Pro medaile jsme si šli hrdě, říkají stříbrní olympionici Psohlavec a Tomek
Kluci, závěr ledna jste měli poměrně nabitý. Jeden víkend derby s Plzní a skills kemp a další trip do Třince a Vítkovic a pak sraz v Praze a odlet do Koreje. Stihli jste si vůbec zabalit?
Martin: Sbalit jsme se stihli (úsměv). My jsme dostali i olympijské oblečení, takže jsem pak sbalil už jenom zbytek věcí. S balením to nebyl vůbec problém. Jak jsme pořád někam jezdili, tak jsem se ani moc nevídal s rodiči. Po tripu jsem se jenom rozloučil a jel jsem (úsměv).
Petr: Vzal jsem si všechny věci rovnou na ten trip a něco mi vzali domů rodiče, takže odsud jsem už odjížděl sbalený a doma jsem už jenom něco přidal. Dostali jsme i oblečení a tašku, takže tam se všechno vešlo (úsměv).
Co let? V letadle jste byli nějakých jedenáct hodin?
Petr: Tam jsme letěli deset a půl hodiny a zpátky to bylo, myslím, dvanáct a půl. My jsme se trochu v letadle přeházeli, abychom seděli s klukama vedle sebe. Takže jsme se zabavili. Koukali jsme na filmy nebo hráli karty, takže to uteklo.
Martin: Upřímně? Cestu tam jsem vůbec nespal. V letadle asi neusnu nikdy (úsměv). Koukal jsem na filmy a poslouchal hudbu.
Jak jste se vyrovnávali s časovým posunem? Bylo tam vlastně o osm hodin méně.
Martin: Cestou tam to bylo lepší. Cestou zpátky to bylo horší. To jsem byl úplně vyplej. A jak jsem druhý den chytal zápas s Boleslaví, tak to jsem byl ještě, jak říkal pan Andrys, v letadle (úsměv).
Petr: Já jsem to vnímal možná jednu noc, kdy jsem nemohl dlouho usnout, ale pak jsem spal celou noc. Co mi ale někteří kluci říkali, tak usnuli pozdě a pak třeba tři dny nespali. Já jsem v tomhle naštěstí byl v klidu (úsměv).
Vaší první zastávkou byl Jincheon, kde jste odehráli přípravný zápas. Měli jste čas se tam porozhlédnout?
Petr: To bylo korejské olympijské centrum, takže tam bylo všechno. Ráno jsme na snídani chodili kolem stadionu, kde byla plochá dráha. Tam jsme se vždycky zastavili a ohřáli se, ono tam totiž bylo minus patnáct (úsměv). A stihli jsme si to i tak nějak projít celé. Viděli jsme kde co je a tak.
Martin: To bylo vlastně korejské tréninkové centrum. Když jsme tam přijeli, tak jsme tam měli tréninky a přesouvali jsme se z hotelu na zimák a ze zimáku na hotel. Byla tam cafeterie, kde jsme jedli. Všechno vlastně bylo v tom areálu. No a po zápase jsme hned jeli do olympijské vesnice.
Přípravný zápas jste odehráli s týmem Jižní Koreje, což je soupeř, na kterého hned tak nenarazíte. Jak jste se těšili a jaký ten zápas byl?
Petr: Dostali jsme pokyn, že tento zápas je pro nás nejtěžší, protože sice nemáme co získat, ale když prohrajeme, tak si uřízneme ostudu (směje se). První třetinu jsme vyhráli 6:0. To bylo jednoznačné. Jenomže Korejci nehráli vůbec špatně. Oni prostě bojovali. Druhá třetina pak byla 1:1 a ve třetí už gól nepadl. Bylo to zajímavé utkání, oni fakt bojovali. Já jsem třetí třetinu nedohrál. Dostal jsem nahrávku mezi kruhy a tam se vzal Korejec a dostal jsem strom. Oni byli celkem narostlí.
Martin: Určitě jsme to nebrali na lehkou váhu, protože to byl reprezentační tým. Chtěli jsme se předvést a ukázat, co v nás je. Ukázali jsme, že český hokej je lepší (úsměv). Ti Korejci ale byli šikovní. Vůbec jsme nečekali, jak budou hrát. Měli tam pár fakt šikovných kluků a brankář byl také dobrý. Do budoucna to bude určitě hodně dobrej soupeř, když půjdou dál nahoru.
Hned po zápase jste vyrazili zase na cestu. Tentokrát už do olympijské vesnice v Kangwonu což bylo kolem 130 km daleko. Byli jste rádi, když jste dorazili, že máte na chvíli cestování za sebou a autobus chvíli neuvidíte?
Martin: To určitě (úsměv). My jsme tam přijeli večer a asi tři čtvrtě hodiny trvalo ubytování, rozdání akreditací a tak. Takže když jsme se dostali na pokoj, tak jsme šli hned spát.
Petr: No my jsme na zimák taky jezdili autobusem (směje se). Bylo to v pohodě, ty autobusy byly celkem moderní. Bylo to trochu jiné než tady, byly menší. Ale jakmile jsme přijeli do olympijské vesnice, tak jsme se ubytovali a šli jsme hned spát.
Jaké to pro vás bylo. Poprvé na olympiádě a v olympijské vesnici?
Martin: Olympijská vesnice byla vlastně z olympiády v Pchjongčchangu. Bylo to super. Všichni tam byli přátelští. Mohli jsme se seznamovat s účastníky různých národností, potrénovat trošku angličtinu a tak (úsměv).
Petr: Bylo to neskutečné. Už jenom, že na každém patře byl jiný stát. To bylo také zajímavé. Byl to vlastně takový velký panelák s pokoji. Od něj byla asi sto metrů jídelna. A o dalších zhruba sto metrů dál byl olympijský dům. Tam se daly plnit různé úkoly a za ně se získávaly olympijské odznáčky. Tam jsme taky s klukama strávili dost času (úsměv).
Měli jste možnost potkat se s dalšími sportovci a sledovat další turnaje a soutěže?
Petr: Hodně se mi hodilo, že už umím anglicky, protože jsem se tam domluvil se sportovci z ostatních států. Bavili jsme se tam všichni.
Martin: Sledovat jiné sporty moc ne, ale s naší výpravou jsme se seznámili. Jiné sporty jsme bohužel nestíhali, protože jsme měli ráno trénink a ve dvě jsme hráli. Takže jsme se spíš jen s těmi sportovci bavili, jak jsme stíhali.
Vzhledem k tomu, že turnaj byl zkrácený, tak už vlastně v prvním zápase šlo o to, zda si zahrajete o medaile. Měli jste to nějakým způsobem v hlavě?
Petr: Na to jsme nemysleli. My jsme do toho prostě šli s tím, že chceme vyhrát. Přece jenom jsme Slováky trochu znali, i když oni přijeli s trochu jinou sestavou měli tam i nějaké kluky, co hráli už i za vyšší kategorie. Jenom dobře, že jsme ten první zápas zvládli. Takže do toho druhého jsme šli vlastně už hrát o to, jestli půjdeme na Finy nebo na Kanaďany.
Martin: V hlavě asi ne, ale hodně jsme se na to připravovali. Vlastně stejně jako by to bylo finále, protože šlo o hodně. Slováci byli výborný soupeř a ukázali, že nejsou žádní “nazdárci” (úsměv). Byl to výborný a vyrovnaný zápas. Jejich gólman výborně zachytal, to jsem koukal (úsměv). Kluci hráli výborně akorát je hodně vychytal ten gólman a podržel tým, ale naštěstí jsme vyhráli (úsměv).
Druhým soupeřem byl tým USA. Jaká byla v kabině atmosféra? Vyhráli jste federální derby a čekali vás Američané, s nimiž jste ještě nikdy nehráli a patří k hokejovým velmocem...
Petr: Myslím si, že nervozita opadla po tom prvním zápase. I díky atmosféře, protože na zápase bylo docela dost lidí. To také bylo zajímavé zažít (úsměv). První třetina byla od nás slabá, protože jsme měli, podle mého názoru, zbytečný respekt. Potom jsme se do toho dostali a vyhráli jsme v nájezdech. Ukázali jsme charakter, když jsme se dokázali vrátit o ty dva góly (úsměv).
Martin: Byli jsme si toho vědomi a samozřejmě jsme je chtěli porazit. Věděli jsme že prostě je to hokejový národ a nebude to snadné.
Utkání s Američany byla docela jízda. Vy jste ještě v úvodu druhé třetiny prohrávali 1:4 a nakonec jste vyhráli v nájezdech...
Petr: To bylo neskutečné (úsměv). Tam se právě, jak jsem říkal, ukázal ten charakter a skvělý tým, jaký jsme byli. Musím teď vyzdvihnout, minutu před koncem druhé třetiny za stavu 5:4, měl jeden z Američanů prázdnou branku, ale skočil tam náš kapitán Ondra Ruml, který to zblokoval. Myslím si, že tohle nás hodně nastartovalo a mělo to velký dopad na celý vývoj toho turnaje až do finále.
Po Americe jste porazili i Finy a šli jste do finále. Čekali jste takový úspěch, když jste do Koreje jeli?
Petr: No cíl byl dovézt placku (úsměv). Můj sen nebo představa také byla, že na cestě zpátky budu sedět v letadle s nějakou medailí z olympiády na krku (úsměv), ale nečekal jsem, že by to mohlo být stříbro (úsměv). Takže to byl vlastně nejdříve sen, který se potom splnil (úsměv).
Martin: My jsme chtěli zabojovat o placku. Neříkám, že jsme to čekali, ale náš cíl byl přivézt nějakou placku (úsměv).
Ve finále se na vás Američané připravili a do branky dali i jiného gólmana a hodně si vás hlídali. Jaký pro vás ten finálový zápas byl?
Petr: Myslím si, že ten zápas nebyl o moc jiný než v té skupině. Možná jsme byli i lepší první dvě třetiny. Měli jsme ale neproměněné šance a oni byli hodně úderní z přesilovek. Šance jsme měli. Myslím si, že jsme je i přestříleli, ale prostě jsme ty šance neproměnili.
Martin: Kluci i po druhé třetině šli na led s tím, že to otočí a že to chtějí dát, ale bohužel to nevyšlo a porážka z finále mrzí vždycky.
Říká se, že stříbro není taková radost jako bronz, protože při zisku stříbra se turnaj končí prohrou. Ale vy jste získali stříbro na svém prvním velkém turnaji. Kdy jste si uvědomili, že jste udělali velký úspěch a ty “slzy” se změnily v úsměv?
Petr: Hned v šatně jsme po tom finále byli hodně smutní a i ty slzy tam byly. Hlavní trenér nám právě řekl, že se říká, že je lepší být třetí než druhý. Ale rozhodně si myslím, že to tak není (úsměv). Ten třetí se vlastně do toho finále nedostal. Po tom závěrečném ceremoniálu jsme šli ještě na led a tam už jsme si to všichni užili a uvědomili jsme si, že jsme vlastně druzí na olympiádě, takže druzí nejlepší na světě (úsměv).
Martin: Ze začátku jsme byli smutní, ale pak už to bylo lepší. Ten čas to vždycky spraví. Jaký to je úspěch jsme si uvědomili, když jsme přiletěli na do Prahy a na letišti nás vítali rodiče a i fanoušci, byla tam také Česká televize. Tak vlastně tam.
Jak jste v turnaji postupovali, tak vás sledovalo stále více fanoušků a ke konci už to ohledně olympiády na sítích hodně žilo. Lidé tím žili a fandili vám. Vnímali jste tu podporu?
Martin: To určitě. Bylo to neskutečné. Ze začátku se toho opravdu moc nevědělo, ale potom třeba na Tik Toku začala být o nás různá videa, takže jsme viděli, že nám to lidé hodně přejí, tak nás to motivovalo hodně.
Během celého turnaje byla vidět neuvěřitelná týmovost a obětavost. Přišlo mi, že jste byli skoro jako rodina…
Martin: S klukama jsme si neskutečně sedli. Byla tam výborná parta. Hlavně Ondra Ruml to jako kapitán vedl výborně. Parta s gólmanama byla také výborná, podporovali jsme se a s Frantou (Františkem Poletínem) jsme chtěli ať to Honza Láryš vychytá. Přáli jsme mu to a nakonec se mu to podařilo a všem nám to vyšlo.
Petr: To ano. Hned od začátku jsme se všichni semkli, už od toho prvního zápasu. A šli jsme si za tím (úsměv). Myslím si, že proti Američanům jsme se semkli úplně neskutečně. Myslím si, že právě tohle rozhodlo oproti třeba Kanaďanům nebo Finům, to jak jsme drželi pohromadě.
Jaké to bylo, když jste přebírali medaile, a potom i závěrečný olympijský ceremoniál?
Petr: Byl to neskutečný pocit, vidět jak tam stoupala česká vlajka. Sice jako druhá, ale i tak to bylo úžasné stát tam s těma klukama. Moc jsem si to užil. I když jsem taky ještě trochu byl smutnej. Na závěrečném ceremoniálu byla neuvěřitelná atmosféra. Byli tam i ti Korejci co tam pomáhali, bylo to opravdu skvěle zorganizované a všichni byli hrozně příjemní. Ondra Ruml, náš kapitán nesl vlajku, to pro něj byl také zážitek. Byla to vlastně pocta za to, že jsme byli druzí. Mluvili tam také prezidenti olympiády a ti říkali, že doufají, že my všichni sportovci budeme i na olympiádě dospělých (úsměv).
Martin: Ceremoniál byl nádherný. Bylo tam hodně lidí. Pro medaile jsme si šli hrdě, sice jsme byli chvíli smutní, ale na cestě domů jsme to oslavovali.
Na vaše zápasy chodilo tisíce fanoušků, hlavně korejských, kteří tím neskutečně žili a fandili. Pro vás to bylo poprvé, co jste hráli v takové atmosféře. Jaké to pro vás bylo?
Petr: Bylo to skvělé. Myslím si, že jsme si je hned prvním zápasem získali. Co jsme pak vnímali, tak nám hodně fandili. Každý tým k sobě dostal jednoho Korejce, který všechno organizoval a případně zařizoval. Ten, kterého jsme dostali my, byl hrozně fajn. My jsme mu pak dali na památku dres. No a on ještě ty fanoušky vždycky vyburcoval. Naučili jsme ho nějaké české pokřiky (úsměv). No a on to pak tomu publiku řekl, a když jsme přicházeli na led tak to na nás pokřikovali (úsměv).
Martin: Úplně od začátku jsme si byli vědomi, že tam je tolik lidí. Ne všichni o hokeji něco věděli (úsměv), ale věděli jak fandit a vytvořili nám parádní atmosféru. Poprvé jsme to viděli, když jsme se šli podívat na zápas Američanů se Slováky a tak jsme si řekli, že je to neskutečné, a že to chceme vyhrát, aby nám všichni fandili (úsměv).
