st 9.1.2019 | Kamila Ströerová

Vláďo, hokej hrajete profesionálně od roku 1997, to znamená jedenadvacet let. Jak se změnilo hokejové prostředí a celkově trendy v hokeji?
Těžko říct. Když jsem začínal, byl jsem mladý a nezkušený. Odešel jsem do ciziny, kde jsem do sedmadvaceti let hrál. Nyní je to o tom, že hraje hodně mladých kluků. Všichni jsou silní a umí bruslit. To je snad jediný rozdíl. Předtím se tolik nelítalo a nehrálo se tolik do těla. Bylo to víc hokejové.

Jak vzpomínáte na svůj první zápas za A-tým v kariéře?
Hrál jsem ve Vítkovicích, ale nevím kdy to bylo. Byl jsem vyjukaný mladý zajíc, takže si z toho moc nepamatuji (smích). Ani průběh zápasu.

Za dlouhou kariéru byly jistě okamžiky, které vám v dobrém utkvěly v hlavě. Jaké to jsou?
Hokej je pro mě celý život záliba. Vyhrál jsi ligu, sestoupil jsi, vždy se o něco hraje. Každá sezona má něco do sebe. Já jsem byl spokojený v každé sezoně.

Z druhé strany, co ty nejhorší momenty?
Na zranění nemám zrovna dobré vzpomínky, ale není to ještě to nejhorší. Já si pamatuji jednu, která mi utkvěla v hlavě. Když jsem šel z Finska do Švédska, čekal jsem, že budu hrát a budu hrát hodně. Najednou jsem zjistil, že mi švédský hokej příliš nesedí. Přišli za mnou s tím, že mě chtějí vytrejdovat. Po třiceti zápasech jsem měl asi jednu asistenci, hrozně jsem si to bral k srdci. Chodil jsem domů s tím, že s hokejem končím a sezona se mi nepovedla. Najednou mě vytrejdovali zpátky do Finska. Já jsem se zase chytil a nastartoval se. Jsou to také obavy z toho, co bude, když ti to zrovna nejde.

Co vám zahraničí mimo jiné přineslo do hokejového, ale i osobního života?
Z hokejového hlediska vždycky říkám, že ve Finsku se naučíš bruslit a ve Švédsku se naučíš hrát osobní souboje, hrát jeden na jednoho, což je pravda. A z pohledu rodinného? Seznámil jsem se ve Finsku s manželkou a jsme spolu 15 let.

Oblékal jste také reprezentační dres, byl to sen, který se vám splnil?
Když se na to podívám zpětně, tak tehdy jsem si opravdu říkal, že to bylo dobré. Mám něco kolem čtyřiceti startů za národní tým, ale pořád to bylo jen Euro Hockey Tour, samotné Mistrovství světa mi třikrát uteklo mezi prsty, kdy jsem tam doopravdy byl nebo jsem měl jet a nakonec jsem nejel. To mě z toho mrzí nejvíc. Hokej se nyní ubírá směrem, kdy se berou mladí hráči, takže se vezmou mladí kluci, kteří mají hned první start za národní tým a může ho vlastně mít každý. Já jsem si bral za prioritu, abych se dostal na Mistrovství světa nebo kamkoli na vyšší turnaj. To se nepovedlo. Moc si k srdci tedy neberu, že jsem odehrál 40 zápasů za národní tým.

Kabina energetiků je tvořená zejména z mladých hráčů, vy patříte mezi ty starší. Jak funguje komunikace? Uklidňujete mladší hráče, když přijde série proher?
Od uklidňování nebo naopak nabuzení je tam Venca Skuhravý. Mezi beky máme dobrý kolektiv, jsme spíš jako gólmani, takže se staráme sami o sebe. Sedíme na druhé straně střídačky vždycky od útočníků, tlak z šatny je na nás trochu jiný. My jsme skvělá parta, zrovna ti beci, co tu jsou. Někdo si nechá poradit, ale už jsou to dobří hokejisté. Jedná se spíš o maličkosti než o nějaké rady.

V Energii hrajete svou pátou sezonu prošel jste si tady takřka vším. Jak na hráče psychicky působí fakt, že jednu dobu neví, jestli se hokej vůbec bude ve městě hrát?
Mrzely mě výsledky, které tu byly. Ruku na srdce, tady nikdy nebyl závratně skvělý tým. Možná první sezonu, kdy jsem tu byl, mohli jsme něco uhrát, protože jména na to v týmu byla, pak bohužel tři roky nic. Vloni jsme hráli první ligu, udržel se manšaft, to bylo důležité. Letos mi přijde, že máme podobný tým jako před těmi pěti lety, kdybychom mohli koketovat s play-off a zkusit se tam dostat. Je to cíl každé sezony. Hrát baráž nebo play-out není zrovna zábavné. Navíc čím starší jste, tím víc vás to štve.

Když se na ty předešlé sezony podíváte zpětně, vidíte nějaký důvod, proč to nešlo, ačkoliv tu nebyl špatný kádr? Nyní je tým tvořen z mladých hráčů, odchovanců...
Bohužel celý hokej se odvíjí od finanční stránky. Tím, že v týmu hrají varští kluci nebo ze Sokolova a okolí, tak pořád se neplatí přestupy hráčů. Nemusíš si je kupovat,jsou pro tým levnější ekonomicky. Když si chceš koupit jednu dobrou pětku od někoho jiného, tak musíš zaplatit milion a půl přestup, koupíš si ho. Sice ho pak můžeš prodat, ale to je otázka. A do toho na každého hráče dva až tři miliony. Ona to není sranda, doopravdy je to o penězích. Je ale vidět, že některé týmy peníze sice mají, ale nedokážou poskládat dobře manšaft.

Myslíte, že může na vině být tedy také to, že Energie nemá generálního partnera?
Už jsem to jednou říkal do novin. Myslím si, že teď je dobrá doba. Je tu nový trenér, postoupilo se, ve městě je nadšení. Já vím, že posledních pár zápasů nebylo zrovna dobrých, ale povedená série byla a podle mě se k tomu dá vrátit. Předtím jsme dávali góly, teď je nedáváme. Kdybych vyhrál Eurojackpot, tak bych do toho šel, ale nemám ho (smích).

Už víte, kam zamíříte po skončení hokejové kariéry?
Nemám pořád nic. Mám koníčky, ale určitě by mě to neuživilo. Já chci hrát hokej dál, mě to pořád baví. Pokud to není o tom, že jsi pořád zraněný a není to ode dna ke dnu. Zranění se mi zatím vyhýbají. Rodina je tu spokojená, celkově s životem, který vedeme, tak zatím nevidím důvod končit, i kdybych měl třeba i potom pokračovat v Německu nebo kdekoli jinde. Prostě hokej je věc, kterou umím. Nic jiného neumím, nebudu se hokeje zříkávat tak rychle.

Zmínil jste své koníčky. Máte rád umění, dokonce sbíráte obrazy. Jak jste se k tomu dostal?
Tehdy jsem koupil statek od sestřenice a měla tam nějaké staré obrazy. Nechal jsem si je ověřit a zjistil jsem, že jsou všechny falešné. Jsou to kopie z národního muzea, co všichni jezdili do Prahy za komunistů a kupovali si je tam. Měl jsem nějakou finanční rezervu, tak jsem se rozhodl, že já si něco koupím pro děti, až já umřu, aby po mě něco zůstalo, od té doby mě to nějak nadchlo. Zjistil jsem, že se dají koupit hezké věci a nemusíte za to utrácet tolik peněz.

Podle vašeho instagramu se jedná také o aukce?
Určitě aukce i celosvětové. Je to koníček. Spíše je to o uložení peněz, je to lepší než investování. Tak to beru já, protože já jsem investoval a nikdy to nedopadlo. Obrazy mám aspoň doma a počítá se to.

Máte oblíbeného malíře?
Je spousta českých malířů. Existuje dvanáct velkých knih, kde jsou vypsaní malíři, na každé straně je jich patnáct až dvacet. Každá taková kniha má zhruba sto dvacet stránek. Někdy neznámý malíř maluje hezčí obrazy než velice uznávaný malíř, oblíbeného ale nemám. Co se mi líbí, to mám doma. Co se mi nelíbí, to nekupuji (smích).

Máte rád spíš abstraktní umění?
Říkal jsem si, že mám raději něco modernějšího, protože doba se nám posouvá. Když se ale člověk podívá na kvalitní českou krajinu namalovanou dobrým malířem, tak mě samotného to překvapilo. Mám pár takových krajin doma, a to jsem si myslel, že nikdy mít nebudu (smích). Obraz mi musí ale něco říkat. Abstrakce se mi nelíbí, z toho důvodu, že když se na něj podívám, tak v nich nic nevidím. A abych si koupil pět čar za padesát tisíc, za to mě to doopravdy nestojí.

Díky za rozhovor!