st 29.9.2021 | Matěj Hodoval

Blanko, třetí místo v anketě Díky, trenére. Jak jste si tuhle zkušenost užila?
Já jsem si ten den užila, naučila jsem se hodně věcí. Věřím, že si to více užily děti, a to je dobře.

Jak si osobně ceníte takového ocenění?
Vzhledem k tomu, že to je taková obdoba Zlatého Amose, akorát pro trenéry. Není to jen pohled klubu nebo jednoho rodiče. Jsem moc ráda a vážím si toho. S pokorou ji přijímám.

Co říct o samotné té akci?
Už to bylo jen takové vyvrcholení té dvouleté spolupráce s celým týmem Díky, trenére. Mělo to být za odměnu pro nás a pro naše děti, takže doufám, že se to povedlo.

Byla jste před finále nervózní?
Já ano (smích). Myslím si, že taková zdravá nervozita, tréma je nutná. Zažila jsem to i při svých vlastních sportovních závodech, že to člověka nabudí, přinese to soustředění. Když to není moc, tak to pomůže k tomu lepšímu výsledku. Snad to i vtomto případě pomohlo.

Jaká byla atmosféra mezi trenéry? Spíše kamarádská, nebo jste soupeřili?
Kamarádi. Byli jsme rádi, že se po dlouhém čase vidíme jinak než na videích nebo v emailové korespondenci. Že se konečně vidíme naživo.

Jak probíhala příprava na ten finálový den? Kolik času zabrala?
Pro náš celý tým s dětmi to bylo dvakrát 60 minut v tělocvičně, což není moc na to, že jsme měli předvést osmiminutový program, který měl jak prezentovat ten sport samotný, ukázat tréninkovou práci, tak udělat show pro diváky. Myslím, že to kluci zvládli výborně.

Kromě dětí tam byli také rodiče v roli podporovatelů. Jak velká podpora to byla?
Já bych řekla, že jsme měli jednu z nejsilnějších fanouškovských podpor v hledišti. Neustále mě dojímali, měla jsem co dělat, když jsem na place viděla děti a rodiče, abych zatlačila slzy a umět souvisle, plynule mluvit, nemít v očích slzy dojetí.

Co na tom bylo nejnáročnější?
Asi koordinovat do odjezdu všechny součásti týmu, co se týká videa, nahrávky, nahrávky, složení, autobusu, děti, protože byly tří růžných věkových skupin. Zpočátku se znaly jen od pohledu, ale já jsem potřebovala, aby spolu kooperovaly, kamarádily, tak jsme zezačátku museli zařadit i nějaké sociální hry na to, aby se poznaly. I tohle pro mě byla taková výzva na ten den, aby se poznaly děti klubově skrz kategorie, třeba i když se tady potkají, tak aby si něco řekly. Myslím si, že to je v rámci klubu důležité.

Vyskytly se během přípravy nějaké trable?
Měli jsme trable s autobusem, parkováním. Nestihli jsme úplně v té velké hale vyzkoušet to, co jsme měli nachystané. Tím ale, že kluci jsou opravdu zvyklí dávat pozor na trenéra, když něco vysvětluje, tak už máme prvky, které v tréninku běžně používáme pod skrytými názvy. Řeknu žebřík nebo semafor a všichni ví, co mají dělat. Vždy říkám, že potřebují, aby děti měly do tréninku z toho cvičení představu, prožitek a aby vznikla nějaká pravidla. Z té každodenní práce, která se tam dělá, je jednoduché si vzít pár věcí a promítnout to do toho. Bylo to díky tomu efektivnější.

Podařilo se to?
Myslím si, že v rámci této akce určitě. Děti znají vzájemně svoje jména, říkají si i přezdívkami. Mladší si hlídali starší, ti naopak dávali pozor na ty mladší, takže já jsem byla tak trochu bez práce (úsměv).

Byly někdy pochyby, že to třeba nevyjde podle představ?
Vůbec tam nenastal okamžik, kdy bych zpochybnila, že se to nepovede. Jenom jsem, a to je tím, jak jsem precizní sama k sobě a k věcem kolem sebe, neustále dávala pozor, aby byly čitelné ty organizační věci – kdo má být kde a podobně. Aby všichni znali program a nestaly se organizační nehody, které by pal vedly k nějakému neúspěchu.

Dokázala jste si to i přes toto všechno užít?
Ta druhá polovina “soutěže,“ kdy už to byl los a náhoda – jaké děti si vylosujeme, jak to bude probíhat. Už to nebylo hodnocení trenéra, ale spíše takové užití si aktivity, tak tam už jsem byl ve svém živlu, bylo mi dobře a byla mi úplně jedno, jestli budeme první nebo čtvrtí.

Můžete popsat, jak to všechno probíhalo a co všechno na vás čekalo?
Po příjezdu zkouška, seznámení s prostory, vyřešení programových záležitostí, takže my trenéři jsme mohli být na semináři různých her. Pak jsme měli své organizační schůzky, abychom věděli, co nás čeká, třeba z rozhovorů a natáčení, zkrátka z povinností, které tam ti trenéři měli. Děti měly vždy patnáct minut na představení sportu. Byl tam nacvičený program, pak jsem dostala partnera a musela jsem zodpovídat otázky. Poté jsme si užili ostatní týmy, fandili jsme jim a podporovali je. Kluci měli navíc dostatek prostoru jít si ven zahrát fotbal, hokej, protože to bylo v areálu Sparta areny, kde ty možnosti jsou. V pauzách tedy nelenili. Bylo tam také hudební a divácké vystoupení, takže i naši fanoušci si přišli na své.

Jaké byly ohlasy na vaše umístění?
Díky všem médiím, které máme dostupné, jsem byla příjemně bombardovaná pochvalami, smajlíky, sluníčky, palci nahoru… Nemůžu říct, že to člověka netěší. Těší a všem děkuji.

Co bylo pro vás osobně nejtěžší? Byla to ta improvizace s cizími dětmi?
Ne (úsměv). Pro mě bylo poměrně složité v krátkém časovém intervalu, což je září, kdy děti nastupují do škol a klubově začíná sezona, dát dohromady tři věkové kategorie a dát s nimi dohromady program.

Objevilo se tam více sportů. Který nejvíce zaujal a komu jste přála vítězství?
To je velmi těžké. Myslím si že i proto ta porota neuděluje a sama nerozhoduje o absolutním vítězi, nechává to té náhodě. Je těžké to hodnotit. Prezentace byla zajímavá od všech účastníků, kteří tam byli. Byla velmi specifická třeba u jachtingu, u kterého jsme všichni čekali, s čím přijde. Přijeli se svými jachtami, ale na kolečkách a už nemuseli dělat vůbec nic (smích). Některé sporty to mají na prezentaci jednoduší, někteří to měli složitější.

Lákalo by vás některý z těch prezentovaných sportů vyzkoušet?
Mimo toho jachtingu jsem zkoušela asi všechny sporty. Asi ten jachting!

Pojďme nakonec shrnout účast v projektu Díky, trenére. Co vám to dalo? Jak je prospěšný projekt sám o sobě?
Myslím si, že projekt je prospěšný pro prezentaci sportu jako takového. Je stále na čem pracovat v té naší zemi – jak podporovat sporty, jak rozdělit třeba i financování sportu, koho nepodporovat. Jak je například zastoupení jednotlivých sportů v regionech, Karlovarský kraj je na to, co nabízí rodičům s dětmi, velmi chudý. Na to zveřejnění, že u dětí jsou trenéři, kteří jim kolikrát bez nároku na odměnu věnují čas a energii. Pro společnost je důležité, aby nebyl vidět jen profesionální sport.