čt 27.4.2023 | Marie Valentová

Václav Eismann: Očekávám, že budeme předvádět hokej, který bude bavit fanoušky i hráče

Dvacet let strávil Václav Eismann výchovou mladých hokejistů. Během svého působení trénoval desítky a možná dokonce stovky mladíků, kterým se snažil pomoci v budování kariér. Nyní přišel čas na změnu a před koučem karlovarské juniorky stojí nová výzva, a to pozice asistenta trenéra Davida Bruka. Pokud do hry áčka přenese jenom zlomek hokejového stylu, s nímž se prezentoval v juniorském hokeji, tak se fanoušci mají rozhodně na co těšit. Ať se daří trenére!

Pane trenére, práci s mládeží se v Energii věnujete od sezony 2002/2003, takže v letošní sezoně je to 20 let. Klobouk dolů, to je úžasné výročí….

Chci se vyhnout nějakým nostalgickým vzpomínkám. Přestože nyní jdu na jinou stranu trenérské barikády, než je mládež, tak vůbec nevylučuji, že v budoucnu se k mládeži vrátím a rozhodně to nebudu považovat za krok zpátky. Práce s mládeží mě po celou tu dobu, co jsem mohl, těch dvacet let, u ní působit, tak mě mimořádně naplňovala. Měl jsem spoustu profesního štěstí. Měl jsem štěstí na organizaci, ve které jsem působil, působím a budu působit (úsměv). Měl jsem štěstí na nadřízené, na trenérské kolegy a na hráče. Myslím si, že s naprostou většinou, když se po ukončení jejich mládežnické kariéry pak zpětně potkám, tak si máme co říct, a máme se čemu zasmát. To je pro mě velká osobní výhra. (úsměv) Samozřejmě jsou výjimky. V neposlední řadě mi působení u mládežnických týmů otevřelo brány k reprezentaci mládeže, kde jsem také zažil krásné časy. Teď, s trochou nostalgie mě mrzí, že ty časy na nějakou dobu končí.

Za léta působení na pozici trenéra juniorů, dorostu a žáků jste přispěl k hokejovému vývoji velkého počtu hokejistů. Jste s některými ještě v kontaktu a sledujete jejich další kariéry?

Přiznám se, že hráče co hrají od druhé ligy po extraligu a měl jsem s nimi možnost spolupracovat, tak jejich kariéru sleduji. S některými se dokážeme v létě někde potkat a dáme si i pivo s těmi staršími (úsměv). Jsou to vždy mimořádně příjemné chvilky. Nikdy to nezevšední a těším se, že tato setkání budou pokračovat. S těmi hráči, se kterými to tak není, tak to beru prostě jako součást trenérské práce, protože jak říkal už někdo daleko moudřejší než jsem já. Není člověk ten, aby se zalíbil lidem všem.

Za tak dlouhou dobu to nebude snadné vybrat, ale vybavíte si nějaký zážitek nebo něco, co Vám utkvělo v paměti?

Pokud bych měl jmenovat zážitek z působení v Energii, tak musím na první dobrou zmínit rok 2013 a mistrovský titul staršího dorostu, protože to byla neskutečná jízda a neskutečné emoce. Ještě teď, když spolu o tom mluvíme a já si na to vzpomenu, tak se mi derou slzy do očí. Rád bych to někdy prožil znovu. (úsměv).

A naopak, co bylo hodně smutné nebo těžké?

Myslím si, že vždy je po sportovní stránce složitá chvíle, když vypadnete v play-off tak ten moment, kdy jdete do šatny a máte promluvit k hráčům. To i teď v Praze, když jsme vypadli, tak i přestože v tom už nejsem úplně zelenáč, tak pokaždé je to strašně složité. No a po lidské stránce je to, když vidím a vnímám, že hráč má nějaké osobní, individuální problémy, tak to také není jednoduché. Vždy se snažíte z hráčů vyždímat, co v nich je a toto pak může být výrazná překážka, ať už je to rozchod nebo jakýkoliv osobní, zdravotní problém. Když hráč najde odvahu a důvěru svěřit se, je pak pohled na věc s optikou znalosti více empatický.

S klukama trávíte společně hodně času, jaký je to pocit, když přijde čas a musíte “je nechat jít”?

Odchody mají různý cíl a různou cestu. Jsou odchody, kdy hráč svou kvalitou přesáhne kvalitu juniorské extraligy a posune se do seniorského hokeje nebo do CHL, jako teď aktuálně kluci. To je podle mého názoru taková příjemnější stránka, kdy si popřejeme hodně štěstí a sleduji jejich kariéru (úsměv). U hráčů, kteří jsou dorazovým ročníkem, teď v juniorce ti takzvaní třetiročáci, je to vždy složitější, ale já vždy říkám, že není všem dnům konec a třeba se naše cesty ještě potkají. Za poslední léta těchto odchodů tolik nebylo, protože jsme měli vždy poměrně mladý kádr.

K dobrému výkonu týmu je potřeba, aby si kluci rozuměli a fungovala mezi nimi chemie, to platí asi i ve vztahu mezi hráči a trenérem….

Myslím si, že úplně základní věc je chovat se k hráčům férově a ve všech situacích transparentně, aby věděli, co ano a co ne. Přes co nejede vlak a co je možné diskutovat a v tomto být konzistentní. Musí z toho samozřejmě čišet naprostý soulad v realizačním týmu. Což si myslím, i díky svým kolegům, které jsem letos i minulých letech u juniorky měl, tak se dařilo a přenos na hráče byl takový, že i oni to vnímali jako transparentní a dokázali fungovat v určitých kolejích. Troufnu si říct, že jsem se k hráčům vždy snažil chovat férově a pokud jsem někomu ublížil, což se samozřejmě mohlo stát, tak nikdy to nebylo s předem jasným úmyslem.

Letos je to deset let, co jste s týmem staršího dorostu získal mistrovský titul. O vítězi rozhodly v posledním utkání s Třincem až nájezdy. Nájezdy jsou vždy adrenalin, ale nájezdy v takovém zápase…. Jak jste to prožíval?

(směje se) Paradoxně docela v klidu, protože a já to často zmiňuji, když na to vzpomínáme. My jsme v té sezoně jeli několik sérií nájezdů v zápasech základní části a my jsme žádné nevyhráli (úsměv). To byla ta vítězná série, kdy ještě tenkrát s horečkou hrající Sebastian Gorčík proměnil nájezd a jeden z dnešních lékařů A-týmu Jakub Frček naopak žádný nájezd nepustil, tak já jsem byl úplně v klidu, protože jsem neměl velké očekávání (směje se). My jsme opravdu žádné nájezdy nevyhráli a vyhráli jsme až tyto. No a pak to byla obrovská euforie a dojemné chvíle. Na cestu zpátky nezapomenu a myslím, že na ni nezapomenou ani někteří dnešní hráči áčka. Za všechny bych jmenoval možná Ondru Beránka a myslím si, že na tu cestu si ještě pamatuje (směje se).

V jednom starším rozhovoru jsem narazila na to, že krizi v kabině po nepříliš vydařeném začátku sezony pomohla zmírnit pizza, funguje tento fígl stále?

To nebyla úplně krize. To bylo tak, že to byla moje první sezona, kdy jsem dostal důvěru na pozici hlavního trenéra, tenkrát ještě staršího dorostu kategorie do osmnácti let. A vstoupil jsem do toho opravdu velkolepě, protože jsme v prvních pěti zápasech pětkrát prohráli. To jsem si říkal, jestli jsem tady správně a jestli na to opravdu mám. Dneska už to můžu říct, dostával jsem anonymní esemesky a nebylo to úplně jednoduché. Zkoušeli jsme všechno, a pak, bylo to po páté porážce před zápasem doma s Chomutovem, to si ještě dneska pamatuju (úsměv). Tak jsem si řekl, že si s klukama sedneme a řekneme, tak co maximálně prohrajeme po šesté. (úsměv) Dali jsme si pizzu a trošku jsme to odlehčili. My jsme ten zápas vyhráli a ještě si to pamatuju, 6:4 (směje se). Podle mého názoru univerzální recept ale neexistuje. Je to podle toho, jak to trenér vidí, cítí nebo naopak mu dá impuls to mužstvo samo a musí pokud možno empaticky zareagovat. Někdy se trefíte a někdy ne. Nemyslím si, že kdybychom si dali pizzu před Spartou, že to bude mít vliv na to, že tady spolu teď nesedíme, protože bychom byli v semifinále (úsměv). Prostě pokus-omyl, a tak to je.

Kluci v tomto věku jsou šprýmaři, nachystali na Vás někdy nějakou nachytávku?

Ano, pamatuji si, když už jsem měl tento vlasový porost, tak jsem od nich dostal hřeben (úsměv). Ale dárky, které jsem od kluků dostával a nebylo jich za tu kariéru málo, většinou k narozeninám, protože jsem narozený den po Štědrém dnu, takže jsme se většinou potkávali (úsměv). Loni jsem třeba dostal basu plzeňského Prazdroje a to jsou dárky, které mají svou kvalitu a které neodmítnu (úsměv).

Že jste profesí učitel jsem zjistila v závěru loňské sezony, když jsme hráli s Bolkou a Libercem a vyrovnané zápasy jsme prohráli díky gólům při hře pět na tři. Říkala jsem panu Ryžukovi, že byste měl kluky nechat stokrát napsat “nenechám se vylučovat” a on mi odpověděl, že to byste mohl, protože jste učitel. Měl jste v některých situacích také takový nápad?

To ne (úsměv), tresty typu něco opiš, já nepoužívám a nepoužíval jsem ani ve škole. Já jsem doposud, kdy učím, vlastně stejně dlouho jako trénuji, tak jsem ještě nenapsal poznámku a ani se k tomu nechystám (úsměv). Aby ten obraz mé pedagogické kariéry byl kompletní, tak mě trénoval dnešní šéf mládeže pan Ryžuk, to byl můj třídní učitel a byl i do jisté míry mojí inspirací k tomu, co jsem chtěl dělat..

Bral jste svoji profesi jako výhodu v práci s hráči?

Víte v čem vidím největší výhodu toho, že mám pedagogickou kariéru? Jsou to dvě věci, a to přenos svojí vize na tým, takové to pedagogické předání, což si myslím, že se hodně podceňuje a druhá věc, kterou já osobně postrádám v trenérské licenci A je rétorika, řeč trenéra. Myslím si, že to s jakou intonací trenér mluví a s jakým emočním vhledem, tak to je něco, co toho hráče osloví nebo ho naopak nechává chladným. Když deset lidí řekne stejnou větu, tak ten příjem od toho, kdo mi ji bude říkat je pro mě desetkrát jiný.

To můžu potvrdit, když jsem s Vámi dělala ohlasy po prvním čtvrtfinálovém zápase se Spartou, tak jste mluvil úplně normálně, ale to zabarvení a tón vaší řeči z toho mrazilo. Když jsem pak potkala kluky, tak jsem jim řekla, “s ním bych teď mít kabinu nechtěla.”

(směje se) Musím říct, že několikrát jsem zařval, v této sezoně tedy málo a v loňské taky. Ale když se nedařilo, tak jsem zařval, ale řval jsem obecně, neřvu ale konkrétně se záměrem urazit, aby tam nebyl atak té osobnosti.

Několik let působíte také jako reprezentační trenér aktuálně u kategorie U17. Jak náročná je práce reprezentačního kouče, když s týmem nemůže pracovat v delších časových úsecích a sestava není stálá?

Je to samozřejmě jiná práce. Je diametrálně odlišná v tom, že působení na tým musí vypadat výrazně jinak než je na klubové scéně. Já jsem vždy působil u kategorie sedmnácti nebo šestnácti let a tam je to tak, že když je to větší akce, máte dva až tři dny a když je to menší akce, je to jenom den a jede se hrát. Je to tedy hodně o nastavení hráčů a o individuálních mítincích a emočním odbrždění hráčů, protože přijedou a ne všichni se úplně dobře znají a mají třeba nějaké bloky, které když se nechtějí úplně otevřít, tak je úkolem trenéra, což není úplně jednoduché se snažit tyto věci odbrzdit. Do toho je třeba nastavit funkční koncept, plán hry protože individuální kvalitou je spousta týmů mezinárodní špičky před námi. Musíte předvést za relativně málo času hodně muziky. Je to o zkušenostech, dovednostech a souhře realizačního týmu. I v realizačním týmu reprezentace jsem měl vždy kolegy a kolegyně s vysoce profesionálním zápalem a vášní pro činnost. Přeji svému nástupci u reprezentačního týmu do 17 let, aby dosahoval podobných, případně lepších výsledků.

Před Vámi je nová výzva. Majitelé i fanoušci mají směrem k příští sezoně velká očekávání, jak se těšíte?

Zatím musím říct, že k tomu přesunu do seniorského hokeje budu přistupovat s obrovskou pokorou a respektem. Na druhou stranu s vírou v to, že moje trenérské roky, které jsem měl u mládeže měly nějaký podpis a nikdy to neskončilo průšvihem (úsměv). Chci mít oči otevřené a budu se snažit pomoci týmu k tomu, aby měl svou herní identitu, bavil fanoušky a předváděl nejlepší možný hokej, kterého bude aktuálně schopen. David Bruk je garantem klidné síly, věřím, že to bude fungovat.

Děkuji za rozhovor.