čt 23.5.2013 | Jaroslav Kubricht

Honzo, kromě nižších soutěží v Kadani, Chomutově nebo Sokolově jste celou kariéru hrál jen za Karlovy Vary. Držela vás oddanost k barvám, které vás vychovaly?
V Kadani jsem byl pokaždé na hostování. Když jsem třeba nedostával tolik prostoru v Karlových Varech, tak Kadaň byla ideální na to, aby se do toho člověk opět dostal. A v Chomutově, tam jsem byl pomáhat, když se hrálo play-off.

Někteří hráči berou takové přesuny jako trest...
Já to bral vždycky jako za odměnu. Někteří to tak mají, já ne. Já si to vždycky užíval. Byl jsem například i v Sokolově. V době, kdy ještě nebývala taková omezení. Tam jsem si to také užíval.

A k těm karlovarským barvám. Je to srdeční záležitost?
O barvách to ani tolik nebylo. Přece jenom barva dresů se tu za tu dobu, co tu hraji, několikrát změnila (smích). Na led jsem poprvé vkročil někdy v šesti letech a od té doby jsem neměl potřebu jít někam jinam. Byl jsem tady doma.

Na střídačce v Plechárně, v pozadí kouč Radim Rulík

Vzpomenete si na své začátky?
K hokeji mě přivedl tatínek. Tenkrát se mě zeptal, jestli nechci zkusit hokej. Největší výhoda v té době byla, že hokej začínaly hrát děti, které tomu měly vztah přes rodinné zázemí. Byly hokejové rodiny. Dnes se jede od mládí na techniku, fyzičku. Dříve to bylo více uvolněné a osobitější. Kladl se důraz na děti, aby je to především bavilo.

Určitě jste několikrát zavítal i na pravý rybník. Jak vás kamarádi vnímali?
No, chtěli se vytáhnout. Brali mě jako kluka, který ten hokej hraje, a proto mě nešetřili. Jednou takhle jeden vystřelil, když jsem chtěl chytit kotouč před sebou, a po deseti minutách jsem jel na šití. Pak už se mi na rybník ani nechtělo. Někdy to bylo dost nebezpečné.

Na svojí první extraligovou trefu si vzpomenete?
Ta padla v Havířově. Vzpomínám si na ní, protože tu byl asi jen na jednu sezónu Pepa Podlaha, který hrál jinak v zahraničí. Jeli jsme spolu dva na jednoho na branku. Vystřelil na brankáře, a ten to vyrazil přímo přede mě. Tak jsem ho tam uklidil.

Jiní hráči o své první trefě dlouho přemýšlí. Vy jste si vzpomněl, jako by to bylo včera..
Já si na ten Havířov vzpomínám, protože jsem šel po utkání na svojí první dopingovou kontrolu. Možná si to pamatuji díky tomu.

Autogramiáda, na snímku s Lukášem Pechem, Jakubem Bauerem a Kamilem Tvrdkem

Dostupné statistiky vypovídají o 116 extraligových brankách, které jste vstřelil. Která byla ta nejdůležitější?
Pro mě byla důležitá každá branka. Když bych měl vybrat ale jen jednu, tak to určitě bude ta ze čtvrtfinálových bojů s Litvínovem. Byl to tuším poslední, rozhodující zápas, který skončil 3:2 pro nás a já dával právě ten na 3:2. Tenkrát mi to Kumi (Petr Kumstát) dal přímo před branku a já pak uklidil do prázdné kasy. Vím, že mě tenkrát chtěl Venca (Václav Skuhravý) radostí uškrtit, že jsem mu tu branku dal. Nevím, jestli byla nejdůležitější, ale rozhodně mě nejvíce potěšila. (Šlo o vítěznou branku v 5. čtvrtfinále v sezoně 2007/08, pozn. red.)

A jiný výrazný zážitek? Předpokládám, že to byl triumf ve finále o rok později.
Souhlasím a myslím si, že pro každého, kdo to tenkrát zažil s námi, to byl ten největší zážitek. Je to zážitek na celý život.

Pamatujete si ještě, jak jste tenkrát titul oslavili?
Pokud si dobře vzpomínám, tak mně se s titulem sešly narozeniny. Proto ta oslava byla dvojnásobná. Vím, že jsme šli do Evropáku a skončili jsme u Koníčka. Trvalo to asi dva dny. Ale to nevím jistě.

Vypadá to, že tenkrát se sešla parta lidí, která si náramně sedla?
Rozhodně. V té době jsme vymýšleli mnoho mimo volnočasových aktivit. Chodili jsme s kluky na paintball. Neměli jsme problém zajít všichni na pivo nebo na grilovačku. Tenkrát jsme se všichni díky takovým věcem uvolňovali a odlehčovali jsme atmosféru v kabině. Hlavně s tím přicházeli samotní spoluhráči, bylo to v nich.

22. 3. 2009 v semifinále proti Spartě odehrál 500. utkání v extralize. Oslavil je dvěma brankami.

V čem myslíte, že nastala největší změna? Jeden rok druhé místo, poté triumf a pak náhlý pád na dno. Přisoudil byste to něčemu?
V rozhovorech zaznělo, že tenkrát odešli kvalitní beci. Spíš jsme ale měli titulovou kocovinu. Mysleli jsme, že to půjde samo, a tím jsme vždycky zaspali začátky nových sezón. Pak už se to dotahuje špatně. Chtěli jsme hrát hokej, protože jsme mysleli, že to půjde samo. Už ten hokej nebyl z naší strany tak usilovný, jako když jsme urvali titul. Upustili jsme od toho, co nám napomohlo k úspěchům.

Zažil jste i přesun do nové KV Areny. Říkalo se, že hráčům nesedí vysoká teplota, která v Areně panuje.
On to byl pro nás celkově velký skok. Šli jsme do nového zázemí, kde najednou bylo všechno. Komfort o několik tříd výše. Bylo to pro nás nové. Na teplotu jsme byli zvyklí z jiných nových stadionů v extralize. Takže s tím jsme tak nějak počítali. Nejvíc to jde ale znát v létě. To je v KV Areně opravdu horko.

Změnila se i divácká kulisa, i když fanoušků chodí stále podobný počet...
Pro diváka to musel být velký skok. Jak z hlediska komfortu, tak z hlediska bezpečnosti, která byla v plechárně úplně jinde. Teď fanoušci dostali zázemí, mohou po celou dobu utkání sedět. Mají občerstvení, nečekají fronty na toalety. Mají kostku, na které vidí všechno. Ta atmosféra se stala více kulturní.

Na druhou stranu už diváci nejsou tak nalepení na mantinelu, neměli jste s nimi takový kontakt jako v Plechárně.
Když si to tak vybavuji, tak jsem si takové situace i užíval. Když například nalepíte protihráče na mantinel a on v plechárně dostal ještě druhou dávku od fanoušků, kteří byli ihned na druhé straně mantinelu. Takové chvíle si hráč užívá.

Kdy pro vás bylo nejšťastnější období z osobního hlediska? Bylo to, když jste hrál v první formaci s Vencou Skuhravým a Petrem Kumstátem?
Asi ano. Tenkrát jsme hráli první formaci. Pořád jsme byli na ledě. Kumi to tam prosvištěl, Venca si odstavil hráče za bránou a celkově to nějak klapalo. Ale spíše dávali branky oni dva, protože se jim moc nechtělo vracet a nechávali to na mě. Já tak musel hrát více dozadu (smích).

S kluky jste si zahrál i v jednom utkání za reprezentaci, doma v Plechárně. Jak vysoko toto ve své kariéře řadíte?
Národnímu týmu, když měl hrát proti Němcům, odpadli kvůli nemoci hráči. Tak zavolali nám. Přiznám se, že jsem byl z toho docela dost nervózní. Ráno mi zavolali, že hrajeme za nároďák, a šli jsme na led. Ale užil jsem si to. Byl plný stadion, diváci nás hnali. Byl to ohromný zážitek.

Jak moc vás v posledních sezonách limitovaly problémy se zády? Jak jste na tom se zdravím teď?
Ty problémy jsem měl v sezóně 2010/11, kdy jsem odehrál jen 32 zápasů. Posunula se mi plotýnka. Tehdy mě dali do pořádku v Motole, kam jsem musel na opich kortikoidy. Tehdy to byla příšerná bolest, mohl jsem jenom ležet a čekat, až ta bolest přejde. Ale potom mi v tom Motole strašně pomohli a během čtrnácti dnů jsem byl v pořádku, jak rybička. Od té doby jsem vlastně v pořádku a když opomenu zranění ramene (Jan Koštál se zranil v minulé sezóně ve 48. kole), tak jsem fit.

Jak na vás zapůsobila zpráva, že s vámi dál klub nepočítá? Bylo to pro vás zklamání nebo spíše něco, co jste očekával?
Já s tím tak trochu počítal. Poslední dobou jsem hrál čtvrtou formaci a výš jsem se nedostával. Špatně se sbíraly kanadské body a i kvůli tomu, to asi muselo přijít. Ale nejsem jediný. Letos nabude v platnost pravidlo mladých hráčů...

Jaké máte nyní plány a přání do budoucnosti? Zůstat v extralize, nebo raději v nějakém prvoligovém klubu co nejblíže Karlovým Varům?
Největším problémem je, že po téhle sezóně je strašně přesycený trh s hráči. Právě kvůli tomuto pravidlu se špatně hledá angažmá. Každopádně je můj agent v jednom kole a dělá, co se dá.

Jak se na nové pravidlo o nasazování mladých hráčů vůbec díváte?
Jsem názoru, že mladý hráč si musí své místo vybojovat a ukázat, že má na to, aby nastupoval za A-tým. Určitě je plus pro týmy, protože je mladí hráči vyjdou levněji a kluby ušetří. Kvůli těmto rozhodnutím je tu zapotřebí hráčská asociace, protože nás, hráčů, se nikdo neptá.

Je něco, co byste v hokeji ještě rád zažil?
Určitě bych chtěl zažít výhru alespoň ještě jednoho titulu. A dávat hodně branek.

Uvažoval jste už o tom, co by vás bavilo po skončení hráčské kariéry?
Nejlépe mi jde fitness. Tomu rozumím asi nejvíce. Tak asi nějakého specialistu přes fitness. My se vždycky bavíme s Romanem Proškem, že něco rozjedeme. Ale zatím se o tom jen bavíme (smích).

S Romanem Proškem a Martinem Zaťovičem

Co váš syn? Viděli jsme jej v hokejové přípravce. Chce být po tátovi?
Syn je v období, kdy ho zatím baví více sportů. Snažím se být rodič, který vede své děti ke sportu, aby se nenudily a měly pořád co dělat. I když v této době televizí a počítačů to jde opravdu těžko (smích). Možná přijde i období, kdy ho to přestane bavit a asi pak trochu na něj zatlačím, aby v něčem pokračoval. A jestli je po mně? Asi ano. Když je na ledě, tak hraje v mém dresu. Je tam v kolektivu dětí se stejnými zájmy a když není na hokeji, tak spolu hrajeme pozemní hokej na ulici, jezdíme hodně na kole. Teď jsme mu pořídili kolečkové brusle, tak si vyzkouší bruslit i mimo led.

Děkuji za rozhovor a přeji hodně štěstí!

Nashledanou!