po 29.7.2019 | Jiří Kubát

Pohled Jiřího Kubáta

V letní přípravě kluci poctivě trénují. Chtěli jsme jim nějak zpestřit přípravu a taky změnit prostředí. Měli jsme několik variant, ale hlavně nám šlo o to trochu si to užít. Nakonec vítězný návrh podal Tomáš Lengö (Langoš) a to jet na vodu. Přebil i návrh hlavního trenéra jet na prodloužený víkend do Paříže. Musím konstatovat, že během vodáckého víkendu jsem si na to, že jsme mohli jet do Paříže, několikrát vzpomněl. Protože nás jelo celkem 28 hráčů a 4 dospělí, rozdělili jsme se do 4 týmů. Rozdělení proběhlo formou draftu a to zhruba týden před odjezdem. Draft byl napínavý a nikdo předem neprozrazoval svoji taktiku výběru. Během následujícího týdne týmy pracovaly na přípravě (kdo co vezme, týmový design a podobně). Jeden tým měl dokonce vlastního šerpu. Byla to funkce dobrovolná a plnil ji s nadšením za každé situace.

Langoš připravil plán cesty a nikdo z nás netušil, jak je ten plán ambiciózní.

První den jsme se sešli v KV areně s kompletním vybavením. Pak přesun (již po týmech) pěšky na Horní nádraží a následně vlakem do Kynšperka nad Ohří. Už při cestě na nádraží nám začalo docházet, že na to, co nás ještě čeká, jsou batohy dost těžké. Večer nás při stavění stanů v kempu pozorovali zkušení vodáci a po delší chvíli zábavy na náš účet se přišli zeptat, co jsme zač. Fajn chlapíci. Když jsme jim řekli, že jsme hokejky, že většina jede na vodu poprvé, že všechny věci si bereme s sebou do lodí a že nás čeká druhý den cesta do Lokte, tak je to pobavilo. Pak nám popřáli hodně štěstí a jen tak utrousili, že jsme si vzali velké sousto. Přes noc proběhlo mezi týmy pár kanadských žertíků. Někomu zvlhl spacák, někomu se ztratily věci ze stanu a někomu i člen týmu. Aby to bylo ještě trošku dobrodružnější, tak celou noc silně pršelo.

Druhý den začal optimisticky. Přestalo pršet a teplota se začala z 8℃ šplhat nahoru. Přivezli nám lodě, barely a začali jsme balit. Bohužel až teď jsme pochopili, jak jsou barely malé. Bylo nutné rozhodnout, co půjde do barelu a co bude přímo v lodi s tím, že to s největší pravděpodobností suché nezůstane. Ta parta vodáků ráno vstala, všechny věci si naložili do dodávky a odvezli si je do Lokte. Do barelu si dali jen mikinu a peníze. Bylo naprosto jasné, že je to minimálně váhová výhoda. Tak zabaleno, nástup do lodí a vzhůru do Lokte. Podle vodácké mapy měla cesta trvat 6 hodin v pohodovém tempu. Je to přece po proudu a vlastně z kopce. Byli jsme v klidu. Máme dost času. Kluci se rychle sžili s loděmi a oproti plánu, že nebudeme sjíždět jezy, jsme sjeli všechny mimo těch, které se opravdu musely přenášet. Cvakly se asi jen 2 posádky, ale mokří byli skoro všichni. Během cesty totiž probíhaly vodní útoky na nepřátelské lodě. Cesta ubíhala, ale o dost pomaleji než jsme čekali. Pádlovali jsme 10 a někteří až 11 hodin. Těch 28 km po vodě, s plně naloženou lodí, bylo opravdu náročných. Příjezd do Lokte ale stál za to. Průjezd pod hradem a k tomu hudba z amfiteátru, kde probíhal koncert, byl opravdu úžasný. Bohužel hned následoval další zážitek, kdy se musel přenášet opravovaný jez a táhli jsme lodě po souši asi 300m. Přijeli jsme do kempu úplně vyřízení. Bolely nás ruce, ramena a taky zadní část těla. Postavili jsme stany a šli něco sníst. Zanedlouho si nás v kempu našli naši známí vodáci a rychle se snažili spočítat, kolik nás dorazilo. K jejich úžasu jsme byli komplet. S notnou dávkou respektu nám pogratulovali. Vůbec nevěřili, že dojedeme. Počítali s tím, že minimálně 4 lodi zůstanou už na první zastávce, kde jsme obědvali. Potěšilo nás to. Většina kluků šla brzo spát a jen pár se šlo podívat večer do Lokte, kde byl koncert. Jediný šerpa do noci kontroloval, jestli mají všichni suché věci a ručníky na ráno.

Třetí den začal standardně. Zabalit, naskákat do lodí a hurá do Karlových Varů. Přišlo nám to strašně krátké. Jen 14 km. Ve Varech vrátit lodě, zabalit vše suché i mokré do batohů, co se nevešlo vzít do ruky a pěšky na Vítkovu horu. Batohy nám těžkly na ramenou a v úmorném vedru ten kopec nebral konce. Jdu, trpím a zezadu se v pravidelných intervalech ozývá „už tam budeme?“. Konečně nahoře. Proslýchá se, že šerpa si cestou na Vítkovku žongloval s osmi spacáky, k tomu čtyřmi stany a ještě si u toho zpíval. Fakt ďábel. Odpoledne fotbálek a večer grilovačka. Do půlnoci byli všichni ve spacáku. Kluci byli tak utahaní, že už ani nestavěli stany a spali jen tak. Jen šerpa ještě chvíli udržoval oheň, aby se všem dobře spalo.

Poslední den je tu. Snídaně, fotbálek, volejbal, grilování k obědu, zabalit a pěšky z Vítkovy hory na KV Arénu. Neskutečné vedro a my šlapali s plnou polní. Krátké osvěžení zmrzlinou ve městě, a znovu batoh na záda. KV Arénu jsme vyhlíželi s nadějí, že už je to jen kousek. Konečně! Červenošedá stavba začala prosvítat mezi stromy. Jsme u cíle. Všichni unavení, špinaví, ale zdraví a hlavně šťastní. Kluci to zvládli výborně. Hlavní trenér oznámil klukům, že mají v pondělí volno. Přijali to s nadšením. Naklonil se ke mně a říká: „Dal jsem jim volno, protože nevím, jestli ráno dokážu vstát. Jsem úplně vyřízený“. Odvětil jsem: „Jsem na tom úplně stejně“.

Hodnocení

Když mám akci zhodnotit, tak musím říct, že to bylo hodně náročné, ale fakt výborné a užili jsme si to. Langoše jsem cestou několikrát proklínal a nakonec jsem ho musel pochválit. Vymyslel, připravil a zrealizoval to perfektně. To, že jsme nevěděli, do čeho jdeme, bylo nakonec lepší, protože za těch pár dnů jsme si museli užít fakt „nekomfortní zóny“. Jsem rád, že jsme jeli na vodu a ne do Paříže. Protože jet s touhle partičkou do Paříže, tak nám určitě přišijí, že jsme zapálili Notre-Dame.

Fotogalerie

Zobrazit fotografie