Trénovat doma ve Varech? Moc si tu příležitost užívám, říká Jakub Grof
Jakube, vrátil jste se po tolika letech zpátky domů do Karlových Varů. Jak si to užíváte? V první chvíli jsem byl trochu nervózní, protože momentálně žiji na Moravě. Po rozmluvě s manželkou a vlastním uvážením přišlo obrovské nadšení. Poslední týden před nástupem byl poněkud hektický a nervy pracovaly. Když jsem se pustil do práce, tak ze mě všechno spadlo. Práce, která se tu začala dělat, dává smysl a z mé strany panuje spokojenost.
Žijete na Moravě, jak tedy zvládáte cestování nebo jak to aktuálně řešíte s bydlením? Je to v pohodě, s manželkou jsme si za těch několik let zvykli, že občas nejsem doma. Bereme to jako součást mé práce a neřešíme to, je to realita. V Karlových Varech mám rodinu, tudíž to není tak zásadní, jako by to bylo, kdybych šel někam jinam po Čechách.
Je pro vás splněným snem trénování extraligy v Karlových Varech? Na rovinu, velké trenérské sny jsem neměl. Do trenérské práce jsem vstupoval se štěstím, protože když jsem končil hráčskou kariéru, dostal jsem velmi zajímavou nabídku z Přerova, kde si mě kluci vytáhli na pozici asistenta k obráncům. Ani oni nevěděli do čeho jdou. Během tří let jsme započali práci, kterou jsme ukončili 20. prosince loňského roku. Byl jsem domluvený s mládeží, ale nabídka z Karlových Varů přišla jako blesk z čistého nebe. Bral jsem to jako odměnu za dvouapůlletou odvedenou práci. Byla to příležitost, která měla přijít, přišla a užívám si ji.
Jak se zrodil váš návrat do lázeňského města? Návrat byl jednoduchý. Když jsem skončil u Áčka v Přerově, s manažerem mládeže jsme byli domluvení na dalším pokračování. Nabídka to byla velice zajímavá, ale dohodli jsme se, že pokud se ozve někdo se zajímavější nabídkou do poloviny dubna, tak bychom se domluvili, co bude dál. V polovině března se ozval Venca Skuhravý, se kterým jsem tu hrával. Dal mi nabídku, kterou jsem přijal během několika málo minut bez velkého rozmýšlení. Následná domluva ohledně detailů byla velice rychlá.
Trenérský tým tvoříte také s Václavem Skuhravým a Pavlem Kněžickým, kteří jsou místní. Je to výhoda? Určitě ano. Venca je místní legenda, Pavel Kněžický pracuje v klubu už dlouhou dobu. Jsou to kluci, kteří to tu dobře znají, což je vždycky do plusu. Já jsem se vrátil, znám to tady. David je podle mého velice komunikativní a je to profesionál, zkušený trenér, líbí se mi jeho přístup k práci. Během prvních týdnů jsme se trochu poznali a přijde mi jako klidný kouč, což je podle mého názoru ideální pro práci v týmu.
Berete to jako velký závazek, že byste chtěl právě doma v Karlových Varech uspět? Přiznám se, že takové věci jsem řešil, když jsem byl v roli hráče. Kariéra byla pro mě zajímavá, ale člověk z toho vždy může dostat víc. Když se zpětně ohlédne, tak zjistí, jak a proč měl něco dělat jinak. Tohle poučení si beru do trenérské práce. Žádný tlak na svojí osobu nebo na svou práci si nepřipouštím. Snažím se pracovat tak, jak umím a dávám do toho maximum, což je zřejmě pro všechny přirozené. Nepřipouštět si tlak, být nad věcí. Je to sport, je to hokej. To se nikdy nezmění.
Hráčskou kariéru jste v Karlových Varech odehrál převážně ve staré hale v Plecharéně, jak moc se klub od té doby změnil? Klub udělal spoustu kroků dopředu i díky tomu, že se před pár lety podařilo postavil krásnou multifunkční arénu, ve které jsem byl tedy jen párkrát jako divák a hráč. To je základ úspěchu, protože podmínky pro hráče a potažmo pro fanoušky jsou jinde. Na všechno si lidi i hráči musí zvyknout, myslím si, že ta doba je už tak dlouhá, že klub využívá na 100% příležitostí, které fanoušci, hala nebo město nabízí.
Kdo v klubu zůstal z lidí, co si pamatujete z hráčských dob? Moc se jich nezměnilo. Valná většina lidí, ať už od vedení po kluky v kabině jako jsou kustodi, kteří tu jsou už delší dobu, byť dřív nepůsobili na této pozici. Bylo milým překvapením setkání, které tu proběhlo, přivítání bylo příjemné.
V KV Aréně jste poprvé jako trenér Energie, jaké pro vás bylo sem jezdit v pozici soupeře? Extraligový zápas jsem tu odehrál jeden se Zlínem, ten jsme vyhráli. V té době jsem to bral hodně prestižně, protože v daném věku, ve kterém jsem byl a v té situaci, jsem utkání chtěl vyhrát. Cítil jsem větší nadšení nebo rivalitu, byť to byl jrn jeden zápas. Poté jsme tu byli na přátelských duelech s Chomutovem nebo s Německem.
Jste místním odchovancem, jak vzpomínáte na své začátky? Dnes jsme na to před rozhovorem vzpomínal, když jsem jel kolem starého stadionu na kole. Je to plechárna, ale původně to “plechárna” nebyla, protože oplechování se přidalo až kolem roku 2000, možná 1998. Do té doby tam byly takové skleněné obrovské luxfery, tudíž tam kolikrát svítilo dost sluníčko. Pamatuji si, že tam byla jedna tribuna a kanceláře, to bylo všechno. Když jsem začínal, tak si vzpomínám, že střechou trochu teklo, ale v roce 1992 - 1993 začal karlovarský hokej nabírat na síle a přidávali se sponzoři. Klubu se podařilo nastartovat takovým stylem, že zakotvil v extralize. Pro Vary je to jedině dobře.
Vzpomínáte si na svůj první extraligový zápas? Pamatuji si ho hodně přesně. První zápas, kdy jsem tedy jen seděl na střídačce, byl s Litvínovem. To bylo v sezoně 1999/00. A následující sezonu se zranil Roman Žák v utkání se Vsetínem, kdy nešťastně upadl na tyč a roztrhl si obočí a čelo. Pod panem Říhou jsem dostal první dvě třetiny. Vybavuji si i první kontakt s pukem, který byl pěkný oběhlík až na zakázané uvolnění (smích). Postupem času se pro mě první sezona stala nejméně náročnou.
V první sezoně se vám podařilo také skórovat… Ano, vstřelil jsem gól Petru Břízovi v zápase proti Spartě. Nahrával mi Jarda Kverka a bylo to z mezikruží asi ve třetí třetině. Na to asi nikdy nezapomenu (smích).
Jako obránce vás to vždy táhlo do útoku. Je to něco, co od svých obránců nyní vyžadujete? Hodně se o tom mluví jako o moderních becích. Máme dané ofenzivní obránce, kteří jsou šikovní i do přesilových her, ale většina beků se v dnešní době zapojuje také do útoku. Jsou beci, kteří jsou spíše defenzivní a jsou stejně důležití. Není to o tom, že by se všichni zbláznili a začali útočit. Člověk pro to musí mít nějaký cit a umění číst ve hře. Převládá ofenzivní pojetí, respektive pojetí pět dopředu a pět dozadu.
V sezoně, kterou jsme zmínili, jste si zahrál dokonce na mistrovství světa U20, ale hrál jste i o udržení v extralize. Bylo to pro dvacetiletého hráče náročné? Byl to zajímavý rok. Dodělal jsem maturitu a začal jsem hrát v Kadani. V Karlových Varech se zranili obránci a dostal jsem tu příležitost hrát extraligu v týmu, který byl složený pro play-off, což se nepovedlo. Došlo ke změně trenérů. Po listopadovém srazu U20 nás tu přivítal nový, kterým byl Radim Rulík, jenž musel opustit trénování dvacítky, kam dorazil taktéž nový asistent Pavel Hynek. V sezoně jsem pravidelně nastupoval v extralize a následně jsem dostal pozvánku na kemp před mistrovstvím světa. Podařilo se mi prosadit mezi osm obránců. Byl to pro mě moment, který byl velice zajímavý. Bylo přede mnou šest až sedm beků s obrovskou kvalitou. Už jen to, že jsem se dostal na mistrovství světa, bylo velkým zážitkem a dodnes si toho velice vážím a jsem rád, že jsem se potkal s hráči, kteří v té kariéře dokázali spoustu velkých věcí jako je Tomáš Plekanec a další kluci, jenž se následně prosadili v NHL.
Jaká byla ta následná extraligová baráž? Člověk to v tomto věku moc nevnímá. Je to o starších klucích nebo minimálně v té době to tak bylo. Náročné to ale bylo, protože celá sezona se nepovedla a Chomutov v té době měl tým, který hrál dlouho spolu. Měl výbornou partu a kvalitního trenéra. Chodili mraky lidí, naštěstí se Karlovým Varům podařilo extraligu zachránit 4:2 na zápasy. Éra, která započala úspěšnou baráží, ve výsledku skončila o pár let později mistrovským titulem.
S Karlovými Vary jste získal stříbrnou medaili v sezoně 2007/2008, byla ta zlatá medaile z mistrovství světa dvacítek největším kariérním úspěchem? Ano, určitě ano. To byla sezona zrcadlově odlišná od té barážové. Sešel se tým, který táhl dohromady a měli jsme výbornou partu. Bylo to první regulérní play-off pro Karlovy Vary. Ve čtvrtfinále se nám podařilo překonat Litvínov, kde to bylo opravdu hodně vyrovnané. Nejdůležitější zápas byl pátý, který se konal ve Varech. Moc se nám nevedlo, ale nakonec jsme ho zvládli a série se dotáhla. V semifinále jsme narazili na České Budějovice, které byly totálním favoritem, protože vyhrály i základní část. Hodně se mluvilo o tom, že Budějovice jsou favoritem na titul. Jenomže my jsme nadšením, s Lukášem Mensatorem v bráně a klukama, co předváděli výborné věci, dokázali postoupit až do finále. Celá sezona byla velice příjemná a úspěšná.
Další ročník jste započal v Energii, ale v půlce jste odešel do Chomutova. Mrzelo vás hodně, že jste na konci sezony nezvedl pohár nad hlavu? Mrzelo mě to, ale klukům jsem to opravdu přál. Ukápla mi slza, říkal jsem si, že jsem tu mohl vydržet. Takové věci se dějí. V té době mi dávalo největší smysl přestoupit do Chomutova, který chtěl hrát o postup do extraligy a bylo tam velké vytížení. Hokej se hraje proto, abychom ho hráli a ne abychom byli pouze trpěliví a já jsem chtěl hrát. Člověka to na jednu stranu mrzelo, ale to, že se podařil titul, bylo báječné.
Jak vzpomínáte na první trenérskou tříletou štaci v Přerově a co vám přinesla? Měl jsem velké štěstí. Oslovil mě současný manažer Hanák s nabídkou. Na ten post jsme byli tři a kluci, kteří tam působili, si vybrali mě. Musím říct, že Vladimíru Kočarovi s Jirkou Sklenářem, Jakubem Fryčem a Vítem Černohousem opravdu děkuji za dva a půl roku. Jsou to kluci, kteří hokejem žijí. Měli jsme na něj stejný pohled a myslím si, že jsme si ve výsledku pomohli navzájem. Dodnes jsme v kontaktu a budeme už asi napořád, protože se z nás stali kamarádi. To, že se nám sešla dobrá parta v kanceláři, byl základ k tomu, abych se mohl posunout na pozici, ve které jsem nyní.
Jaké jsou ambice do nové sezony v Karlových Varech? Na tuto otázku se často používají klišé typu, že se chceme prezentovat nějaký stylem a podobně. Já bych chtěl klukům, co tu máme, přát zejména zdraví, protože to je nejdůležitější a my uděláme všechno pro to, aby zdraví byli a měli zdravou chuť do hokeje. Pro hráče přichází určitá změna, tréninky se pravděpodobně změnily a další změny nastanou na ledě, kdy každý trenér to dělá trochu jinak. Věřím tomu, že kluci na náš program uslyší a bude se jim líbit. Ve výsledku jde o to, aby hráči hráli co nejlépe, to je základ. Pak se necháme překvapit, co z toho vypadne.
