Můj život nebyl nikdy vedený jen jedním směrem, říká kapitán juniorů Dorot
Ondro, v sobotu Vám začíná nová sezona (rozhovor vznikl ještě před úvodním zápasem sezony, který junioři vyhráli 4:3 po prodloužení - pozn. redakce). Jak se na ni těšíš a jak probíhala příprava?
Na sezonu už se moc těšíme, kvůli tomu jsme během léta trénovali a dřeli. Je to navíc proti Spartě, které máme co vracet, protože jsme určitě nezapomněli na porážku v play-off.
Je to tedy pro Vás velká motivace postavit se hned na úvod Spartě?
Je nás hodně, kteří jsme si loni play-off zahráli a pořád to v sobě máme. Myslím si, že máme Spartě rozhodně co vracet.
Jako každý rok se tým částečně obměnil, úplně nový je pro vás ale trenér. Jak jste se s novým koučem sžili?
Myslím si, že taková spolupráce probíhala už od začátku letní přípravy, kde vše směřovalo k začátku sezony. Postupně si to vše sedá a už se jen dolaďují detaily, abychom byli na první zápas stoprocentní.
Kdybys měl porovnat herní styl, který jste hráli pod panem Eismannem, s tím od Pavla Arnošta. Jak velký rozdíl to je?
Protože pořád probíhá určitá spolupráce s panem Eismannem i panem Parkmannem, který byl u týmu už v loňské sezoně, tak si myslím, že hlavní věci zůstaly stejné. Některé věci jsou samozřejmě nové, ale je to hodně o nás, jak se k tomu my jako hráči postavíme.
Tým nově povedeš v roli kapitána. Jak se na novou úlohu těšíš a jak jsi připraven na zodpovědnost, která s touto funkcí přichází?
Zodpovědnost je to obrovská. Nový tým, nový trenér. Myslím si, že bude potřeba, aby každý hráč v každém zápase ukázal, že chce vyhrát a že chce bojovat za tým.
Je to pro Tebe premiéra v roli kapitána?
V mládežnických kategoriích jsem tu šanci měl, ještě když jsem začínal v Tachově. Samozřejmě se to nedá úplně porovnat s juniorskou extraligou, ale jelikož jsem byl v minulé sezoně asistentem, tak ten základ mám. Věřím tomu, že mi kluci věří a že jsem si to Céčko zasloužil právem.
Z Tachova jsi přišel do Karlových Varů už před sedmi lety. Jak se ten přesun tehdy zrodil?
V mládežnických kategoriích jsem se v mladších žácích zúčastnil akcí VTM, kterých jsem měl tu čest být součástí. Každé pondělí jsme jezdili na tréninky sem do Varů, byli tu i kluci z Chebu, Sokolova či z Mariánek. Další rok už jsem měl možnost jít do Varů a té šance jsem využil a jsem za to moc rád.
Kdo si tě tehdy vytáhl?
Ve výběrech to byl pan Holejšovský, moji první karlovarskou sezonu jsem trénoval pod panem Sapouškem, který mi dodal velký klid. Nemusel jsem se stresovat ohledně některých věcí, kluků okolo, nebyl na mě vyvíjen nějaký tlak. Myslím si, že mi to v tu chvíli hodně pomohlo.
Jak náročné to pro Tebe bylo s dojížděním z Tachova?
Na začátku to bylo složité. Bylo víc možností. Mohl jsem dojíždět každý den, ale do Tachova je to z Varů hodina. Mohl jsem tu i chodit do školy, kdy bych tu byl na intru. Poslední možnost byla ta, že jsem mohl jít bydlet s Petrem Hrůšou, kamarádem a spoluhráčem z Tachova, který už rok hrál ve Varech. Ta možnost mi přišla nejlepší. Musel jsem nastoupit do nové školy, byl jsem v novém klubu. Začal jsem bydlet sám, rodiče za námi jezdili, ale bylo to hodně na mně, abych se osamostatnil.
Jak náročné to pro Tebe bylo v tak mladém věku?
Klobouk dolů před rodiči, jak nás podporovali. Jezdili za námi po práci víceméně každý druhý den. Vařili nám, prali nám, v tom jsme to měli jednodušší. Pro mě ale byla i první zkušenost jezdit autobusem tady po Karlových Varech. Celkově dostat se sám na trénink, najít si autobus, na nic takového jsem předtím nebyl zvyklý a bylo to pro mě nové. I přesto, že jsem si na to za pár let zvykl, tak si myslím, že to na začátku nebylo jednoduché. Hodněkrát jsem se přemlouval, jestli se na to nevykašlu a nepůjdu zpátky do Tachova, do té mé komfortní zóny. Jsem rád, že jsem nakonec zůstal. Posunulo mě to v oblasti sportovní, i po stránce životní.
Hraješ na pozici obránce. Měl jsi to tak vždy?
Už na začátku kariéry, kdy jsem začínal v Tachově, jsem vždy spíš postával vzadu. Myslím si, že mi to vyhovovalo. Pár zápasů jsem si vepředu zkusil, ale zjistil jsem, že to není úplně pro mě. Ve Varech jsem ale jednu sezonu pod panem Jílkem v útoku hrál. Byl to rok, který mi zase dodal mnohem větší chuť do hokeje. Našel jsem v sobě stránku takzvaného gamechangera, kdy člověk chce dát gól, chce ten zápas vyhrát. Myslím si, že to jsem si to přenesl i do budoucna. Každý zápas chci svou rolí ovlivnit zápas, rozhodnout ho, chci být klíčovým hráčem, lídrem.
Na obránce máš dobré parametry, jsi vysoký. Zkusil jsi v mládí i jiné sporty? Automaticky se nabízí třeba basketbal…
Jako malý jsem si to moc neuvědomoval. Mezi vyšší hráče jsem patřil, i když asi ne tolik. Odmala hraju s tátou tenis v Tachově, kde jsou výborní lidi a je tam skvělé zázemí. Zkoušel jsem i plavání, ale to jsem zjistil, že není nic moc pro mě. Všechny sporty, které jsem si zkusil, tak mě pomalu nasměrovaly do hokeje. I teď chodíme s klukama hrát často volejbal nebo basketbal. Když člověk absolvuje doplňkový sport, tak mu to dodá správnou motivaci zpátky do hokejové práce.
Hodně se mluví o tom, že dětem dnes chybí větší všestrannost, která přichází s ranou specializací…
Hodně jsem o tom četl, zajímal jsem se. Říká se, že se dnešní děti málo hýbou. Těžko říct, zda je to problém jejich nebo rodičů, nebo společnosti. Každopádně si myslím, že by se člověk neměl odmala upínat k jednomu sportu. Pokud mu to sedí, tak proč ne, ale pokud chce zkusit i něco jiného a víc sportovat, tak si myslím, že by k tomu měl být podporovaný ze strany rodičů i jeho okolí.
Nakonec sis vybral hokej. Poslední roky už trénuješ i s Áčkem. Jaké to je, hrát se spoluhráči, co mají odehráno často i přes 500 zápasů v extralize?
Nikdy jsem si moc nemyslel, že bych se mohl hokejem živit. To byl možná jen takový dětský sen. Když jsem byl starší, tak se přiznám, že jsem to v hlavě neměl. Každopádně jsem sem chodil, protože jsem to měl rád, bavilo mě to, posouvalo. Postupem času jsem zjistil, že hokej fakt miluju a že to chci zkusit někam dotáhnout. To je vlastně i důvod, proč jsem letos podepsal smlouvu, protože se cítím nejlíp, co jsem se kdy cítil. Chci do toho dát maximum a mám šanci se tím jednou živit. Tréninky, které mám možnost absolvovat s A-týmem, třeba s Lukášem Pulpánem, na kterého jsem se jako malý chodil dívat ještě do Plzně a teď jsem se s ním potkal v jednom týmu. Je to zážitek, zkušenost. Každý trénink si dokážu užít, motivuje mě to, abych byl lepší a lepší.
Zmínil jsi, že hokej pro Tebe nebyl prioritou odmala. Jaký byl ten dětský sen?
Asi jako každý malý kluk jsem chtěl být hasičem nebo popelářem (úsměv). Vždycky jsem chtěl dělat něco, co mě hlavně bude bavit. Chvíli jsem si myslel, že to bude práce v kanceláři, pak třeba být hokejistou. Myslím si, že to, že jsem odmala úplně nevěděl, co bych chtěl dělat, tak mě vedlo takovou životní cestou, kdy jsem zkoušel nové věci. Dal jsem tomu čas, aby se až časem ukázalo. Po tom, co jsem podepsal smlouvu a dostal se i na vysokou školu, tak má budoucnost už směřuje jen dvěma směry.
Kdyby to byla cesta hokejová, tak další sen by byl si třeba zahrát extraligu?
Samozřejmě chci jít krůček po krůčku, takže i zápas v Chance lize by pro mě byl splněným snem, o extralize nemluvě. Chtěl bych ukázat, že jsem toho dosáhl, i přes všechen nátlak i nedůvěru, kterou jsem občas schytával. Že právě já si to zasloužím, abych tu extraligu mohl hrát, i když vím, že ta cesta ještě bude dlouhá a nebude jednoduchá.
Zmínil jsi školu. Vypadá to, že je to důležitá část tvého života a neupínáš se jen k hokeji…
Škola byla vždy pro mě na prvním místě. Nemyslím si, že bych byl dítě, kterému by rodiče museli říkat "okamžitě si běž udělat úkoly a uč se". Těžko říct, čím to bylo dané, protože rodiče mi v tomto dávali osobní volnost. Spíš jsem si to sám nastavil v hlavě už odmalička, že chci mít dobré známky a nechci se na to vykašlat. Rodiče mi dali volnou ruku a hlídali mě minimálně. Vždy jsem věděl, co je potřeba udělat a potřeba se naučit. Samozřejmě tam byly chvíle, kdy jsem na to kašlal a kdy jsem něco zapekl. Myslím si, že jsem se k tomu ale vždy včas vrátil. Ať už jsem měl během života myšlenky kdekoliv jinde, tak vždy jsem měl ten cíl dotáhnout to se školou co nejdál. Na vysokou jsem se dostal a to beru jako jeden z mých dalších splněných cílů.
Vloni ses dostal vůbec poprvé do reprezentace, zahrál sis za dvacítku. Jaké to bylo?
Když jsem viděl, že kluci jezdí už od šestnáctek, tak jsem jim to upřímně trochu záviděl, protože člověk kouká odmala na všechny hokeje a může o tom snad jen snít, že ten dres oblékne. Když ta možnost přišla, za mě tedy hodně nečekaně, tak jsem si to hrozně užil. Dostával jsem hodně zpráv od kamarádů, od známých, od lidí z Tachova, o kterých jsem ani nevěděl, že mi drží palce.
Tvou kariéru v posledních letech dost ovlivnil trenér Václav Eismann…
Je to velká osobnost. Nebyl to jen bývalý trenér juniorky, ale také reprezentace. A také učitel (úsměv). Musím se přiznat, že když jsem chodil na školu, kde učí pan Eismann, tak jsem se vyhnul každé hodině, co jsme s ním měli suplovanou. Samozřejmě omylem (smích). Do mé hry vnesl určité detaily, které byly potřeba, aby moje hra dostala určitou konzistenci. Co se týče detailů, tak s panem Eismannem se na tom pracuje dobře. Říká věci, které jsou opravdu užitečné a já sám se je snažím učit mladší kluky, kteří přišli a nemají tolik zkušeností s juniorským hokejem. Snažím se jim radit věci, které mně pomohly a dostaly mně tam, kde jsem teď.
V posledních letech jsi kromě klubového a reprezentačního dresu vyzkoušel i ten rozhodcovský. Vnímáš hru od té doby jinak? A pomáhá ti to teď i jako hráči?
Jak jsem řekl na začátku, tak můj život nikdy nebyl vedený jedním směrem. Vždy jsem chtěl zkoušet nové věci. Myslím si, že role rozhodčího mě dost naučila, poznal jsem hodně nových lidí. Dodalo mi to směrem k rozhodčím určitý respekt, protože člověk, který si to nezkusí, tak nezažije pocit, jaký je stát na ledě a dělat rozhodčího. Dalo mi to hodně do budoucna směrem v komunikaci s rozhodčími, protože vím, co si můžu dovolit, jaká jsou pravidla. Jsem rád, že jsem si to mohl zkusit, ale teď je mým hlavním cílem hrát hokej a studovat.
