čt 25.6.2020 | Daniel Kubelka

Lukáši, máte za sebou trénink s karlovarskými juniory. Jak se tenhle nápad zrodil?
Úplně náhodou. S Lukášem Mensatorem se známe delší dobu a tím, že kluci bydleli tady na Božím Daru padesát metrů od mého domu, tak je napadlo mě oslovit. Shodou náhod a okolností jsem byl doma mezi svými soustředěními. Ze začátku se mi do toho úplně nechtělo, protože jsem hodně lenivej. Pak jsem tu hozenou rukavici ale sebral a vymysleli jsme trénink zaměřený na dynamiku. Myslím, že klukům jsem ukázal trošku jiný trénink, než standardně dělají. Věřím tomu, že na konci soustředění to pro ně bylo oživení, ale bylo vidět, že už dostali zabrat předtím, protože byli unavení.

Jak Vaši přítomnost vnímali hráči?
To je dotaz spíše na ně. Pro mě to bylo nové v tom, že já mám tým sedmi reprezentantů a tady na mě bylo 29 hokejistů, ta síla kabiny je trochu jiná. Myslím si ale, že jsem to odřídil dobře a nebál jsem se hráčům něco říct. Snažili se a bylo to super.

Juniory jste viděl v jednom tréninku. Dalo se podle něj poznat, jak jsou na tom kluci s fyzickou kondicí?
Jsou tam určité rozdíly mezi hráči, tak jak to je v každé velké skupině, kdo je na tom aktuálně líp a kdo na sobě ještě musí zapracovat. Hokej o trochu jiných schopnostech, než je běh na lyžích. U nás je to hlavně o vytrvalosti, a až pak je ta rychlost, zatímco u hokeje je to převážně o dynamice, být první u puku. To se na takovém tréninku, který jsme dělali, těžko určuje. Podle výkonnosti, kdo nejlépe absolvoval trénink, to je jedna věc, ale jestli by byl první u puku, což je to hlavní, to posoudit nedokážu.

Trénovali jste dnes na Jahodové louce, kde jste s lyžováním začínal. Jaké máte k tomuto místu vzpomínky?
Bydlím dva kilometry odtud, tak ani nemůžu říct, že by to byly vzpomínky, protože tady jsem velice často. Začala tady ale má lyžařská pouť, kdy jsem na začátku nikdy nevěděl, že bych chtěl být reprezentant. Je to ale super. Přijde mi, že je to hrozně dávno, a dávno už to bohužel je (smích). Jsem moc rád, jak se to tu proměnilo, jak se vylepšily tratě.

Co vy a hokej, fandite, nebo i hrajete?
Nehraji, na bruslích jsem hodně slaboučkej (úsměv). Jakmile ale mám možnost, tak fandím, a to samozřejmě tady regionálně Energii. Jsem spíš ale ten fanoušek, který si nenechá ujít Mistrovství světa a olympiádu, ale nesleduji to dennodenně.

Fanoušci si Vás mohou pamatovat, když jste před jedenácti lety během jednoho z finálových zápasů předával cenu pro nejlepší hráče. S kým z té doby se, kromě Lukáše Mensatora, ještě znáte?
Samozřejmě znám Václava Skuhravého, což jsou vlastně s Lukášem ikony tehdejší doby. Jak už jsem ale zmínil, pravidelně to nesleduji, takže kdybych tu měl vysázet plejádu hráčů, tak velmi rychle by mi ta jména došla. Já jsem byl moc rád, když jsem byl pozvaný na extraligové finále, kdy Energie vyhrála titul a mohl jsem to vidět. Jsem rád, když se v regionu takto daří a jsou silná i další sportovní odvětví.

Závodní kariéru jste ukončil před třemi lety. Pro toho, kdo Vás tolik nesleduje, můžete prozradit, čemu se nyní věnujete?
Vedu už sedmým rokem maratonský tým, který je zaměřený na nejslavnější dálkové běhy na světě a patří k nejsilnějším středoevropským týmům. K tomu už druhým rokem trénuji mužskou polskou lyžařskou reprezentaci. Máme za sebou první sezonu společné práce a udělali jsme výrazný pokrok, kdy nám bodovali hned tři závodníci, což se polské reprezentaci stalo naposledy asi před čtrnácti lety. Vedení bylo spokojené, spolupráce se prodloužila a já i letos zatím kvituji, jak to probíhá, protože kluci šlapou jako hodinky a myslím, že i díky těm výsledkům věří té cestě. Doufám, že v tom budeme pokračovat.

Chodíte ještě vy osobně lyžovat?
To už je slabší (úsměv). Já jsem tady snažil Lukáši Mensatorovi z toho vykroutit, že jsem línej, že už nic nedělám. Na kolečkové lyže v létě absolutně nechodím, občas se jdu proběhnout, ale hodně jezdím na kole. Už je to ale spíš takovým volnějším tempem a jsem spíš už takovej ten „chytrej“, co stojí bokem a říká, jak se to má dělat než ten, kterej tam dře a běží si pro ty vavříny.