrozně rádi, že se nám to povedlo,“ rozplývá se Bednář v rozhovoru pro hokej.cz. A jedním dechem nezapomíná poděkovat spoluhráčům. „Kluci mi obrovsky pomohli, zblokovali spoustu střel. Určitě bych to bez nich nedokázal,“ říká.
Největší šichtu měl na úvod proti individuálně fantasticky vybaveným Američanům. S nulou v bitvě s Německem (1:0) měl paradoxně nejmíň práce, protože tu odehrál celý tým naprosto zodpovědně. „Od té doby, co jsme dali góla, jsme je prakticky k ničemu nepustili. Možná až v závěru, a to jsme si taky pohlídali. Neměli žádnou vyloženou šanci na to, aby vyrovnali,“ vzpomíná. Švýcaři ho prověřili mnohem víc, skóre 5:0 v tomhle případě hodně mate. „Víc se tlačili do brány. Byli takoví přímočařejší, většinou hned stříleli, moc nekombinovali. Ale znovu musím pochválit kluky, protože co v poslední třetině zblokovali, to bylo neskutečné. Nemusel jsem předvádět takové zákroky jako s Američany,“ shrnuje poslední bitvu turnaje.
Jan Bednář má obrovskou výhodu ve fyzických parametrech. Jeho 193 centimetrů jednoduše může za to, že je v brance všude. Nepotřebuje plýtvat energií na pohyb navíc, působí neuvěřitelně klidným dojmem. A to třeba i když jeho spoluhráči sem tam chybují. Že by je snad okřikl? Rozhodně ne. „Já se moc do hráčů nepletu. Myslím, že ačkoli je gólman součástí týmu, tak by měl být trochu stranou, odvádět si tu svoji práci a soustředit se sám na sebe. To se snažím dělat a musím říct, že na tomhle turnaji mi to docela vyšlo,“ přemýšlí. Aby ne. Vždyť neměl jediný slabší moment, nepustil jediný – byť jen vzdáleně – lacinější gól. Nic, co by mohlo nahlodat jeho sebevědomí. „To bych ani neřekl. Měl jsem slabší momenty, jenom možná nebyly tak vidět, protože kluci mi pomohli,“ opakuje. Je pravda, že hlavně do amerických střel skákali hráči po hlavě a taky tím zabránili spoustě gólů.
Pohled do kolonky skóre ukazuje, v čem Češi předčili konkurenci. Dostali jenom šest branek, dvakrát méně než Američané, kteří byli v tomto ohledu druzí. Přitom by nikdo neřekl, že jejich tým nemá šikovné střelce a že by měl jenom bránit. „Je to jak kdy, každý zápas je jiný. Zrovna na tomhle turnaji jsme hráli hodně dobře do defenzivy a pak když jsme propadli, tak jsme tam byli my gólmani. I Čája (Pavel Čajan) podal dobrý výkon,“ zmiňuje parťáka, jenž odchytal zbývající duel se Slováky.
Brankářská situace v ročníku 2002 tak vypadá hodně zajímavě. Přitom start loňské sezony v šestnáctce ještě ničemu takovému nenasvědčoval. Teď jsou tady ale dva špičkoví gólmani – právě Jan Bednář a k němu třinecký Nick Malík, který už je trvale usazený o kategorii výš. Třeba na World Hockey Challenge by ho trenéři klidně mohli povolat. Ale to by asi znamenalo sebrat Bednářovi aktuální roli jedničky... Měli by na to srdce? „Já se na něj moc nesoustředím, snažím se soustředit sám na sebe. Makat každý den, abych byl čím dál lepší. Rezervy tam budou vždycky, vždycky je na čem pracovat,“ odvětí Bednář. Je vidět, že výkony v Piešťanech ho před dalšími turnaji „na hrušku“ neposadily. „Pokud bych byl nominovaný, určitě se těším. Já jsem hrozně rád za každou nominaci do repre. Ať už moje role v týmu bude jakákoli, tak se ji budu snažit plnit na sto procent, abych byl týmu prospěšný,“ hlásí s pokorou.
Karlovarský gólman to měl geograficky do Piešťan dost daleko. Přesto si mohl připadat jako doma. Za hranice totiž vyrazily desítky českých rodičů a příznivců, jejichž podporu hokejisté hodně cítili. „Bylo to neskutečné, fandili celé čtyři zápasy. Patří jim obrovský dík, protože se hraje mnohem líp, když vás z tribuny někdo podporuje, než když někdo řve proti vám,“ vzkazuje Bednář. Jakmile po každém vítězném zápase odpadla nutná koncentrace a z hráčů vytryskly pozitivní emoce, už byl čas, aby si to všechno vychutnal i jindy uzavřený chlapík. Fanoušci mu jasně dali najevo, že právě on pro ně byl v Piešťanech velkým hrdinou. „Je hrozně příjemné, když vás vyvolávají. Každému bych to přál, aby byl takhle vyvolávaný od fanoušků. Patří jim obrovský dík, protože já jsem tohle ještě nikdy nezažil. Jsem rád, že mi to tady umožnili,“ dodává vytáhlý sympaťák.
